Drží česká hokejová enkláva v NHL při sobě, anebo je i tam konkurence?
My měli štěstí, že zrovna kluci z Kladna, se kterými jsem vyrůstal a hrál od mládí – Jirka Tlustý, Ondra Pavelec, Michael Frolík nebo třeba Radek Smoleňák – jsme to do NHL dotáhli a opravdu tam hráli. Držíme při sobě pořád. 

Přehrát

00:00 / 00:00

Ve zdraví odehrajete v NHL za sezónu 50 zápasů. Hlásíte každé škrábnutí, ale když chcete hrát a zvládnete to, můžete i bez zubů, líčí Jakub Voráček

A Jardu Jágra jste tam zažil?
S Jardou Jágrem jsem hrál, když se vrátil do Philadelphie, tak jsme se potkali tam. Byli jsme sousedy.

Je pravda, že vám vařila jeho tehdejší přítelkyně?
Taky, Ina vařila a pomáhala mi. Mám takovou vtipnou historku. My jsme hráli zápas od jedné hodiny, Jágr byl zraněný a jel ráno na trénink brzo.

Ina říká: Přijď na půl desátou, já ti uvařím nějaký špagety, protože v jednu hodinu je program takový rozbitý. Říkám, tak jo. Tak jsem přišel nahoru, Ina vařila špagety v takovém županu, sedím u stolu, najednou vešel Jágr a říká: Ty jo, co se tady děje?

Ale my jsme si to užili. Jednou se mi taky stalo, že jsem přišel se spoluhráčem z takového večírku, pustili jsme si písničky asi v půl třetí ráno. A Jágr přišel k nám domů, na sobě kulicha, bundu a boty. Já jsem přišel z baru a on šel zrovna běhat. Jsem si říkal, že dělám asi někde chybu.

Hodně hráčů podlehne tlaku

Jakube, jsou rodiče, kteří dají kluka na hokej s představou, že bude hrát právě NHL, že si vydělá peníze a zabezpečí je do konce života...
A to je špatně, když si rodiče plný sny na dětech. Děti mají být dětmi a rozvíjet se jako děti, ať už v kolektivním sportu nebo individuálním. Potom samozřejmě když to jde, tak mu dopřát podmínky, co nejlepší mohou být.

Jakmile do toho rodiče jdou s jasným cílem, aby si vydělával sportem na živobytí, málokdy to dopadne, co si pamatuji.

V dnešní době se podle mě rodiče upnou na jeden sport a jedou to 12 měsíců v kuse, ale to dítě se vůbec nerozvíjí. Dítě by mělo být dítětem, pohybovat se co nejvíc, v co největším rozsahu sportů, podle mého názoru. Potom, když začne dospívat ve 12-14 letech, pak se to dá selektovat. Je ale škoda, že rodiče v tom kolikrát hodně blázní.

Vy jste měl kliku na rodiče.
Velkou, to říkám pořád dokola. Můj otec mě držel, dá se říct, pořád na té samé linii, nikdy mě úplně nikam nepostrkoval, vždycky mi poradil, když mohl.

Když se ale dařilo – nikdy jsem nebyl machr, ale když jsem měl náznaky, že mi to jde a byl jsem takový suverén – tak mě držel při zemi. Zase na druhou stranu, když to nešlo, tak mě vždy podpořil, že to zase půjde.

To je do života strašně důležité. Potom v NHL je tlak opravdu velký. Když vyděláváte dost peněz, když se nedaří, hodně hráčů tomu tlaku podlehne. A já jsem vždy věděl, že to půjde, nikdy jsem si nepřipouštěl, že by to nemělo jít. To je výsledek výchovy rodičů, za což jsem jim vděčný. Myslím si, že jsem to naučil používat i v normálním životě, že držet střední linii je velice důležité.

Nevydělal jste si málo peněz, přesto nehýříte nějakou okázalostí. Sedí tady kluk v tričku, šortkách a pantoflích. Učil jste se nějak finanční gramotnosti, abyste nedopadl jako někteří hokejisti, kterým se to úplně nepovedlo?
Že tady sedím v tričku a trenkách neznamená, že jsem kraviny v životě neudělal, akorát o tom nikdo neví. Chybami se člověk učí celý život, chyby v byly v dospívání i potom, když jsem peníze vydělával. Zaplať pánbůh těch peněz bylo tolik, že jsem na tom ještě dobře.

Kdo v NHL pokračuje ve sbírání bodů pro Nadaci Jakuba Voráčka? A nakolik hrají hokejisté přes bolest? Poslechněte si celý rozhovor.

Jan Pokorný, jkh Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít