Hostem pondělního pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byla bývalá úspěšná basketbalistka Ilona Burgrová, která se nyní mimo jiné věnuje i sportovní diplomacii. Kolik žen se výrazně prosazuje ve sportovní diplomacii? Co všechno může být součástí v rámci projektu duální kariéry? Jak s odstupem času vzpomíná na vrcholné akce, které zažila s českou basketbalovou reprezentací?

Praha 15:12 17. března 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Ilčo, už se cítíš jako sportovní diplomatka?
Už se tak cítím, i když sportovní diplomacie není taková tvrdá, je to hodně o soft skills. Jsem ráda, že mám možnosti propojovat nás s diplomatickým světem ať už v Česku, nebo i ve světě.

Naučil tě sport a nebo kariéra po něm být diplomatická?
Asi jsem se to učila už během sportu. Když se na to zpětě dívám, tak jsem za jistých situací nebyla diplomatická a chovala se jinak. Tím, že jsme si prošla tou sportovní cestou, tak díky tomu už se dokážu zpětně podívat a reagovat jinak, než před lety.

V kolektivním sportu asi byla občas potřeba povolit a nebo přitáhnout své ego, co?
Ano, i když ono i v individuálním sportu funguješ v rámci skupiny. Nejsou tam ostatní sportovci, ale trenéři a lidé, co se o tebe starají.

Ale ty jsi ten středobod.
To je pravda. V kolektivním sportu jsme středobodem všichni. V roli kapitánky se člověk musel naučit, jak komunikovat v rámci šatny, co přenášet ven, co nechávat v šatně, jak komunikovat s trenéry a vedením, kteří mají moc nad vámi. Nebylo to jednoduché a během kariéry došlo k několika střetům, co jsme museli řešit, ale byly to velmi důležité lekce pro můj život.

Ty se hodně snažíš o zastoupení žen ve sportu. Čemu konkrétně se věnuješ?
Jako předsedkyně Komise rovných příležitostí ve sportu Českého olympijského výboru mám tu čest se snažit o to, abychom měli větší zastoupení žen ve sportu a to hlavně v jeho vedení. Mám pocit, že každé prostředí, které je monotónní, tak nepodává takové výsledky jako kolektivy, které jsou více diverzifikované. My chceme, aby sportovali všichni lidé v Česku a měli bychom tedy dát prostor všem, tedy i ženám, aby se vyjádřily k tomu, jak chtějí sportovat a věnovat se fyzické aktivitě. Život mužů a žen se v některých částech diametrálně rozchází. Máme jiné povinnosti, jinak vnímáme své životy a je potřeba, aby tam byl někdo s těmi zkušenostmi a říkal, že vy jste designovali ten svět a tu myšlenku pouze z pohledu muže. Pojďme se na to podívat jinak a zkusit zařadit něco dalšího, co by mohlo přivést více lidé do sportu.

2:06

‚V naší společnosti mají ženy více starostí.‘ Bývalá basketbalistka Burgrová chce ve sportu rovnoprávnost

Číst článek

Takže ženy ve vedení sportu mohou přinést jiný vhled?
Přesně tak. Mohou být vzory pro ty mladé dívky, které si pak řeknou, že se mohou stát trenérkami a není to něco, co je nemožné. To platí i o ostatních funkcích.

Vnímáš, že ty ženy po tom prahnou a nemají dostatek příležitostí?
Neřekla bych, že po tom prahnou všechny, protože jako ženy máme žebříček priorit postavený trochu jinak. Možná je to i díky tomu, že si nejsme schopny představit, že bychom to mohly skloubit i s dalšími prioritami, se kterými nám zatím nikdo jiný nepomáhá. Jde o změnu celkového nastavení nejen sportovního prostředí. Kdybychom ho trochu změnili, tak nevyjdeme vstříc jen ženám, ale i ostatním, kteří v tom působí. Role trenéra je velmi náročná a možná to může být i proto, jak si na něj dáváme tolik věcí, které by se mohly rozmělnit mezi více lidí.

Vnímáš proměnu prostředí, že se tam ženy častěji vyskytují?
Jsem ráda, že se více žen dostává do pozic trenérek národních týmů, týmů v extraligových soutěží napříč sporty, což mě těší. Pořád je tam ale velký rozdíl co se týče počtu trenérů a trenérek a hodně se to pak odráží na těch olympiádách, kde máme 14 procent žen jako trenérek. Rozhodčí jsou trochu výš, tam je jich 20 procent. Jsem ale ráda, že Mezinárodní olympijský výbor tohle má jako nosné téma a snaží se pro to udělat cokoliv, aby to vyrovnal. Chápu argumenty, že se tam mohou dostat ženy, které nejsou natolik kvalifikované, jako muži, ale myslím, že je to částečně i kvůli tomu, že možná neměly tolik příležitostí, aby tu kvalifikaci získaly.

Jak vidíš tu druhou stránku, když tahle rovnováha v pozicích za oponou by mohla namotivovat více dívek do sportu? Myslíš, že na té startovní čáře je stejné množství holek a kluků?
Není a částečně je to zapříčiněno přístupem rodičů. Máme vryté nějaké sterotypy, že kluci jsou na sport, budou hrát fotbal a hokej a holky dáme na zpívání a vedeme je k uvozovkám něžnějším aktivitám. Co je důležitější, že ony nám pak více odpadávají během života, ať už z těch organizovaných aktivit, tak i z fyzické aktivity vůbec. Jestli jsme tedy schopní jako sportovní organizace a i jako stát s tím něco dělat.

Proč může být u dívky sport dobrým základem do života? Nebo je to jiné, než u kluků?
Těžko říct, jestli je to jiné, ale když budu mluvit s vlastní zkušenosti. Statistika říká, že 93 procent žen na nejvyšších vedoucích pozicích dělalo někdy sport, takže je vidět, že ty předpoklady, co se ve sportu naučíme, nám dávají lepší startovní čáru po životě ve sportu. Já byla vždycky vysoká a vyčuhovala z kolektivu, tak byl sport záchranou v období, kdy mi bylo 15 let, člověk končí školu, začíná novou, přicházejí pochybnosti o své těle. V tu chvíli ten basketbal skvěle zafungoval, protože jsem byla mezi holkama, které jsou stejně vysoké, řeší stejné problémy, jsme v kolektivu a díky tomu jsem překonala tohle období a byla více sebevědomější.

Měla jsi v dětství komplexy?
Určitě.

A bylo to z výšky? Ty měříš 196 centimetrů.
V 11 letech jsem měla 164 centimetrů a to některé holky mají, až když dospějou. Mám fotku z první třídy, kde jsem byla asi o půl hlavy menší, než paní učitelka. Byla jsem pomalejší, vše mi trvalo déle, než jsem se vysoukala z lavice. Moje učitelka říkala mamince, jestli neuvažuje o tom mě dát do zvláštní školy. Komplex z výšky určitě, protože přišly Eiffelovka, žirafa a otázky, které bohužel dávají i dnes dospělí lidé. Třeba jaké je nahoře počasí a tak. Naštěstí mi v tomhle pomohlo sportovní prostředí a i to, že jsem šla studovat na univerzitu do Ameriky, kde s tím sebevědomím pracují. To bylo strašně fajn.

V pubertě jsi řešila asi jako každý nějaké komplexy. Cítíš, že je tohle téma pro tebe teď pasé, nebo v době sociálních sítí je to doba neustálého porovnávání? Vnímáš, že tě sport v tomhle stvrdil v tom, že tě to nerozhazuje?
My si to otevíráme jen večer, ale ty děti na tom jedou celý den. Je to strašně těžké pro ně. Jako rodiče a i jako trenéři si myslím, že je velmi důležité s tím pracovat. Ty poznámky typu, ta by byla dobrá, kdyby ještě dvě, tři kilča shodila. Pro někoho je tohle spouštěč nevratných změn v chování a v jejich stravování. Body image nekomentovat, to je základní pravidlo pro trenéry i rodiče. Já už jsem v pohodě, nemám, co řešit. Když sním o dva větrníky víc, tak na 196 centimetrech to není vidět. Ale ono s tou výškou pak jít běhat taky není nejjednodušší. Já už ale vidím jen ty pozitiva a jsem ráda za to, jaká jsem. Mladí muži dnes taky vidí ideály těch svalů, tak chtějí najít tu nejkratší cestu k výsledku a to je buď to, že nebudou jíst, nebo budou používat nějaké suplementy. Pokud můžu, tak bych dospělákům doporučila, aby se těmto komentářům vyhýbali.

Co je tím nejcennějším, co bys vypíchla ze své kariéry? Je to olympijská zkušenost?
Určitě, protože pro spoustu sportů je olympiáda top toho, kam míříme. Jen ta účast na olympiádě byla skvělým zážitkem, možnost setkat se s různými sportovci na tak vysoké úrovni, mluvit s nimi a vidět idoly, ke kterým směřuje, to byl nádherný zážitek. I ta prohra, která nás tehdy vyřadila z boje o medaile byla tak silný zážitek, že do jsem do teď ten zápas znovu neviděla. Byla to pro mě velká kudla a řekla jsem si, že to nepotřebuji to ani analyzovat a bude pro mě lehčí to přejít. Možná, že přijde ještě čas, ale zatím tomu tak není a věnuji se jiným věcem. Mistrovství světa v Česku v roce 2010, to bylo jako pohádka, kterou nám napsal Karel Čapek nebo Hans Cristian Andersen. To, jakým způsobem nás tady lidé podporovali a to, jak jsme se dostali do finále a mohli jsme si ho s úctou odehrát, to bylo fakt skvělé.

