Nohavica rekapituluje a obhajuje se. Nový dokument Jarek přináší skandální tvrzení mezi vzpomínkami
Jarek Nohavica poodhaluje svoje písňové inspirace. Vzpomíná na svoje dětství a průběh kariéry. Provádí filmový štáb Ostravskem, kde je „mezi svými“. A obhajuje neuralgické body své kariéry: medaili od Putina, alkoholismus a spolupráci s StB. Životopisný dokument Jarek Petry Všelichové, jehož je sám písničkář koproducentem, můžete od čtvrtka uplynulého týdne vidět v českých kinech.
„Už tehdy jsem bojoval,“ říká Nohavica ve filmu Jarek o jednom ze svých juvenilních písňových pokusů. Vnímá se svým způsobem jako rebel, básník i jako showman, osudově spojený s lidmi kolem sebe. Tyto jeho polohy se někdy doplňují, jindy si protiřečí.
„Lidi, co mě nemají rádi, mě teď nemají rádi ještě víc,“ krčí v dokumentu rameny nad dopadem kauzy s ruskou Puškinovou medailí, kterou převzal z rukou Vladimira Putina v roce 2018, čtyři roky od začátku ruské invaze na východní Ukrajinu.
1:47
Z Těšína vyjíždí vlaky co 10 minut a 40 sekund. Nohavicu na ‚čtvrthodinu‘ navedl kamarád výpravčí
Číst článek
Ze tří těžkých bodů jeho kariéry jde o ten nejživější. Alkoholismus a následné léčení na začátku 90. let je jeho těžkou, ale zvládnutou životní zkušeností.
Předrevoluční spolupráci s komunistickou StB Nohavica už dnes nepopírá, ale komentuje její význam slovy, že Karla Kryla ani nikoho jiného nepoškodil. Ve filmu Jarek tematizuje hlavně své rozklepané ruce s kávou během výslechu a psychický dopad spolupráce s tajnou policií na sebe samotného.
V případě Putina bagatelizuje Nohavica situaci tím, že ruského prezidenta skandálně označuje za pouhého „úředníka v čele státu“. Bere Puškinovu medaili tak, že je to odměna za překlady ruských písničkářů a šíření vlivu ruské kultury a zdůrazňuje, že pocty „přicházejí za ním“ a že o ně u mocných nežádá.
Odmítá kromě své tvorby, za které rád cenu převezme, zohlednit jakýkoli další kontext. Tedy od jakého diktátora a válečného štváče cenu dostává, jaký význam má cena pro státní moc, proč ji uděluje, a pro kulturu. Václav Klaus má Puškinovu medaili taky a v dnešní situaci by si ji tedy Nohavica prý převzal znovu!
‚Mezi své lidi‘
Možná to je vzdor v odpověď na kritiku, která se na Nohavicu snesla, ale hlavně legitimizace ruské agrese, jednoho z největších globálních problémů dneška. Vyprávění o tom, jaký reálný předobraz měla v písničce Markéta z podchodu těšínského nádraží, najednou ve srovnání s takovým přešlapem jednoduše blednou.
25:54
Žádná osobnost není černobílá. Ani Jaromír Nohavica, tvrdí historik Houda
Číst článek
Kritiku Nohavica odmítá s tím, že mu tím prý „někdo přikazuje, co má zpívat a s kým se má stýkat“ a zapadá mu do výkladu, že tvůrčím osobnostem „dají někteří lidi úspěch sežrat“.
V dokumentárním snímku Petry Všelichové, jehož je Nohavica sám koproducentem, si písničkář dává záležet na tom, aby ukázal, že to jsou jen někteří.
Bere štáb „mezi své lidi“. Navštěvuje místa, kde vyrůstal a bydlel, knihovnu, kde pracoval, školu, kam chodil, i továrnu nebo divadlo, kde pracoval. V podstatě všude se chová jako před svým publikem na koncertě, když se zvednutou rukou halasí při příchodu nebo odchodu „ahóóój“.
Film tak přes svoji neoriginální podobu není „marnou snahou ukázat, kdo Nohavica dopravdy je“, jak Nohavica poeticky konstatuje o svých mnohých polohách. Některé vrstvy písničkářova života nakonec rekapituluje docela přesně, i když třeba nechtěně.
Autor tohoto textu Nohavicu především v období desek, jako bylo Divné století, sledoval a miloval, jezdil na jeho koncerty, zpíval jeho písně s kytarou u táboráku a jinde. Nepatří tedy mezi „lidi, co Jarka neměli rádi, a teď ho nemají rádi ještě víc.“
Patří mezi ty, kteří žádného Darmoděje ani další hity Nohavicovi neupřou a ani nechtějí. Ale měl ho rád a teď už může mít rád jen některé ty někdejší písničky.
