Nechci skončit vylitej v hospodě, říká Radoň. Ve 30 skončil s kanoistikou a chce být trenérem
Stát se trenérem po profesionální kariéře je ve sportu častý jev. Jen se nestává tak často, aby někdo končil kariéru ve třiceti letech. Rychlostní kanoista Jaroslav Radoň to s čistým svědomím udělal a u vody chce rozhodně zůstat. Teď je před ním nová životní etapa.
„Přece jenom u mě nějaký trénink ještě probíhá, každý den něco dělám, někdy i dvoufázově. Nechci, abych po kariéře skončil někde vylitej v hospodě. Ale může se to stát, šok z reálného života je, sportovce je odtržený od reality, ale s tím jsem počítal,“ říká Jaroslav Radoň.
Nyní čeká rychlostního kanoistu jiná realita. Konec kariéry ve třiceti letech může znít překvapivě, na druhou stranu během olympijských her v Tokiu už by bylo Radoňovi 34. Zranění ho netrápila, ale prostě už to nebylo ono.
Jaroslav Radoň chce být kanoistickým trenérem, klidně i v Asii nebo Jižní Americe
„Poslední dva roky už byly náročné. Sport a každodenní práce mě tolik nenaplňovaly. Po olympiádě jsem se rozhodl skončit, nechával jsem tomu volný průběh, ale po Riu jsem se musel rychle rozhodnout,“ vysvětluje.
Bylo totiž potřeba prodloužit smlouvu v armádě a to Radoň neudělal. Do konce roku mu ještě běží kontrakt profesionálního sportovce, ale co bude od prvního ledna 2017, zatím neví.
Ani domácí mistrovství světa v Račicích v příštím roce ho nepřimělo ještě rok vydržet. „V podvědomí jsem to měl vždycky naplánované, ale změnilo se to. Dva roky zpátky jsem byl přesvědčený, že zkusím i Tokio. Račice jsou lákadlo, ale nemám problém tam přijet v pozici trenéra nebo jen fandit,“ přemýšlí.
Je ale možné, že Radoň už třeba tou dobou ani nebude v Česku. U vody plánuje být stále, ale spíš na břehu. Jako trenér.
Jižní Amerika, Asie... Dobrodruh strach z odloučení nemá
„Psal jsem si s jednou trenérkou v Iránu, ale tam je komunikace velice špatné. Bylo by to poznání úplně jiné kultury, což je ohromné dobrodružství. Chtěl bych se i naučit perfektně anglicky, na to by zas byla ideální Kanada nebo Austrálie,“ rozhlíží se.
Bude dobré zvážit, jestli chci jet za dobrodružstvím, nebo dělat kariéru v trenérství. Ideální by bylo, kdybych trénoval kanoisty a kanoistky – nově vzniklou disciplínu,“ tuší šanci závodník Dukly.
z Jaroslava Radoně je trochu cítit duše dobrodruha, který svůj sport nazval i romantikou. Celou kariéru strávil v přírodě, na vodě. Kromě přípravy v posilovně žádné pocení se v halách. Dvojnásobný olympionik toho procestoval hodně a byl by rád, kdyby to neskončilo.
„Nemám tu závazek a nic mě tu nedrží. Cítím chuť někam vyrazit a i kdybych měl jet do Jižní Ameriky, Asie či Austrálie, tak mi to nedělá problém. Když má člověk moc jistot, taky to není úplně dobré,“ říká Jaroslav Radoň.
Na zádech má vytetované olympijské kruhy a dva nápisy. Londýn 2012, Rio 2016. Jistě by rád přidal další tetování, jako trenér - zatím ale nevíme koho - pro Hry v Tokiu.