Čemu čelí české sportovkyně na síti: výhrůžky smrtí, nenávistné komentáře, sexuální narážky

Číst článek

Máš na svém kontě stříbro z mistrovství světa, pak účast na olympiádě v Londýně. Mělo v těch letech Česko největší basketbalové úspěchy, co se týče ženského basketu?

Řekla bych, že ano. Před rokem 2010 se holky staly mistryněmi Evropy, pravidelně jsme se účastnily olympiád. To byly ty roky, kdy český basket táhla ženská sekce a měly jsme největší úspěchy. Nepočítám ale ty roky kolem roku 1960.

Myslíš, že se v té době využilo maximálně toho potenciálu?
Když jsme získaly stříbrné medaile, byly jsme šťastné, ale čekaly jsme, co bude dál a jak to můžeme využít, při jakých náborových akcích a jak pomůžeme tomu, aby byl basket pro dívky mnohem více otevřenější a padla ta mentální bariéra. To se ale nestalo a jsme velmi ráda, když mě lidé osloví na ulici, že si hezky zafandili v roce 2010. Je mi líto, že jsme to ale nedokázaly zužitkovat na sportování dívek.

Ty jsi v následujících letech měla angažmá ve Francii a nakonec jsi byla v USK Praha. Jak na tyhle roky vzpomínáš?
Bylo to pro mě velmi zajímavé a intenzivní. Do Francie jsem přišla po pěti letech studia v Americe na univerzitě, kde jsem hrála. Styl amerického univerzitního basketbalu je trochu jiný, i když je tam zázemí skvělé. Pak jsem přišla na top úroveň do Evropy a najednou se ten basket učila znovu. Bylo to hezké, ale náročné, že najednou odpadá studium, takže spoustu volného času, který člověk ani neví, jak využít. Je tam více cestování, ale v Americe jsme létali a v Evropě autobus, co to jde. Pro mě to bylo nové a po sedmi letech, co jsem byla pryč z Česka, tak jsme se ráda vrátila do USK Praha. Ty zkušenosti s nejvyšší evropskou ligou, to bylo něco úžasného.

Studovala jsi v Jižní Karolíně, přičichla k americkému basketu v rámci NCAA. Jak to zpětně hodnotíš? Doporučila bys to holkám?
Není to pro každého. Já tam šla s tím, že tam budu na rok, naučím se anglicky a pojedu zpět. Zjistila jsme ale, že ten styl, jakým tam učí, tak mi vyhovuje, že mě to baví, takže jsem se rozhodla tam zůstat i rok navíc, abych dokončila studium. Co se týče sportu, je to diametrálně jiné, velmi náročné, velmi silové. Nemáme tady tolik trenérů a trenérek, ale tam mají asistenty trenérů, asistenty asistentů.

Ten tým je velký, co se o tebe stará?
Ano, celý ten tým taky na sportovce vytváří tlak. Je to ale takový příjemný tlak na zlepšení, aby ti předali, co možná nejvíc. To, jestli výkon povede k úspěchům, to si odfiltruje vedení, ale po nás se chtělo plnění plánu do písmenka.

Ilčo, ty jsi ve svých 33 letech v roce 2018 ukončila kariéru. Co přišlo pak?
Pak přišla rodina. Měli jsme štěstí a zadařilo se relativně brzy a roce 2019 jsem porodila dceru a od toho šlo, že jsem maminkou na rodičovské až do teď. Asi by to se mnou ale švihlo, kdybych byla jen s dětmi doma. Já je miluji, miluji i cizí děti, ale mám i své věci, které chci dělat. Jednou z nich je práce ohledně postavení žen ve sportu, rovných příležitostí. Před porodem i po porodu jsem se té práci věnovala aktivně, abych si vyplnila čas v hlavě.

Takže jsi neměla moment, kdy jsi nevěděla, co bude?
Ten moment, že nevím, co s časem, to nemá a má to asi spoustu maminek. Ale ten moment, co budu dělat potom, to mám asi i teď. Tahle práce, co dělám, je jen částečná a uvažuji, do jaké míry jsou mé schopnosti využitelné v širším kontextu a jestli se ve sportovním světě dají využít. Asi spousta sportovkyň, co mají rodinu, tak mají tohle dilema. V dnešní době, kdy jeden rok je jako šest let před deseti lety, protože umělá inteligence je tak neuvěřitelně rychlá, tak když teď odejdu a budu pět let doma a postovat si fotky na instagramu, tak mi tak ujede vlak, že budu mít těžkosti dostávat se zpět. Jsem ráda, že i Český olympijský výbor nabízí program duální kariéry na kontinuální vzdělávání se, aby z toho nevyšly a měly možnost svoji kariéru budovat.

Ty jsi i členkou Komise sportovců, je to tak?
Ne, poslední olympiáda v Paříži ukončila můj mandát. Vydržela jsem tam 12 let.

Jak tě tahle zkušenost obohatila?
Zpočátku jsem měla pocit, že jak to bylo nové, tak se člověk těžko orientuje. Kdo s kým a ke komu mluvit...studium sportovní diplomacie, které Český olympijský výbor má ve spolupráci s Vysokou školou ekonomickou, tak mi zase pomohlo si to v hlavě srovnat. 12 let se zdá jako dlouhá doba, ale prvních sedm let jsem byla aktivní sportovec a tolik jsem to nevnímala, to až po kariéře. Informace začaly dosedat a mě to pomohlo.

Vystudovala jsi univerzitu v Jižní Karolíně. Čerpáš i z těchto znalostí?
Z nějakých ano, ale dnešní doba je tak dynamická, že ty informace se mění, rozvíjejí se. Něco si pamatuji, ale upřímně, když ukončíte studium v roce 2010, tak za 15 let si toho, co si pamatujete, je minimum. Moje zaměření bylo propagace a výuka veřejného zdraví. Jak přistupovat k lidem, designovat programy, abychom zasáhli skupinu, kterou chceme. Nějaké základy tam pořád jsou.

Dá se v Česku studovat a hrát basket na stejné úrovni, jako v Americe?
Myslím, že dá. Jsme ale limitovaní tím, jak máme tréninky a jak to vnímají vysoké školy u nás. Ten argument, že si musíš vybrat a buď studovat a nebo dělat vrcholový sport, je zcestný, protože vrcholový sport můžeme dělat jen nějakou dobu. Přece nás nemůže definovat jen částí cesty, abychom pak měli možnost přispět dál k rozvoji naší české kultury.

Ilčo, jaká se cítíš, že jsi máma?
Jako většina, takže nestíhám, nic nedělám dobře, něco ztrácím, nejsem soustředěná, jsem nevyspalá...

Mateřství versus sport. Co je těžší?
Mateřství. Sport je proti mateřství vlastně brnkačka. Asi mě naučil to, že jsem schopná překonat některé věci lépe, než ostatní ženy. Že jsem zvyklá zatnout zuby...

Návrat ke sportu po mateřství je velké téma. V tenise se například mluví o návratu Petry Kvitové. Co si pod tím představuješ, když se řekne, že se někdo vrací po porodu?
Je to super a jsem ráda, že se to děje a dívky nejsou nastaveny tak, že jediná cesta, kterou můžeme jít je ta, že můžeme mít sportovní kariéru a až potom rodinu. Jsem ráda, že si uvědomí, že je to součást života a uvědomují si to ti lidé okolo: funkcionáři, manažeři, pořadatelé. Myslím, že pro ženu je to super.

Dovedeš si představit, že bys třeba i s jedním dítětem zvládla kariéru sportovce kombinovat?
Je strašně potřeba, aby si nejen partneři, ale i všichni lidé kolem, babičky, hlídačky, o tom dopředu mluvili. Aby i trenéři byli schopni říct ok, tak máme deset tréninků týdně a ty budeš chodit na pět a těch zbylých pět si budeš dělat individuálně. Když to budeme komunikovat v rámci celého týmu, tak si i ostatní dívky řeknou, že je to ok, že se nefláká, ale nastavuje si to jinak.

Děje se to i v basketbale, že se holky vrací po mateřské?
Kačka Elhotová za USK se úspěšně vracela a my jsme ji fandily. Říkaly jsme si, že je neuvěřitelné, co ona dokáže a co její tělo dokáže. Jsem ráda, že se to děje a myslím, že pak člověk dostane jiný náhled na to, co je v životě důležité a třeba se tolik nestresuje.

Cítíš tlak na to, aby tvé děti sportovaly?
Tlak od okolí moc nevnímám a nezajímá mě. Vlastní tlak, který si vytvářím a domněnky a očekávání, to jsou nejhorší věci. Já ale razím to, co razili moji rodiče a nechám Terezku dělat, co ji baví. Chodíme na parkur a myslím, že je to super. Když ale řekla basketbal, tak jsem jí řekla, že si budeme chodit spolu házet ale ještě ne do klubu.

A ty jsi začínala v 11 letech, že?
Ano a vím, že když se člověk dostane do organizovaného sportu, tak už pak začíná ten kolotoč. Jeden trénink, dva, tři, turnaje a už to pak celou rodinu ovlivní. Byla bych radši, kdybychom si ty sportovní radosti zatím užívaly společně a až dojde čas a ona tam bude s nějakýma kamarádkama, tak jí tam ráda vypustím.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít