Adam Ondra
ověšený senzory.
Co z něj dělá
nejlepšího lezce světa?

Silné prsty, dokonalá technika, dlouhý krk? Lezečtí experti pátrají, co dává českému lezci náskok. Datoví novináři iRozhlasu změřili jeho pohyb technologií motion capture. Objevili prvek, který překvapil i Adama samotného.

Pětadvacetiletý Adam Ondra je nejlepší lezec světa; jak na stěně, tak na skalách. V neděli přidal ke dvěma titulům mistra světa v lezení na obtížnost také vicemistra (video), před rokem přelezl nejobtížnější skalní cestu v historii, Silence v norském Flatangeru (video).

Řada expertů Adamovy výkony analyzuje a hledá přísady, které mu dávají náskok proti ostatním. Nejnověji pitvají právě přelez Silence. Mezi nimi je nejdetailnější – a s velkým náskokem nejzajímavější – analýza amerického trenéra Erika Hörsta. Popisuje ušetřenou energii v těžkých pasážích, chválí Adama za schopnost odpočívat a je nadšený z práce s dechem, ke které na skále dopomáhají pravidelné výkřiky – i když obsahu slov lépe porozumí Češi.

Dosavadní analýzy se ale soustředí jen na některé prvky Adamova stylu a to ještě většinou zprostředkovaně. Většině expertů musí stačit video nebo tabulky výkonů. K objevování toho zůstává spousta, navíc je Adam doma v Česku ochotně k dispozici pro testy a debaty nad výsledky. Pátrání, co je na jeho stylu tak výjimečné, ostatně zajímá jeho samotného: leze intuitivně a analytický pohled ho čas od času překvapí.

„Proti jiným jsem slabý“

Lezecký pohyb je nesmírně komplikovaný. Na rozdíl od vytrvalostního běhu, kde jsme zátěž běžce pomocí senzorů pro tep, okysličení svalů a průtok krve změřili loni, nemá lezení „správné“ ukazatele, které by ho dokázaly v úplnosti popsat. Nabízí se řada možností: nejklasičtější je měření síly prstů, rukou a paží; můžeme také analyzovat rychlost, plynulost a přesnost samotného pohybu na stěně; pozorovat, jak se na výkonu projevuje psychika, například strach z pádu; nebo jít až na dřeň a zkusit genetické testy, jak nám navrhoval analytik Erik Hörst.

Před úvodním návrhem designu měření jsme si proto domluvili schůzku s Adamem.

Téměř 190centimetrový Adam Ondra je ve svém sportu anomálie – většina sportovních lezců je drobnějších a s výjimkou vypracovaných ramen poměrně útlých. Na první pohled zaujme i Adamův dlouhý krk.

„Určitě nemá smysl testovat sílu,“ začíná Adam. „Nic moc to neukáže, nejsem nějak extrémně silný. Jsem slabší než jiní lezci, ale vylezu víc.“

Slabší znamená, že na prstech jedné ruky, zavěšený na dva centimetry hluboké liště, unese 1,1krát vlastní váhu. Lezec Alex Megos, kterého Adam považuje za svého nejbližšího soupeře, se unese 1,3krát. Adamův výkon analytický server Lattice odhadl, Alexův změřil.

Společně s manažerem Pavlem Blažkem, který má roli zlého muže – jinak by Adam všechno odkýval a nezbyl mu čas na trénink – vysvětlují, v čem naopak vyniká.

„Mám docela slušně mobilní kyčle, takže se dokážu lépe přilepit ke skále,“ pokračuje Adam. „Těžiště blíž u skály znamená, že můžu pořádně zapojit nohy a nemusím chyty držet tak silně. Takže ušetřím síly.“

Oba zmiňují Adamovo intuitivní lezení.

„Lezu prakticky od kolébky a do dvanácti let jsem nevěděl, že je nějaký svět mimo skály,“ vypráví Adam. „Spoustu rozhodnutí na skále za mě provádí intuice, připadá mi to automatické, jasné. Občas si skoro připadám, jako kdybych byl nějaká hračka, Lego, samotné pohyby rukou a nohou za mě prováděl někdo jiný a já to sledoval zpovzdálí. Jako kdybych na to ani neměl vliv. Je super být na skále v tomhle stavu beztíže,“ rozplývá se.

S tím souvisí poslední specifikum, které Adam s Pavlem zmiňují. Díky intuici a skvělé svalové paměti si vcukuletu zapamatuje všechny kroky a při přelezu ho nebrzdí přemýšlení, co dál: leze automaticky. V porovnání s ostatními lezci proto stejnou cestu vyběhne rychleji.

„Je to jednoduché: buď lezu, nebo odpočívám,“ tvrdí Adam. Zní to banálně. V jednom z přenosů ze světového poháru ale spolukomentátor – sám lezec – obdivně zmiňoval, jak mu tahle rada pomohla.

Jak Adam tohle pravidlo myslí, ilustruje zmiňované video z přelezu Silence; přesněji čtyři minuty výstupu, které ve videu nenajdete. Po první obtížné pasáži skály visí Adam pouze na jedné noze, zaklíněné ve skále, a dlouho si v klidu protřepává unavené ruce. Při prvních pokusech se na stejném místě udržel 15 sekund. Kvůli kvalitnějšímu „odpočinku“ přímo v cestě strávil týdny posilováním levého lýtka.

Glumové na stěně: filmové senzory měří lezce

Měření hrubé síly tedy Adama nezajímalo. Genetické testy zase byly nad naše možnosti a hlavně schopnosti interpretace.

Zato kloubní pohyblivost a techniku, která mu umožňuje překonávat papírově silnější lezce, jsme považovali za měřitelnou. A co víc, vizuálně zajímavou. Stačilo sehnat partnera, který dokáže na stěně nasnímat lezce ověšeného senzory, a zpracovat pohyb jeho kloubů do trojrozměrného modelu – tedy technologii motion capture. Stejným způsobem v minulosti vznikla filmová postava Gluma (video) nebo draka Šmaka, kterého rozhýbal Brit Benedict Cumberbatch (video).

Oproti autorům obou tolkienovských postav jsme ovšem měli těžší zadání: zaměřit kamery na dvě desítky metrů vysokou cestu a zabírat ji z podobného odstupu. Technologii, která by to dokázala, jsme hledali poměrně dlouho. Nakonec jsme ji objevili na Fakultě sportovních studií brněnské Masarykovy univerzity. Spolupráce s laboratoří biomotoriky navíc znamenala kromě samotného měření i pomoc s interpretací pohybu – i když lezec byl pro akademiky novinka.

Adam Ondra, když je výjimečně v Česku, žije v Brně. Ve stejném městě jsme proto hledali i výzvu, která by ho prověřila. Nejblíž k tomu měla nejtěžší cesta na brněnské HUDY stěně s obtížností 8b. V porovnání s Adamovým maximem – rekordní Silence má hodnocení 9c – jde sice o relativně snadnou cestu, jenže pro většinu české špičky je taková cesta na hranici náročnosti. Cílem experimentu bylo porovnat Adamův styl se stylem jiného lezce, takže nalezená cesta byla ideální.

Zbývalo najít soupeře pro duel. Ve skutečnosti spíš partnera: konkurenční boj je v tomhle sportu vzácný, lezci na domácí i mezinárodní scéně obvykle spolupracují. Naráželi jsme ale na to, že Adam je mezi Čechy jediný profesionál, ostatní mají lezení jen jako koníčka. Duelistu si nakonec vybral Adam sám: oslovil Štěpána Stráníka, mistra ČR a juniorského vicemistra světa v boulderingu, silovější variantě lezení na obtížnost. Coby boulderista je Štěpán spíš silový než technický lezec, takže mohla vyniknout rozdílnost stylů.

Nižší tep, než máte v kanceláři

Těsně před měřením jsme lezce oblékli do „chytrého“ trička, které mělo za úkol měřit tep a dechovou frekvenci, abychom získali přehled o fyzické a psychické zátěži. Na klouby jsme jim nalepili senzory pro snímání polohy. Museli jsme spěchat, Adam ve svých o několik čísel menších lezečkách – lezeckých botách – nevydrží déle než pět minut. Šestici kamer jsme zaměřili na nejobtížnější moment cesty.

Při Adamově prvním pokusu jsme fascinovaně sledovali jeho tep: ukazatel, který by měl nejlépe vypovídat o fyzické zátěži. Pod stěnou byl kolem 110 tepů za minutu, lehce nad klidovou hodnotou dospělého muže. Čekali jsme, že během výkonu vyroste k frekvenci nějakých 150 tepů za minutu. Jakmile se Adam vyšvihl do prvního kroku, tep začal klesat, v některých místech až na 70 tepů – méně, než má většina čtenářů tohoto článku na kancelářské židli. Podobný obraz ukazovala i dechová frekvence.

Dvacetimetrovou cestu Adam vyběhl během necelých tří minut. Vzápětí se mu tep krátkodobě zvedl na frekvenci 170 za minutu.

„Adam po ukončení lezení spontánně zvýší jak dechovou frekvenci, tak objem,“ vysvětluje Jiří Dostal z Institutu sportovního lékařství. „Tím okamžitě nastartuje regeneraci.“

Než jsme mu stačili tričko sundat, odchytili Adama rozhlasoví dokumentaristé a začali s natáčením. Při otázce na olympiádu v Tokiu za dva roky, kde se poprvé představí sportovní lezení, Adamovi křivka vyskočila na 150 tepů za minutu. Adam, podobně jako další lezci, nesouhlasí s podobou turnaje na olympijských hrách: tři lezecké disciplíny, lezení na obtížnost, bouldering a rychlostní lezení, budou spojeny do jedné. „Naprostá většina elitních lezců se specializuje v jediné disciplíně, takže debut lezení na olympijských hrách bude podmanivá, vzrušující a naprosto nepředvídatelná podívaná,“ hájí novinku Mezinárodní olympijský výbor.

„Je to jako nechat Usaina Bolta běžet maraton a pak sprint přes překážky,“ doplňuje v promo článku na Tokio britská šampionka Shauna Coxsey. Jí se taková kombinace líbí, většina lezců ji ale odmítá.

Také u Štěpána Stráníka byla zpočátku tepovka nízká, kolem 100 tepů za minutu. Štěpán ovšem ve stěně strávil přes pět minut a na několika místech musel odpočívat. Ke konci cesty se tep, stejně jako dechová frekvence, podstatně zvýšil.

Duel na stěně proběhl rychleji, než jsme očekávali. Zbyl nám čas, Adama jsme proto ze zvědavosti vzali ještě na bleskové měření síly.

Překvapení v laboratoři: hlava jako kyvadlo

Testy síly prstů, rukou a ramene potvrdily původní předpoklad: například ramena má Adam silnější než 90 až 95 procent populace. Podobné srovnání ukázaly i ostatní měřené svaly. Je to hodně, ale u trojnásobného mistra světa by se daly čekat ještě vyšší hodnoty.

Měření také ukázalo, že levé rameno má o čtvrtinu silnější než pravé. „Rozdíl do 10 procent je v pořádku, 26 procent je hodně, pak musí jedno rameno to druhé dohánět,“ komentuje výsledky Tomáš Vodička z laboratoře biomotoriky.

„Většina lezců má jednu stranu podstatně silnější,“ reaguje Adam Ondra. „Na levé ruce udělám třináct shybů, na pravé jen jedenáct. Mám to tak odjakživa.“

Také model pohybu z motion capture v pohybové laboratoři nejprve ukázal očekávané výsledky. Uprostřed obtížného kroku se Adam hlavně díky vysoké mobilitě kyčlí skutečně nalepil na stěnu, vzdálenost těžiště od stěny byla menší než 30 centimetrů. U Štěpána to bylo 45 centimetrů.

Porovnání mezi oběma lezci ukázalo i další rozdíly: zatímco Adam má v klíčovém kroku rovná záda a lokty drží u stěny – jako z učebnice – Štěpán se při něm nahrbí a technické nedostatky dohání silou.

Pak ale přišlo překvapení. Když obrazovku s lezoucími kostrami obou sportovců uviděl děkan fakulty, odborník na biomechaniku Martin Zvonař, všiml si detailu, který jsme přehlédli.

„Všimněte si, co Adam na konci kroku udělá s hlavou,“ ukazoval Zvonař na obrazovku. „Používá ji jako páku: jakmile dokončí pohyb, zakloní ji. Střed páky je v těžišti, takže díky tomu lépe přilepí nohy ke stěně. Nevím, jestli to dělá úmyslně, nebo intuitivně, ale určitě mu to pomáhá.“

„Hlava váží sedm kilo,“ pokračoval Zvonař. „Přidejte si k tomu Adamův dlouhý krk a z pohledu biomechaniky máte velmi efektivní stroj.“

Doplnil ještě jeden detail: relativně útlá Adamova ramena podle něj znamenají menší páku na prsty, ty díky tomu nemusejí zabírat takovou silou.

Styl obou lezců můžete srovnat sami: posunem dolů a nahoru po obrazovce, případně táhlem pod videem, si můžete procházet záběr po záběru. Levá část ukazuje záběry z jedné ze šesti kamer, prostřední část 3D model kostry lezce, graf vpravo aktuální vzdálenost těžiště lezce od stěny. S pomalejším připojením k internetu se vám mohou jednotlivé kroky déle načítat.

Adam Ondra

Štěpán Stráník

Balet a žirafí krky

V rodinném domku v brněnských Žabovřeskách mi otevírá paní Ondrová. „Omlouvám se za ten smrad, Adam si právě smaží krevety,“ vítá mě. Za ní stojí Adam s připáleným obědem.

„Možná na tom něco bude,“ reaguje, když mu ve videu ukazuju, jak si pomáhá hlavou. „Měřím 187 centimetrů, ale ramena budu mít stejně vysoko jako normální smrtelník. Fyzioterapeutka mi říkala, že ten dlouhý krk by mi mohl pomáhat s rovnováhou.“

„Každopádně s hlavou musím pracovat intuitivně, nikdo mě to nikdy neučil,“ dodává.

Techniku mu přitom pomáhala a pomáhá pilovat řada odborníků z nejrůznějších disciplín. Po přelezu Silence někteří experti zmiňovali, že největší rozdíl mezi Adamem a ostatními lezci je v profesionalitě: českého lezce do Norska doprovázel trenér, fyzioterapeut a několik dalších členů týmu. Právě fyzioterapeut Klaus Isele mu pomáhal s tréninkem nasucho, kdy si Adam vleže na zádech vizualizoval celou cestu (video).

Mezi trenéry má zvláštní postavení Jiří Čumpelík: fyzioterapeut baletu Národního divadla, a také „tanečník, pedagog a jogín“, jak píše na své vizitce. Nikdy nevylezl jedinou cestu, přesto Adama nejspíš ovlivnil nejsilněji – zvlášť baletním rozlišením nohou na kročnou a stojnou, které Adam převzal pro tak odlišný pohyb, jako je lezení.

„Práci s hlavou lezci neřeší,“ přemýšlí nahlas Adam Ondra. „Vlastně ani neznám nikoho s podobnou postavou. I když možná Janja je podobná. Má dlouhý krk a malou hlavu.“

Má na mysli Janju Garnbret, devatenáctiletou Slovinku, která je mezi lezkyněmi považovaná za podobný fenomén jako Adam mezi muži. Vyniká ve dvou ze tří lezeckých disciplín: lezení na obtížnost a boulderingu. Také ona dokáže předvést neuvěřitelné pohyby, kde využívá hlavu k udržení rovnováhy (video).

„Můžete to klidně napsat, snad si lezci kvůli mně nezačnou dělat žirafí krky jako někde v Africe,“ loučí se Adam.

Protože ho to nejvíc baví

Studií, které se zabývají lezeckým pohybem, přibývá zároveň s tím, jak se sport profesionalizuje. Skutečný boom nejspíš přijde po olympijském turnaji ve sportovním lezení v Tokiu 2020.

Většina analytiků se soustředí na sílu nebo techniku, někteří na biochemické procesy a podobně jako u jiných sportů, i tady můžeme brzo čekat výsledky genetických testů.

Jiní experti sledují duševní pochody: zvlášť zajímavé jsou u těch, kteří se na skály vydávají bez lana. Studie webu Nautilus třeba podrobila špičkového free solo lezce Alexe Honnolda vyšetření na magnetické rezonanci, aby otestovala jeho amygdalu – mozkové centrum, klíčové pro prožívání strachu. „Jeho amygdala v mozku dříme jako starý pes v irské putyce,“ zjistili.

Možná je ale odpověď mnohem jednodušší.

V létě jsme na skalách ve slovinském Ospu potkali francouzský pár, který se lezením živí a Adama vídá v kempech po celém světě. „Proč je nejlepší,“ zeptal jsem se Francouzů.

„Protože ho to nejvíc baví,“ odpověděli bez přemýšlení.

Jan Boček, Jan Cibulka, Michaela Danelová, Damian Machaj a Robert Candra