Závodění na mokré trati je asi to nejnáročnější, co může jezdce formule jedna potkat. Během deště se mírně smazávají rozdíly mezi jednotlivými vozy a obvykle vyhrává ten, kdo se náročným podmínkám dokáže nejlépe přizpůsobit.

„Každá chyba se projeví mnohem víc než na suchu. Jsou i další nepříjemnosti – je snížená viditelnost, náročněji se předjíždí. Na druhou stranu se ale nevyplatí jet příliš opatrně, protože kromě toho, že ztrácíte čas a rychlost, přestává fungovat i auto. Chladnou pneumatiky i brzdy,“ popisuje Radiožurnálu největší problémy jízdy za mokra závodník a expert Radiožurnálu Jakub Knoll.

Podle Josefa Krále – závodníka a vítěze jednoho závodu GP2, tedy dnešní formule 2 – je největší výzva zjistit, jaké přesně na trati panují podmínky.   

„Vyjedu z boxu a musím ve druhém kole vědět, kde stojí voda, kde jsou kaluže, kolik vody je a co mám udělat, abych byl nejrychlejší. Největší adrenalin je přečíst trať a podmínky co nejrychleji. Ve chvíli, kdy vyjedu na trať, se nastavení nedá upravit a musím bojovat s tím, co mám,“ vysvětluje.

Při jízdě v dešti hodně rozhodují zkušenosti a také sebedůvěra. Mnoho pilotů proto ve ztížených podmínkách chybuje. V průběhu historie formule jedna bylo ale několik závodníků, kterým déšť vyhovoval. Neobyčejný výkon předvedl při Velké ceně Německa 1968 Jackie Stewart.

„Tehdy vyhrál o více než 4 minuty navzdory tomu, že on sám Nürburgring nesnášel, protože mu připadal příliš nebezpečný,“ vypráví Jakub Knoll.

Přezdívku „Dešťový král" si vysloužili také Ayrton Senna a Michael Schumacher. Oba dokázali na mokru suverénně vyhrát, i když v dané době nemuseli mít nejrychlejší auto. Schumacherovi déšť takto pomohl k prvnímu vítězství ve Ferrari v roce 1996 při Velké ceně Španělska.

Schumacher měl takový náskok, že když zajel do boxů, komentátor vtipkoval, že si Němec může dovolit kromě pneumatik vyměnit i motor nebo převodovku.

David Prouza Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít