„S bojovými sporty jsem začala hlavně kvůli tomu, že jsem měla špatné zkušenosti s šikanou,“ říká v pořadu Na síti kickboxerka Martina Ptáčková. Jak vzpomíná na účast v taneční soutěži StarDance? Proč úplně není fanynkou MMA? V jakém projektu se s bratrem věnuje boji proti šikaně? Proč se kdysi věnovala závodním saním?

Praha 12:19 10. března 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Martino, o tvých začátcích s bojovými sporty se napsalo hodně. Kdy a s čím holka jako ty začínala?
Začínala jsem úplně od nuly kvůli šikaně. Bojové sporty jsem si nevybrala, ony si vybraly mne. Rodiče se o problémech ve škole dozvěděli a chtěli, abych se uměla bránit a to byl důvod, proč mě na to přihlásili. Nikdo nečekal, že v tom budu závodit a i rodiče, kteří mě dodnes podporují, tak říkali, že to není sport pro holky a že by bylo fajn, abych pak začalo dělat třeba aerokickbox. To je taková sestava s prvkama bojových sportů. Uděláte sestavu, občas kopnete, bouchnete a to mě být můj další plán. Pak se to celé zvrhlo, protože jsme dostali trenéra, byly to nějaké pohybové aktivity s prvky karate, pohybové hry a když mi to začalo pak po letech jít, tak řekli, že by bylo fajn dělat to pořádně. Přihlásili mě pak do klubu, který se věnoval kickboxu. Pak to už šlo...

Prvotní motivace byla naučit se bránit?
Ano a postavit se agresorům.

A pomohlo to? Musela jsi to někdy použít?
Ano, pomohlo. Myslím, že je to dobré pro život, že bojové sporty člověka zocelí a připraví na vše možné. Jakýkoliv sport to ale naučí a dá do života řád, disciplínu a vytrvalost.

A musela jsi to někdy použít?
Jednou mě otravovala banda kluků, to mi bylo asi dvacet let, tak mě otravovala banda kluků. To jsem se docela bála, protože byli ožralí, měli blbé narážky. Stačilo ale nějakým způsobem odstrčit a to bylo vše. Čím víc člověk ty bojové sporty dělá tak ví, že nikdy nemůže být na žádnou situaci připravený. Kamarádi se diví, že se mám blbý pocit, když jdu večer sama domů a já přesně vím, co vše se může stát a nerozumím těm lidem, že jsou tak naivní, že si myslí, že se nic stát nemůže.

Člověka ten strach paralyzuje...
Přesně. Strach dělá hodně, ale může nám i pomoci, protože je tam ten adrenalin. To ale nikdo neví, dokud se mu ta situace nestane.

Šikana ze základní školy tě dovedla k životnímu stylu a sportu, který miluješ. Jak na tu šikanu teď vzpomínáš?
Myslím, že to byla dobrá škola života. Kdyby tu šikanu nezažila, ale zažila jsem ji jen v lehké formě, tak jsem za ni ráda, protože mě dostala úplně jinam. Nedělala bych trenéra a nepracovala bych tam, kde pracuji. S bráchou máme projekt proti šikaně a jezdíme s tím po školách. Když nám děti vyprávějí, co se jim všechno děje, tak si říkám, že to, co jsem zažila já, tak nebylo skoro nic.

Pokaždé jsem tančil na jiné protéze, říká Ježek o StarDance. ‚Trénovali jsme čtyři hodiny denně,‘ líčí

Číst článek

A co konkrétně se dělo tobě?
Já jsem zažila fyzickou šikanu. Spolužáci do mě kopali, strkali do mě. Měla jsem krátké vlasy, vypadal jsem jako kluk trochu, takže jsem byla terčem posměchu. Svačinu mi rozmazali po oblečení, schovávali mi věci, fackovali...

A měli pak respekt, když viděli, že chodíš na box?
Zpočátku ne, protože to chvíli trvá. Není to ale o tom, co člověk umí, jestli umí nějaký chvat, ale spíš o tom, co z něj vyzařuje a jak vystupuje. Můžu toho umět sebevíc, ale když se nebudu se podle toho chovat, tak je to k ničemu. Začalo to být lepší až tak po půl roce.

No a pak přestali?
To ne. Je to hrozný, ale já pak byla už naštvaná, protože učitelé dělali, že se nic neděje. To je problém dnešních škol, že dělají, že tam ty problémy nejsou, aby oni sami neměli problémy. Já už jsem pak byla tak naštvaná, řekla tak dost a když zase přišli, tak jsem do toho kluka strčila, dala mu facku a od té doby byl fakt klid. Asi jde spíš o tu odvahu. Člověk se samozřejmě bojí, nechce, aby to bylo ještě horší. Tohle bylo na prvním stupni a učitelka pak ještě chtěla, abych se těm agresorům omluvila, že všichni čekají...přišlo mi to jako hrozná křivda. Čtvrt hodiny jsme čekali, pak pod nátlakem, že mě vezme do ředitelny, tak jsem podlehla. Teď už je to sranda, ale pamatuji si, jak jsem tam zarytě seděla a odmítla se omluvit.

Kdy jsi začala vnímat to, že úspěchy v tvém sportu začínají mít váhu a že jsi lepší než ostatní?
Mám velkou sílu, jsem rychlá a když jsem chtěla být agresivní, ale nemám ráda násilí. V rámci sportu to ale beru trochu jinak. Když jsem měla první turnaj, porazila soupeřku, byla to nějaká mezinárodní přípravka. Vůbec jsem nevěděla, která bije. Vůbec jsem nevěděla, kde se mám převléknout, hlásili mě a já byla ještě nepřevlečená. Tady po tom vyhraném zápase táta uviděl, že to má nějaký smysl a řekl mi, že chce, abych do 16 let vyhrála něco velkého. To mi říkal asi ve 13 letech a já jsem pak těsně po 16. narozeninách.

Máš pocit, že jsi byla dříč a nebo talent odmala?
Já nemám talent vůbec na nic a každý se tomu diví. Já se znám a je dobré to o sobě vědět. Mě prostě nejde nikdy nic a je jedno, jestli to je tancování, nebo se něco učím, já to mám vydřené. Brácha, tomu člověk něco ukáže a on to udělá. Beru to ale.

Tak jsi ale megatalent na učení?
Spíš jsem megadříč, protože se talent dá porazit tou usilovnou prací. Fungovalo to ve všech oborech, protože když něco dělám a začínám, tak jsem vždy nejhorší. Když se něco učím a vzala bych kohokoliv z ulice, tak je lepší, než já. Já ale vím, že se to dokážu za nějakou dobu naučit, a pak jsem lepší. Na tom jedu celý život, že vím o svých mínusech. Je to ta práce.

A v čem se v bojových sportech odliší talent?
Myslím, že se vše dá naučit. Pak jsou nějaké dispozice, takže kdybych šla dělat balet, tak nebudu vrcholová baletka, ale nějak bych se to naučila. Mám asi trochu dispozice pro bojové sporty, jsem rychlá, mám fakt sílu a soupeři to nečekají. Pořád jdu dopředu a nevadí mi ty údery.

Takový tank?
Ano, přesně. Techniku mám ale horší než ostatní a nějak to vybouchám, ale táta vždy říkal, že je jedno, jak druhého praštím a to má pravdu. Když vidím, že děláme na tréninku boxerské kroky, nejsem schopná to chytit, vůbec to zkoordinovat. Jak to ale trénuji, tak pak přejedu i ty lepší.

Na jaké úspěchy vzpomínáš jako na ty nejcennější?
Nemám favorita. Třeba si řeknu, že jsem vyhrála mistrovství světa, ale pak si vzpomenu, že byl nějaký turnaj, který byl menší, ale byl pro mě o dost těžší, že jsem byla třeba po úraze. Nemohla jsem se pořádně postavit na levou nohu, chodit, natož kopat. Ten turnaj potom byl pro mě nejcennější vítězství, protože všichni říkali, že ze mě bude mrzák, i doktoři. To se moc dobře neposlouchá, když je vám dvacet let.

Pět titulů z mistrovství světa v kickboxu, pak nějaké combat hand to hand...Shrneš prosím, jak je možné, že děláš více disciplín?
Já vždycky chtěla na olympiádu. Tehdy ale, třeba deset let zpátky, nešlo přecházet z kickboxu na box, takže jsem dělala pořádně kickbox, kde je více disciplín. Já dělala vždy ty plnokontaktní, kde se může používat plná síla a úder nemusí být kontrolovaný. Když jsem byla mladší, tak jsem závodila i v polokontaktu, ale plný kontakt mi sedí víc. Když jsem měla úraz a nevěděla, jestli budu moct kopat a chodit, tak jsem dělala hand to hand. To je zásluha bráchy, protože on dostal pozvánku, aby mohl jet na závody. Pak se vrátil a říkal mi, hele Marťo, tobě to bude vyhovovat, protože tam nemusíš kopat, když nebudeš chtít. Můžeš soupeře hodit a nebo uškrtit a nejsou tam žádná pravidla. Já měla vždy v polokontaktu problém, že mě vyhodili třeba za sílu, za tvrdost. Ve finále mě třeba diskvalifikovali, že jsem byla moc agresivní. Já to nechápu, člověk má někoho praštit, ale zase ne moc? Tak buď praštím a nebo nepraštím...

Martino, jak přišla pozvánka do Stardance? To bylo z čistajasna, nebo jsi měla zájem?
No, zájem jsem určitě neměla a dost jsem zvažovala, jestli to vzít. Pak jsem si ale říkala, že kdybych to nevzala, tak by mi to bylo líto a to jsem nechtěla, takže jsem řekla, že jo. Razím heslo, že když má někdo z něčeho strach, tak to musí jít udělat. Nepřemýšlela jsem o tom a to bylo dobře, protože kdybych věděla, co mě čeká, tak bych si to asi rozmyslela. Ten pořad jsem asi nikdy neviděla, věděla jsem, že existuje a že ho Češi milují. Kdybych se na to koukla, tak bych věděla, že bych tam nešla, protože bych viděla, jak tam všichni dokonale tancujou. Říkala jsme si ale, že snad nejsem srab a že to nějak dopadne.

Jak na to dnes vzpomínáš?
Je to hezká vzpomínka a asi všichni, co tím prošli tak ví, že to byl fajn zážitek. Spojí to kolektiv, všichni procházejí tím stejným, je to stejně těžké, všichni jsou nervózní. Je to společné trauma a společná radost.

V jedné a půl minutě.
Mě to vždycky přišlo jako hodina. Úplně nejhorší byly ty čtvrtky, protože se poprvé tancovalo na Výstavišti, byli tam nějací lidé. Vždycky jsem tam přišla a když byly ty dva tance, takový rychlokurz, tak mým cílem bylo hlavně se dostat do konce a Dominik mě tam vždy dovláčel.

Já tam vždycky sotva došla, když byly ty dva tance...
Ano, pro mě to nebylo náročné na fyzičku, ale bylo to náročné. Tancování je jiný druh pohybu, ale na kondičku to jsem asi zvládla nejlépe. Bylo to ale hrozně těžké.

Čekala jsi, že bys mohla dojít tak daleko?
Já čekala, že vypadnu jako první. Pracuji jako bezpečnostní analytik pro Národní bezpečnostní úřad na plný úvazek. Nechala jsem si úvazek zkrátit po dobu tréninků do prvního vypadávacího večeru, kdy jsem myslela, že půjdu domů. Já ale nevypadla, takže jsem si pak zažádala o prodloužení zkráceného úvazku. Když už byly dva tance a museli jsme trénovat osm hodin, to se každý divil, co tam osm hodin děláme, tak jsem si vzala poslední měsíc neplacené volno.

Tvým partnerem byl dvojnásobný vítěz Stardance Dominik Vodička. Jak jsi se s ním cítila?
Já byla hrozně ráda, že jsem měla Dominika, protože nevím, jak bych to zvládla s někým jiným. Dominik by uměl roztancovat každé dřevo. U mě se mu to opravdu povedlo, protože to, co jsem předváděla první trénink v srpnu, tak jsem myslela, že si oba hodíme provaz. Jak šel čas a na konci už to bylo jiné, protože tělo mělo naučené taneční principy. Na začátku jsem dělala dva měsíce dva tance a ještě jsem je dělala blbě.

Cítila jsi na něm, že je trochu rozpačitý třeba v počátku?
Hodně, protože on si myslel, že sportovec je zvyklý na pohyb. U mě byl ale problém, protože záleží, jaký člověk dělá sport. U nás to jde přes sílu a mám hrozně špatnou koordinaci a to nejen pro tancování. Mě fakt dělá problém se to naučit, moje pohybová paměť je příšerná. Dominik si myslel, že to se mnou bude jednodušší. My když kopeme, jiveová kopka, vypadalo to jako normální kop a když jsem to udělala, tak jsem měla tendenci si dát ruce nahoru. Pořád to vypadalo jako box. Dělali jsme cvičení, takovou ladnost, měla jsem udělat jako facku, ale vypadalo to, jako když tam honím můry. Byli jsme oba nešťastní zezačátku a smutní, ale postupem času to bylo fajn. Na konci to loučení bylo smutné, že to po půl roce končí a nikdy už to takhle nebude.

Martino, ze tvého sportu je k tanci hodně daleko. Cítila si třeba, protože box je rytmický, tak že bys třeba v rytmice mohla najít spojitost s tancem?
V rytmu jsem měla největší problémy. Když je nějaký zápas, všichni tam řvou, je tam hluk, tak já úplně vypnu, dokážu se fokusovat na přítomný okamžik a neslyším nic jiného, než trenéra. To je super, jenže jsem to pak přenášela i na taneční parket a všechno vypla. Neslyšela jsem ani hudbu, což byl občas problém. Když to byla latina a šli jsme každý sám, tak jsem byla vždy trochu mimo.

Jak náročná tedy byla fyzička?
Fyzicky to pro mě nebylo náročné, ke konci jsem už ale unavená byla, to jo. Bylo hodně rozhovorů, natáčení, pořád se něco dělo. Už byl člověk unavený a těšili jsme se, až to skončí. Posledních 14 dní všichni padali na hubu. Spíš to bylo náročné mentálně.

25:53

Jak řešit šikanu? Ochránit toho, komu se ubližovalo, i oznamovatele. A ošetřit toho, kdo útočil

Číst článek

Kdy jsi byla nejvíc nervózní?
Vždycky, ale nejvíc assi z toho prvního večera. Nějak jsem to tam oddusala, nevěděla co dělám, dostali jsme příšerný známky a pak jsem šla domů.

Jak jsi vnímala negativní komentáře fanoušků při Stardance na sociálních sítích?
Myslím, že jsme s Dominikem rozdělili národ na dva tábory. Jedna půlka nám extrémně fandila a posílala nás dál a proto jsme se dostali tak daleko. Když někoho potkám, tak mi třeba řekne, že jsem ho inspirovala. To mi dělalo radost. Ta druhá část na nás byla naštvaná, že když třeba vypadl jejich favorit, tak se na nás snesla sprška nechutných komentářů a zpráv, že mám chcípnout. Není příjemné si to číst, ale tím, že se věnuji té šikaně, tak to byl takový test a nic moc to se mnou neudělalo. Člověk má mít hodnotu a když je tam nějaký anonymní komentář, tak jako co? Já jsem v závěru taky říkala, že ten, kdo krituzuje, tak má zvednout zadek a jít si vyzkoušet, jak moc je to těžké. Myslím, že je to taková česká povaha, takové hobby, kritizovat a nic si nevyzkoušet.

Nevracely se ti pocity z dětství?
To vůbec, to už je dávno za mnou. Ty lidi jsou spíš sami ze sebe nešťastní. Přijde mi zvláštní, že každý někoho řeší a neřeší spíš svůj život.

K tomu tancování. Ty jsi na scénický tanec vybrala téma šikany. Bylo to inspirované kybešikanou, kterou jste zažívali při Star Dance?
Bylo to inspirované tím, že s bráchou vedeme projekt proti šikaně a pak i ty hejty, co nám pořád chodily. Propojili jsme to.

Není to pro dívku nebezpečné věnovat se bojovým sportům?
Myslím, že každý sport je nějakým způsobem nebezpečný a bojové sporty jsou nebezpečné nejen pro holky, ale i pro kluky. Jsou tam úrazy, to jo, ale mě se vždy staly při něčem, co nesouviselo s bojovými sporty. Měla jsme zlomenou klíční kost, vyhozené lokty, ramena, nebyly to hezké zranění. Většinou se to ale stane mimo trénink. Já jdu běhat, jsem v lese a zakopnu o pařez a vyvrknu si kotník.

Zkoušela jsi někdy MMA?
Ano, protože to hand to hand, co dělám je mix bojových sportů a je to hodně podobné. MMA se mi líbí, je to sport, který má hodně, co nabídnout a ta komplexnost se mi líbí, že je člověk nahoře v postoji, je tam ale i práce na zemi. Nelíbí se mi ale, jak je ten sport u nás prezentovaný a proto jsem se mu nikdy nechtěla věnovat.

VIDEO: Procházka srazil Hilla k zemi ve 3. kole a slaví pátou výhru v UFC, znovu chce zápas o titul

Číst článek

Co ti na tom vadí, že je to moc velká show?
Ano, to se mi nelíbí. Je to moc vyhrocené. Předzápasové rozhovory, kde si soupeři nadávají, lijou na sebe vodu. Přijde mi, že to do sportu nepatří.

Ale nemáš problém vlézt do klece?
To asi ne, to je jako sport a je to podobné tomu hand to hand. Jen se mi nelíbí to okolo.

V čem je jiné být v té kleci?
Do té klece tě zavřou a ty máš pocit, že se není kam dostat. Máš protor a nemáš kam. Když jsou to tatami, měkká podložka, tak tam to není ohraničené provazem. Když jsem byla v ringu, kde člověk může využívat provazy pro práci, ale lepší pocit mám z otevřeného prostoru.

Ty jsi měla vážný úraz na saních. Co se přesně stalo?
Vždycky jsme chtěla na olympiádu, to byl důvod, proč jsem začala trénovat zimní sport. Když jsem trénovala na mistrovství republiky, kam jsem se chtěla dostat, tak pár dní do závodů jsem si kousek od Jablonce na dráze ve Smržovce měla úraz. V plné rychlosti jsem na saních vletěla do zatáčky, sjela do mantinelu a roztrhlo mi to nohu. To nebyl moc hezký úraz. To bylo docela těžké období.

Doktoři ti dokonce říkali, že možná nebudeš nikdy normálně chodit?
Přesně tak. Nepřipomínalo to vůbec nohu, bylo to rozdrcené. Pamatuji si, když jsem byla v nemocnici, tak nějaký doktor tam byl se studenty, tak říkal, že z ní bude mrzák, že to má spočítané...

A teď s tou nohou můžeš všechno dělat?
Při tanci jsme museli s Dominikem nohu hodně rovnat, protože byla nakřivo. Dlouho jsem s ní nesměla nic dělat, péče po úraze mohla být možná lepší. Měla jsem křivé nohy, takže když jsem měla taneční boty, tak jsem tam šmajdala a hned jsem ty boty na levé noze sešmajdala.

Tys o tom ale při Star Dance ani nemluvila?
Hrozně málo. Nevím, koho by to zajímalo a vymlouvat se na nohu...Jirka Ježek nohu třeba vůbec nemá. Každý má příběh a nelíbí se mi, když někdo říká a vymlouvá se, že neumí tancovat, protože měl rozdrcenou nohu. Měla jsem nohy natelké, ale jsou horší věci.

Ty jsi naťukla, že pracuješ v oblasti bezpečnostních složek?
Já toho dělám víc. Pracuji jako analytik bezpečnosti pro Národní bezpečnostní úřad, takže analyzuji bezpečnostní hrozby, aby nám nehrozila žádná újma našemu státu. S bráchou spolupracujeme s NATO, účastníme se konferencí, summitů, kde jsem i mluvila. Nebo pro ně zajišťujeme výcviky pro bezpečnostní složky, pro vojáky, pro alianční vojáky. Vždy mě zajímala i diplomacie v oblasti bezpečnosti. To by mohl být můj další cíl.

Byla jsi i stážistkou v Evropském parlamentu?
Ano, byla a i jsem tam pracovala pro jednoho z načich českých europoslanců. Pracovala jsem pro ministerstvo zahraničních věcí a působila tam jako vyslankyně. Měla jsem na starosti různé projekty, jak propagovat Českou republiku v zahraničí. Hodně jsme se taky věnovali dětem, podporovali české menšiny v zahraničí.

Jak se dá tohle vše kloubit dohromady a ještě dělat projekt jako je Star Dance?
Když bylo Star Dance, tak šly všechny ostatní aktivity do pozadí. Říkala jsem si, že je fér vůči Dominikovi, abych se věnovala tancování a ne, že mě něco naučí a já pak půjdu na trénink, kde zapojím jiné svaly a je to jiné. Věnovala jsem se čistě jen tanci.

A teď?
Teď je to horší, protože se vrátily všechny věci okolo. Před tím jsem měla čistou hlavu a soustředila se na tancování. Teď se musím soustředit na své tréninky, tréninky dětí, práci, projekty a stíhat taky nějaký osobní život. Není to jednoduché, takže zapojím svůj růžový kufr, v tom vozím věci na celý den od oblečení po chrániče. Je to moje růžová kabelka.

Když mluvíš o práci v bezpečnostních složkách, tak není na škodu, že jsi veřejně známá osobnost?

Asi záleží, pro koho by to bylo prezentované. Může to být asi výhoda, je dobré si ji v tom najít. Když vás ty lidi mají rádi, snad mě někdo rád má, tak s bráchou říkáme, že jsme rádi, když se ty věci mění k lepšímu. I kdyby to pomohlo jednomu člověku, tak to mělo smysl. Nemůžeme zachránit celý svět, ale naši bublinu třeba ano.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít