Benátský filmový festival končí ve vášnivých debatách o eutanazii
Slavný a vůbec nejstarší filmový festival v Benátkách bude už dnes večer znát vítěze letošního 69. ročníku. Už nyní se ale hodně diskutuje o jednom z filmů – po projekci si vysloužil čtvrthodinový aplaus, mluví o něm všichni a všude a debata je to opravdu vášnivá.
Film, který rozvířil v Itálii vášně a vyvolal skutečně celospolečenskou debatu, je dílem režiséra Marca Bellocchia a jmenuje se Bella addormentata. V doslovném překladu je to Spící kráska, v Itálii se takto jmenuje také pohádka, kterou známe v Čechách jako Šípkovou Růženku.
Autoři se rozhodli takto příznačně pojmenovat film proto, že jeho hlavním tématem je eutanazie. Metafora s princem, který probudí zakletou princeznu z letitého spánku, je tedy zcela záměrná.
Bellochiovy filmy jsou už známy tím, že dokážou zasahovat citlivá a bolavá společenská témata, nutí lidi k zamyšlení a diskuzi.
Film Šípková Růženka je o naději stejně jako o beznaději. Každý Ital si už na něj může udělat svůj vlastní názor, protože je v distribuci.
Bouřlivé debaty o skutečném případu
Vychází z případu, který se skutečně stal a který hluboce poznamenal nejen dotčenou rodinu, ale bez přehánění celou Itálii.
Jednadvacetiletá Eluana Englaro zůstala po těžké nehodě v roce 1992 v kómatu celých sedmnáct let. Před dvěma lety se jejím rodičům podařilo dosáhnout možnosti odpojit ji od přístrojů udržujících ji při životě, který ale nebyl životem.
Případ názorově rozdělil italskou společnost a vyvolal mnoho demonstrací jak zastánců eutanazie, tak jejích odpůrců. Vyjadřoval se k němu během těch let téměř každý, dostal se až k evropskému soudu. O velmi kontroverzní výrok se postaral i tehdejší premiér Silvio Berlusconi, který jako jeden z důvodů, proč dívku z přístrojů neodpojit, uvedl, že její tělo má normální menstruační cyklus, což znamená, že může otěhotnět.
Eutanazie je citlivou záležitostí všude, v katolické Itálii je však toto téma ještě ožehavější.
Aktuální diskuze o eutanazii dostala navíc ještě jeden rozměr nedávnou smrtí oblíbeného kardinála Martiniho, velkého kritika církve. V závěrečné fázi své nemoci totiž odmítl léčbu. Jestliže se církvi v případě papeže Jana Pavla II. podařilo úspěšně dementovat jeho údajný výrok: „Nechte mne odejít za mým Pánem,“ tak v případě kardinála Martiniho to bylo prakticky nemožné. Jeho vůle neprotahovat už dále své utrpení byla jasná. Diskuze se tedy otevřela i tímto směrem.
