Šikana, incelové a násilí. Série Adolescent je hit, který odkrývá duši kluka obviněného z vraždy

Praha 2. dubna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Velkou vlnu emocí a zájmu vzbudila minisérie Adolescent, kterou uvedl Netflix. Vypráví o případu třináctiletého chlapce jménem Jamie, který je obviněný z vraždy své spolužačky. Po dokoukání minisérie jste mi psala, že to je slušná dávka emocí, a musím souhlasit. Jaká z nich byla ta nejsilnější, která ve vás přetrvala nebo kterou jste pociťovala v průběhu sledování a hned potom?
Hned na začátku v první epizodě to byl strach, protože tam máte třináctiletého chlapce, na kterého naběhne celá síla policie, a do konce epizody nevíte, co se stalo. Soucítíte s ním a máte o něj obavy. Potom přichází takový tíživý smutek, je to jako sledovat nějaký pád, kterému jste nemohli zabránit, a sami nevíte, jak s tím naložit. Je vám to líto...

Nevěříte tomu...
Občas se tam přimíchá vztek z toho, proč s tím nikdo nic neudělal a jak to mohlo dojít tak daleko.

Je tam tedy v tu chvíli nepochopení, obavy, strach, nervozita?
Nervozita ani tolik ne, spíš nepochopení a strach. Jak to krásně zasadili do středostavovského domečku uprostřed poklidného městečka nebo vesnice, tak si říkáte, že toto se může stát každému, a přemýšlíte, jak je možné, že si nikdo nevšiml, že ten chlapec s tím až tak bojuje, a že to může mít takové vyústění.

To téma jako takové budí obrovský zájem a není to první počin, který se ho týká ve filmařské branži. Vzpomínám na sérii Defending Jacob, která byla na podobné téma, jde o seriál z dílny Apple TV. Vraždy náctiletých obecně přitahují pozornost, protože se dějí. Ale dějí se častěji než v minulosti? Je toto téma teď mnohem aktuálnější právě proto, že to je častější a opakující se jev?
Když se podíváme na statistiky, které uveřejňuje například ministerstvo vnitra, tak upozorňují na to, že násilné trestné činy se zvedaly. Bylo to snad v roce 2019, kdy vyšla zpráva, že ta čísla byla vyšší. Potom s vlnou covidu to stagnovalo, protože jsme seděli dva tři roky doma. Ale vidíte i sám medializované případy, kdy je to buď plánování nějaké vraždy spolužačky, nebo ta nešťastná střelba, která se odehrála na české škole...

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 
Přesně tak. Trestná činnost mezi náctiletými se bohužel zvedá i tady v České republice.

Ptám se z toho důvodu, že seriál Adolescent je britský a ve Velké Británii narostl počet teenagerů zabitých nožem o 240 % za poslední roky. Zmiňovala jste už, že děj se odehrává na klidném britském předměstí nebo někde na vesnici, na maloměstě. Stephen Graham, jeden z tvůrců série a taky představitel otce Jamieho, se nechal slyšet, že chtěl vyvolat pocit, že je to něco, co se může stát vašim sousedům, přátelům, lidem ve vašem okolí. To je hrozně děsivé.
Je to děsivé a myslím si, že ze strany tvůrců je to velmi dobrý krok. Kdyby to zařadili do marginalizované komunity anebo do rodiny, kde chybí jeden z rodičů, protože je například uvězněný, tak by pro nás bylo mnohem jednodušší mávnout rukou a říct si, že toto nám nehrozí, to se nám nestane. Ale tady sledujeme rodinu, která má kde bydlet, tatínek má práci, mají ještě jedno dítě. O rodinu je z nějakého fyzického a monetárního hlediska postaráno, a přesto se tam toto stane.

Je to hrozně všední a běžné.
O to silnější to je, když se to neděje jenom rodinám, které vyrůstají v chudobě, lidem bez domova a marginalizovaným skupinám. Když budeme děti přehlížet, tak se něco podobného může stát každému. Proto myslím, že je velmi dobře, že se tvůrci nesnažili dát tam nějaký extrémní případ rodiny, kde by probíhalo domácí násilí nebo týrání dětí. Vidíme jednu normální britskou rodinku, která si myslí, že když je chlapeček v pokoji, tak je přece v bezpečí, ale tak to vůbec není.

Vyvstávají tam fenomény, o kterých se teď budeme společně bavit. Pokusíme se neodkrývat kousky této série, ale můžeme se děje dotknout, tak na to předem upozorňujeme.

Manosféra

Série Adolescent je o manosféře –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ co to je? 
Manosféra je souhrnné pojmenování internetových fór, stránek, vlogů, kde se šíří myšlenka maskulinity, často i s ideou misogynie a toho, že ženy jsou nepřítel, který se s námi snaží nějakým způsobem manipulovat.

Je to nějaké toxické mužství, maskulinita, jak se tomu říká?
Toxická maskulinita se v tomto prostředí objevuje často. Problém manosféry je, že chlapcům na začátku nabídne nějaký safe space, místo, kde mají pocit, že můžou zapadnout, že tam patří. Ale potom se tam postupně objevují plíživé myšlenky, že za neúspěch můžou ženy, že jsou to ženy, kdo s námi manipuluje, a ženy jsou ty zlé. Pojďme si na ně ukázat, obvinit je a hodit na ně všechny naše problémy.

Jenže tím, že to vznikalo jako nějaká komunita, ve které se ten mladý člověk na začátku cítil dobře, tak si často ani nevšimne, jak jsou potom tyto plíživé myšlenky předkládány, a postupně je převezme za své. Objevilo se tam pravidlo 80/20 a nejdřív jsem uvažovala, kde na to ti mladí přišli. Vrací se to k Paretovu pravidlu, které říká, že 80 % bohatství v Itálii vlastní 20 % lidí. Ale není to matematické pravidlo, jde jen o úvahu, která může být 70/30, 90/10...

Jenom pro vysvětlení, v tomto případě jde o to, že prý 80 % žen touží po 20 % mužů.
Ano a tím, že to vypadá takto pseudovědecky, že je to podloženo čísly, tak lidé mají větší tendenci tomu věřit, přitom to vůbec není pravda. Ale tím, že je to jednoduché vysvětlení, které je snadné na pochopení, a tím, že jsou tam čísla, procenta, tak se to tváří vědecky a mladí muži tomu snáz uvěří. Pak si říkají, že to je pravda a co asi teď mají dělat, když ženy jsou nepřátelé a oni jsou v pozici chudáka, který se s tím musí nějak poprat.

Takže když je Jamie zavřený ve svém pokojíčku a rodina si myslí, že je v totálním bezpečí, tak on se na internetových fórech setkává s těmito myšlenkami, a tím pádem v něm narůstá v rámci manosféry pocit nenávisti vůči ženám?
Může to tak být. Nechci tvrdit, že nenávist tam musí vzniknout vždy, ale chlapci, kteří se nemají kam zařadit, nemají svoji skupinu, ke které by patřili, nebo jim chybí mužské vzory, které by byly emocionálně otevřené a vysvětlovaly jim, jak má vztah fungovat, lehce sklouznou k těmto myšlenkám. Tím, že jsou zkratkovité a jednoduché, jsou rychle pochopitelné. Právě na internetu to často vidíme v podobě memů, vtipů, k tomu nějaká krátká písnička a dítě si to zapamatuje a velmi rychle převezme za své.

Najde si tam například jiné vzory; vím, že v sérii padne jméno Andrewa Tatea, známé internetové osobnosti a muže, který je v Rumunsku obviněn mimo jiné z obchodu s lidmi, ze znásilnění…
Přitom on sám je sportovec. Sportovců tady máme tisíce a daly by se najít mnohem lepší vzory, které vůbec takto nepřemýšlejí. Ale zrovna Tate je pro chlapce velmi atraktivní tím, že je slyšet a má krátká, poutavá videa. Problematické je, že chlapci se potom budou spíše vázat na tyto vzory, než na muže, kteří by s nimi otevřeně komunikovali o tom, že empatie není slabost a že mluvit o svých emocích neznamená, že jsem slabý. Jenže tento vzor je pro ně jednodušší, dostupnější i tím, jak celá společnost je nastavená na to, že musíme podávat nějaký výkon a že je tam neustálá soutěž a srovnávání.

Ale Jamie pochází z běžné, normální, plné, zajištěné rodiny, má svého otce. Jak komplikovaný ten vztah tedy musí být, aby se zrodila toxická maskulinita, misogynie a aby si Jamie a jiní kluci museli hledat v jejich věku vzory jinde, například na internetu?
Vidíme, že tatínek tam je přítomný fyzicky. O rodinu se postaral, mají kde bydlet, očividně nestrádají. Ale tatínek je současně nepřítomný, co se týče emocí. Sami tam popisují, nechci spojlovat, ale situaci z prostředí sportu, kdy se Jamiemu smáli a tatínek se otočil zády nebo to jenom sledoval. Jamie sám cítil, že v tatínkovi nemá bezpečné útočiště. Tatínek tam sice byl fyzicky, prezenčně, ale nebyl tam tak, aby byl pro syna emoční podporou. Nechci analyzovat tento vztah, protože... 

Chápu, ale generalizujme. Jaký je vztah mladých kluků s otci?
Fyzická přítomnost otce nestačí. Je potřeba, aby rodiče byli bezpečným přístavem pro své děti, aby děti věděly, že s nimi můžou komunikovat o svých emocích. Chlapci často nemají tento prostor, protože se ještě pořád potkáváme se stereotypy, že chlapci nepláčou nebo se jim řekne: Jsi chlap, neřeš to a hoď to za hlavu. Chlapci si tím pádem internalizují, že když mají nějakou frustraci, když je něco bolí nebo trápí, tak to nechávají v sobě. Všechny tyto emoce nechávají uvnitř doutnat. Potom přijdou na internetová fóra, kde se jich najednou sejde víc, a vytvoří si takzvané echo chambers, řekněme, kapsle ozvěny. Když se jich sejde víc, budou se jenom utvrzovat v tomto tvrzení a nepustí mezi sebe nikoho, kdo by jim vyvracel tento názor, protože ho zablokují jedním klikem, tak si pak jenom vracejí tento názor, utvrzují se v něm a pokračují v něm dál.

V mediální oblasti tomu říkáme komnaty ozvěn. Jsou to takové bubliny, do kterých se uzavřete, a jen odrážíte od stěn svůj vlastní názor, protože tam jsou s vámi lidé, kteří sdílejí to samé, co vy. Nedostanete se do kontaktu s vnějším světem a utvrzujete se ve vlastní pravdě.
Místo toho, abychom zdravě zpracovali emoci, nějakým způsobem ji ventilovali nebo přemýšleli, co ji způsobilo, tak si ji tam jenom s vrstevníky pinkáme tam a zpátky, ale ta emoce nikdy není zdravě vyřešená nebo zpracovaná. To, že ji tam vyventiluju a někdo jiný mi řekne, že mi rozumí a je taky naštvaný, neznamená, že se jedná o zdravé zpracování emocí. Tam se můžeme podívat i na to, že děti často ani neumí emoce pojmenovat. Často přijdou s tím, že jsou zkrátka vzteklé ze školy, ale jejich vztek může pramenit ze strachu, že nezvládnou nějaký předmět, což pak vyvolává vztek. Ale tím, že mladí nejsou zvyklí přirozeně mluvit s rodiči o emocích, tak to neumí pojmenovat. Potom neví, co s tím, protože je ovládá nějaká silná emoce, kterou neumí zpracovat, a už se to valí dál. 

Komunikační propast mezi rodiči a dětmi

Jak s pojmy misogynie, toxická maskulinita, manosféra souvisí incelové? To je totiž něco, s čím série Adolescent taky velmi operuje.
Incel je zkratka ze dvou slov – involuntary celibat.

Nedobrovolný celibát.
S tím se Jamie potkává, že ho holčička takto nazvala...

Přímo tak ho nenazvala, ne?
Mám pocit, že pomocí memů. On si to tak vysvětlil.

Pomocí emotikon na sociálních sítích, které mají svůj význam, jemuž dospělí často nerozumí.
Odkrýváme tam spoustu dalších věcí, například že děti dnes spolu komunikují tak, že dospělý si přečte slova, ale nepřečte si význam za těmi slovy. V seriálu to bylo moc krásně vidět, že i policie si četla zprávy, ale nerozuměla tomu. Proběhlo tam, že Jamie si o sobě nejspíš přečetl, že je v involuntary celibat, ale bavíme se o třináctiletém chlapci. Sám potom verbalizoval, že ani neví, co by s tou holčičkou chtěl dělat, protože slovům soulož, sex sice rozumí, s tím se děti potkávají už od malička, ale každý to chápe ještě pořád trošku jinak, chápe to v dětském světle. Bylo velmi zajímavé sledovat i rozhovor psycholožky s Jamiem o tom, jak to on vnímá a jak si třináctiletý chlapec toto slovo přeloží.

Jak si ho máme přeložit my? Jsou to muži, kteří se necítí hodni žen? Nebo se necítí hezcí pro ně, přičemž jsou tu jiní muži, kteří mají ženy, a oni potom ty ženy nenávidí kvůli tomu, že je nechtějí? Ono to i z té série vyplývá, respektive Jamie o tom sám mluví.
Vracíme se k pravidlu 80/20. Myslí si, že oni jsou v těch 80 %, ale ženy chtějí jenom 20 % mužů. Incelové tedy mají pocit, že jsou ve skupině, která je nechtěná, že nevypadají dostatečně dobře na to, aby měli ženy. Vracíme se k problému sociálních sítí a tomu, že děti jsou neustále vystaveny tomu, že se srovnávají s ostatními, neustále mají potřebu dbát na to, jak se prezentují na sociálních sítích.

Asi se navzájem šikanují, kyberšikana...
Určitě. Předtím děti šly do školy, tam byly v kolektivu, přišly domů a šly například na kroužek, fungovaly v jiném kolektivu, fungovaly s rodinou. Ale teď jsou neustále v online prostoru, kam ani nedohlédneme, a netušíme, co tam probíhá.

Je série Adolescent spíš pro rodiče, nebo pro děti? Ke komu promlouvá? Celou dobu se tu totiž bavíme, jestli to chápu správně, zejména o generační propasti, že dospělí nerozumí dětem, děti mají vlastní svět, děti bez potřebné pozornosti rodičů žijí v online světě, kde nacházejí jiné vzory, a pak u nich mohou narůstat problémy, které potom vyústí v to, co jsme například viděli v té sérii.
Myslím, že v tom seriálu si každý najde něco. Rodiče, kteří teď vychovávají děti, si můžou položit otázku, zda mají vůbec představu, co jejich dítě dělá v online světě, s kým si tam povídá, s kým se setkává.

Rodiče Jamieho si kladou otázku, zda mohli udělat víc. Není to naše chyba, ale mohli jsme udělat víc?
To si můžou říct rodiče, kteří už mají dospělé, respektive dospívající děti, a teď se můžou zamýšlet. Ale taky si myslím, že celkově jako společnost se můžeme zamyslet nad tím, jestli jsme mohli udělat víc, protože to odkrývá obří téma sociálních sítí a toho, že netušíme, co se tam děje, nerozumíme komunikaci dětí a pro rodiče je velmi náročné udělat něco víc, protože chybí celé pole gramotnosti, co se týče sociálních sítí a vzdělání. Vznikají pořád nové sítě, děti se posouvají z Facebooku na Instagram, na Discord a tak dále, takže i rodiče se učí, jak s tím pracovat, aby vůbec stačili tomu tempu, kudy děti putují.

Do toho emotikony, že není jenom červené srdíčko, ale i žluté, modré, fialové, a každé má svůj vlastní význam.
Každé srdíčko znamená svoje. Pro rodiče je obtížné to zachytit. Podívejme se, kolik rodičů dělá například tu chybu, že zveřejní fotky svých dětí na různých sociálních sítích, aniž by k tomu děti daly souhlas. I rodiče se často dopouštějí chyb na sociálních sítích, tak se potom nemůžeme divit, že děti je opakují. V sérii padlo jedno důležité téma, kdy holčičky posílají fotky svým spolužákům a tak dále...

Na kterých jsou v nějakém intimní vyobrazení. 
Přesně tak. Obří téma, které by se mělo otvírat ve společnosti, je, jak děti učit pracovat se sociálními sítěmi, aby si uvědomily, že jakmile tam něco pošlou, tak stopa už tam je a už to žije svým vlastním životem, i když to potom smažou. 

Potřebují tedy náctiletí více péče než dřív v souvislosti se sociálními sítěmi? Vyžadují to po rodičích, po škole?
Neřekla bych, že více, ale potřebují jinou péči. Jak jsme řekli, výchova, dospívání se přesunulo do online prostoru, takže je potřeba změnit styl komunikace s dětmi a snažit se porozumět tomu, čím procházejí každý den. Bývalo jednodušší doptat se, co se stalo ve škole nebo na kroužcích, protože byly nějakým způsobem časově ohraničené. Teď, když online prostor funguje nepřetržitě, je pro rodiče velmi náročné uhlídat, co se tam děje. Není třeba víc péče, je potřeba jiná péče.

Jak tato jiná péče souvisí s tím, jak můžeme s dětmi mluvit o násilí? Když se vrátím na začátek, tak celá minisérie Adolescent je o tom, že třináctiletý chlapec je obviněný z vraždy své spolužačky.
To je velmi náročná otázka.

Žijeme v době, kde je násilí všude kolem nás.
Vidíme ho všude, vše se stává více agresivnější, děti to vidí v každodenní komunikaci, ve zprávách, takže je to velmi náročné. Důležité je vždy se přizpůsobit věku dítěte. Nebude univerzální rada, jak se všemi dětmi můžeme mluvit o násilí. Je ideální dětem vysvětlovat na příkladech, jak by se asi někdo mohl cítit, když mu ublížíme, jak by bylo nám, snažit se s nimi o tom komunikovat. V sérii jsme viděli, že se posuzuje, jestli Jamie rozuměl tomu, co udělal, a jestli jeho čin bude mít následky. Třináctiletý chlapeček si umí uvědomit, že to bude mít následky pro něj, protože už je vidí, už je v zařízení pro mladistvé. Jakž takž si uvědomuje, že to má následky pro oběť, že nedožije život, jak mu to tam psycholožka krásně verbalizovala. Ale že to má následky pro rodinu Katie, pro jeho rodinu, jeho sestru...

Tomuto tématu je tam věnovaný obrovský prostor. 
To už ten třináctiletý chlapeček nedohlédne a ani nemá jak. Prefrontální kortex dospívá až do 25 let, takže chtít po třináctiletém, aby dohlédl všechny následky svých činů, je velmi náročné. Proto i mluvit s dětmi o násilí je obtížné i z tohoto pohledu, že ještě neumí zpracovat, jaké všechny následky to může mít. Vždy je nejlepší v klidu vysvětlovat na příkladech a hlavně empaticky komunikovat. Od autorů je velmi dobře, že na toto pole ani nešli. Když dítě vidí násilí doma, tak po něm potom nemůžeme chtít, aby násilí nepoužívalo jako řešení problému. V sérii jsme slyšeli tatínka, který říká, že byl doma fyzicky trestaný a řekl si, že on to nikdy dělat nebude. Jenomže my tu máme i spoustu dětí a rodičů, kteří byli fyzicky trestaní, dál děti trestají a my bychom potom těm dětem měli nějakým způsobem vysvětlovat, že násilí není řešení. To je překážka, kterou nemáme šanci přeskočit. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize a oficiální trailer minisérie Adolescence z youtubového kanálu Netflix.