Norský producent Hans-Peter Lindström, který má masivní podíl na současné oblibě tzv. kosmického diska, loni nadchl svou povedenou deskou Where You Go I Go Too, která nabídla elektropop v až symfonickém balení. Jeho novinka Real Life Is No Cool se obrací spíš k osmdesátkovému popu, funku a house music, a přestože disponuje mnoha poutavými momenty, konečný tvar působí tak trochu mdle.

13:00 1. února 2010 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Zásadní problém tu vězí v nepřesvědčivém propojení Lindströma-producenta a jeho pěvecké múzy Christabelle Sandoo. Její netečný, emocionálně nevýrazný vokál v kombinaci s improvizovanými texty a "broken english" ve výsledku shazuje Lindströmovy psychedelické taneční variace.

Norský bijec i tady umí napěchovat vybrané skladby množstvím vtipného syntezátorového šrotu, melodií a studiových efektů i fíglů, a neznít u toho přeplácaně.
Jenže v úhrnu je album kvalitativně dost nevyrovnané; po nápaditém tanečním hitu se převalí vata, po unylém tracku se vyloupne svěží, dobře zkonstruovaný singl. Nevýhodou jeho přístupu navíc zůstává okázalé množství referencí do 80. let: chvílemi už přestává být jasné, zda jde o důvtipnou resuscitaci diska nebo o poněkud lenivý retro pastiš.

I když pomineme fakt, že tři z deseti tracků už vyšly na předchozích Lindströmových nahrávkách, a že skrytým tématem tady je střídavě úspěšně hledání harmonie mezi hudbou a vokálem, nejpřesvědčivější na desce Real Life Is No Cool zůstane její název.

Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít