Lépe Robert Změlík úspěšné roky českého desetiboje začít nemohl, leda že by pro atleta byly větší závody než olympijské hry. Právě pod pěti kruhy, v Barceloně 1992, se tehdy ještě československý reprezentant radoval ze zlaté medaile. Málem si ale jako miliony dalších z katalánské metropole přivezl akorát tak fotky a vzpomínky.

„Když jsem se vracel z recepce, která oslavovala moje vítězství, tak jsem v taxíku, když jsem podepisoval řidiči fotografii pro jeho syna, vyndal medaili a položil jsem si ji na sedačku. A poté, když jsme dorazili do hotelu a já jsem vystupoval, tak jsem ji tam zapomněl. Krásné ale potom bylo to, že taxikář medaili vrátil. Vrátila se mi tedy do rukou ta pravá zlatá olympijská medaile, byť na chviličku byla v držení někoho jiného, ale zaplať pán bůh, že byl poctivý, a že ji vrátil,“ vypráví na Radiožurnálu Robert Změlík.

Svůj životní závod vyhrál Změlík o téměř 200 bodů teprve v 23 letech. V mládí byl vůbec zvyklý vyčnívat. Jako starší žák - to se na závodech často prokazujete jen registračním průkazem, protože ten občanský nemáte  - skočil 692 centimetrů do dálky. Tolik ve stejném věku neuměl ani slavný Američan a Změlíkův vzor Carl Lewis.

„V deseti letech jsem si na zahradě postavil sektor ve skoku dalekém. Zrušil jsem mámě záhon brambor a postavil jsem si vážně krásný sektor na úrovni. Potom přišlo období, ve kterém bylo mistrovství světa v Helsinkách. Jak jsem zjistil, že Carl Lewis, můj vzor skočil ve 14 letech 686 centimetrů, tak jsem si stanovil, že by bylo fajn, kdybych tohoto velikána dokázal přeskočit. A povedlo se mi to, přeskočil jsem ho o šest centimetrů,“ vypráví bývalý vícebojař.

A také se Robertu Změlíkovi povedlo zvítězit na halovém mistrovství světa v roce 1997. Pak už místo stále častěji zraněného Hanáka z Ivaně u Prostějova vozili medaile Tomáš Dvořák a Roman Šebrle.

Marek Augustin Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít