Šipky jsou plnohodnotný sport. Jsem rád, když si jeden den odpočinu, popisuje šipkař Sedláček
V Praze v Letňanech ve čtvrtek odstartovala kvalifikace na profesionální turnaj v šipkách, Czech Dart Open. „Jedná se o jeden ze třinácti turnajů takzvané European Tour. Myslím, že tady bude snad šestnáct nebo sedmnáct hráčů z top 20, plus další a další skvělí hráči,“ vysvětluje pro Radiožurnál Sport šipkař Karel Sedláček, který je držitelem profesionální karty pro hráče, kteří mohou hrát i největší turnaje.
Karle, ahoj. Jak to, že nejsi v hale v Letňanech?
Je to jednoduché. Letos PDC změnila pravidla a naše místa, která jsme měli ze žebříčku s Adamem Gavlasem, tak jsme museli absolvovat těžkou kvalifikaci v Anglii a ani jeden z nás neuspěl.
„Šipky nejsou nijak omezené. Můžete být malí, velcí, širocí, jakýkoliv a prostě se můžete měřit s kýmkoliv,“ přibližuje šipkař Karel Sedláček
Je to ale velká prestiž mít v Praze takový turnaj, že?
Jedná se o jeden z třinácti turnajů European Tour, která hraje většinou v německých městech, ale díky Pavlu Kordovi máme možnost, že si diváci mohou na nejlepší šipky na světě zajít i v Praze.
A bude tady světová špička?
Myslím, že skoro kompletní až na pár vyjímek. Nějakých 17 hráčů z top 20 tady bude a další skvělí hráči, kteří objíždějí ty velké Majory.
Proč třeba čeští závodníci nemají šanci v Praze hrát? Není tam nějaká možnost pro Čechy, že nemohou startovat?
Je to pro nás obrovská škoda. Do letošní sezony platilo, že dva nejlepší hráči z dané země na žebříčku mají účast na turnaji jistou. Organizace PDC trochu změnila kritéria a pustila do hry 16 hráčů z hlavního žebříčku, takže páteční večer je už tak nabitý. Vyštípali nám ale domácí dvě tutovky, které jsme tu loni měli.
Za kterými by přišli čeští diváci...
Ano a nebojí se říct, že hodně diváků je zklamaných. Loňský turnaj byl úžasný, čeká se ještě větší návštěvnost. Lidé nás tam chtějí vidět, tak asi budou zklamaní.
Když by se někdo chtěl podívat na světové šipky, kam by měl dorazit?
Turnaj začíná v pátek od 13 hodin, druhá session je od 19 hodin a stejně tak v sobotu a v neděli. Celý víkend se mohou diváci podívat do Letňan. Lístky asi jsou ještě v prodeji, protože partneři vraceli nějaká místa, takže něco málo se asi ještě najde.
Porazila soupeře i soupeřku. Transgender šipkařka získala v jednom týdnu tituly proti mužům i ženám
Číst článek
Co tam nyní je, když se tam koná takový turnaj? Kolik je tam sektorů?
Ještě předevčírem to byla prázdná hala, ale už od středy se začala budovat velká stage na které bude vše probíhat s jedním terčem. Je tam přenosový aparát a vše okolo. Vedle navazuje menší hala, kde mají hráči zázemí a terče na rozházení. Mají tam své soukromíčko a ochranka je tam vždy přivádí přes uličku. Kapacita je snad 3700 diváků, hromada stolů, takže je to úplně perfektní.
Jaký systém soutěží ve světě existuje?
PDC rozdává každý rok 128 profesionálních karet. 64 hráčů kartu vždy udrží a 64 ji ztratí a musí se tam znovu dostat z různých kvalifikací, což je náročné. Tím, že to drží jen 128 hráčů na světě, tak byl velký úspěch, že jsem jako první Čech a třetí Východoevropan tu licenci v roce 2020 získal. Adam se přidal o rok později a od té doby se potkáváme na turnajích, protože on žije na Moravě. Probíhá to tak, že hráči mají garantovaných 30 turnajů Pro Tour, které jsou povinností, aby je člověk odehrál. Z nich získává peníze, které se pak převádí do žebříčku a může se dostat na další turnaje.
Máme ještě jistý jeden Major, to je UK Open, kde je to otevřené pro všechny a nemusíme se na něj kvalifikovat.
Jak složitá a dlouhá cesta byla k získání karty?
Hraju šipky od roku 1995. Dříve byly informace strohé, nebyl internet, člověk věděl, že se někde něco hraje, ale neměl takový přístup k informacím. Po roce 2000 jsme zjistili, že se hrají větší turnaje, viděl jsem v televizi mistrovství světa a říkal si, že by bylo dobré si tam zahrát. V roce 2014 jsem se tam kvalifikoval a měl možnost si to zahrát. Do toho jsem zjistil, že se hrají ještě top šipky v rámci profesionální organizace. Pak jsem se tam dostal, když jsem vyhrál východoevropskou kvalifikaci v Maďarsku, což byl taky docela velký počin. Zjistil jsem, že člověk potřebuje licenci, aby se mohl mezi profíky dostat. Šel jsem si za tím a na druhý pokus se mi to povedlo.

Páteční finiš
Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Šipky tě i živí, je to tak, nebo si musíš normálně vydělávat?
Šipky mě živí na 100 procent, ale ještě provozuji menší firmu, kterou jsem jsem si zřizoval před tím. Mám zaměstnance, takže mohu odjíždět a firma běží. Snažím se ale vydělávat peníze v šipkách, abych byl soběstačný.
Položím ti teď otázku, kterou nevím, jestli uslyšíš úplně rád. Jsou šipky sportem?
Za mě jsou plnohodnotným sportem, protože člověk obětuje šipkám veškerý volný čas. Když je doma, tak je pořád u terče. Neházím už tolik, jako jsem házel třeba před deseti nebo patnácti lety, kde opravdu člověk stál tři až čtyři hodiny denně u terče.
Dneska jsem pak už i díky té obrovské vytíženosti rád, když si třeba jeden den úplně odpočinu. Mám doma malé děti, které jsou samozřejmě rády, když mě tam chvilku vidí. Pro manželku to je samozřejmě náročné, ale snažím se šipkám opravdu dávat všechno.
Jak už jsme nakousli, když člověk získá šipkařskou licenci, tak ji má na dva roky. A když se po dvou letech nedostane mezi nejlepších 64 na světě, tak zase o licenci přijde a musí bojovat ve složité kvalifikační škole, aby ji získal znova.
Mluvil jsi o třech až čtyřech hodinách tréninku. S tím určitě souvisí i fyzická příprava, protože předpokládám, že to, jak u šipek stojíš, jak míříš, souvisí s tím, jak to zvládá tvoje tělo. Jak vypadá fyzická příprava šipkaře?
Máš pravdu, je to strašně jednostranné. Když si uvědomím, že 30 let stojím na jedné noze a už nevážím těch 80 kilogramů – trošku víc. Samozřejmě je to zátěž na tělo, na aparát.
Tělo si to samozřejmě samo řekne. Snažím se to kompenzovat. Když mám možnost, tak chodím trošku plavat. A trošku samozřejmě chodím i do posilovny, aby měl člověk trošičku pohyb, aby záda nebolely. Ono to je potom samozřejmě náročné.
Šipkový svět uchvátil šestnáctiletý Luke Littler. ‚Bude jedním z nejlepších hráčů všech dob,‘ myslí si experti
Číst článek
Pro šipkaře není trošku těžší postava problémem, že ano?
Šipky mají dvě obrovské výhody. Jedna je ta, že nezáleží na věku sportovce. U jiných profesionálních sportů jsou po třicítce už v důchodu, když to řeknu blbě. Já jsem profesionální kariéru nakopnul ve čtyřicítce.
Když bude držet zdraví, bude všechno fungovat doma, bude to prostě v pohodě, tak jsem schopný třeba ještě do padesáti, pětapadesáti jezdit a hrát. Co to prostě dovolí, což je samozřejmě nadstandard. Dneska na okruhu potkávám hráče i šedesát plus, taková ta starší generace není výjimka.
Druhá věc je, že to není nijak omezené. Můžete být malí, velcí, širocí, jakýkoliv a prostě se můžete postavit na čáru a můžete se měřit s kýmkoliv, hrát s kýmkoliv. Takže to jsou dvě nesporné obrovské výhody.
A ještě třetí malinká výhoda je, že v šipkách není náročnost co se týče „nádobíčka“. Čili, koupíte si jedny šipky, které stojí řádově tisíce koruny, koupíte si jeden terč, ten vydrží na trénink a když budete chtít, tak vydrží rok.
Aby byl šipkař úspěšný, je to o talentu, tréninku, štěstí?
Už mám něco odehraného, tak vím, že je důležité mít možnost hrát s nejlepšími na světě a dostávat klidně i za uši. Člověk pak zjistí, kde dělá chyby a na co se má zaměřit. Jezdit, to je základ a do toho trénovat. Mít taky vyčištěnou hlavu, protože ta pak dělá strašně moc. V zápase máš jednu, dvě možnosti, kdy máš jednu šipku a buď to zavřeš a nebo ne. Když není hlava vyladěná, tak se na terči hledáš a ať děláš, co děláš, tak ti to nelepí a je problém.
Finále mistrovství světa v šipkách nabídlo hru, která vejde do dějin. Vítězství slavil Angličan Smith
Číst článek
To, že něco hodíš doma neznamená, že to hodíš při závodě, že?
Člověk může mít naházeno stovky hodin doma, myslí si, že je dobrý a že průměrně hraje okolo stovky. Pak přijde ale do zápasu na terč a rozsype se. V Anglii je to třetí nejsledovanější sport, tam to lidi žerou, je tam tisíce lidí a řvou. Člověk musí vypnout a vidět jen terč. Ne vždy se to ale povede.
Jaký je základní rozdíl mezi hraním šipek v hospodě a soutěžením, které ty absolvuješ?
Skoro každý šipkař u nás začínal v hospůdce, kde viděl automat, na který se házelo. Postupně ale zjistil, že se hrají steelové šipky s ostrým hrotem. Já na automaty odjezdil asi 15 let. Pořád mě to táhlo spíš do steelu, které se hrají na terče. Vedle stojí rozhodčí, ten to počítá a je to taková anglická výsada. Počty jsou docela důležité. To je takový rozdíl mezi softovými a steelovými šipkami. Postupně to pak jde od regionálních turnajů až po Mastery a reprezentaci.
Takže začínat v hospodě je běžný postup?
Ano, takto to funguje i v Holandsku, Anglii a v každém pubu visí terč a hrají se regionální ligy. Vždy tam vyleze nějaký talent a ten pak zkusí vyhrát licenci a dostane se třeba i na profiokruh.
Jak je na tom české šipkařské prostředí za tebou a Adamem Galvasem?
Máme tu hromadu skvělých hráčů. Všichni ale musí chodit do zaměstnání a brát si na turnaje dovolenou. Nemají takové možnosti, aby mohli seknout s prací a věnovat se šipkám naplno. My jsme s Adamem takoví průkopníci. Já jsem už takový starší pán, Adam dokončil školu, takže ještě normální režim taky nezná. Hráčů je dost, ale není takové prostředí.
Jak se výsledky počítají? Zkus to zjednodušit.
Standartně se hraje hra 501 double out. Každý začíná na 501 bodech a odečítá se do nuly. Hru musíš ukončit dvojnásobkem jakéhokoliv čísla, až dokud nezavřeš.
Není tedy účelem trefit pokaždé centr?
Ne, ten se hází jen na rozhoz, kdo začne. Používá se to jako efektní zavření z vysokého čísla. Jinak to jsou spíš exhibiční záležitosti.
Máš nějaké oblíbené hody, nebo jde o to to vypočítat a trefit to místo?
Klasicky začínám na třikrát dvacítce a to je 60 bodů, nejvíc na terči. Šipky se tam ale různě zapichují a mohou překážet, tak používáš třikrát 19 a nebo třikrát 18. Ale všichni hrají trojitou dvacku.
Ty máš přezdívku Zlej Kája, ale připadáš mi, jako že jsi hrozně hodnej. Kde se vzala a říkají ti tak i v mezinárodním šipkařském prostředí?
Asi nevypadám. Používá se to ale hlavně u šipek a vzniklo to někdy v roce 2005. Hráli jsme turnaj v Trutnově, softové šipky a já někomu zavřel dvě čtvrtá kola po sobě. Někdo tam v hloučku zařval, že jsem ale zlej, tak od té doby se to chytlo. Držím si to i na mezinárodní scéně a každý na mě pokřikuje Evil Charlie. Mám to i na dresech, takže mě hráči takto zdravít a dělají si legraci, že jsem jeden z nejhodnějších lidí na sále, tak jim to třeba taky tolik nesedí.
Kdo jsou opravdové hvězdy šipkařského sportu?
Momentálně už asi rok kraluje Luke Humphries, mladý hráč z Anglie. Shodou okolností svedl bitvu s Adamem Galvasem ve finále mistrovství světa juniorů. V únoru vzal šipky do ruky a druhý rok na podzim hrál finále mistrovství světa, takže obrovský počin. Luke hrál své poslední mistrovství a pak se dal na profidráhu. Za poslední rok vyhrál ještě čtyři velké Majory a stala se z něj současná megastar. Další je třeba Michael van Gerven, takový plešatý Holanďan. Říkají mu Mighty Mike, má na svém kontě asi 160 televizních titulů, což je neuvěřitelné číslo.
Kde je tedy největší základna hvězd?
Rozhodně ostrovy, pak Holandsko, Belgičané jsou skvělí a také Němci. To jsou asi nejzákladnější kameny.
Když srovnáš ty největší hvězdy s tvojí výkonností, tak v čem jsou lepší?
Obrovské zkušenosti, které oni mají. Já je teprve nabírám, protože na okruhu se pohybuji pátým rokem. Oni toho mají za sebou strašně moc, mají neskutečně vytížený program. Není tam prakticky skoro žádné volno. Když jsem hrál bez licence, tak jsem odehrál ještě víc turnajů, takže jsem měl za rok asi devět volných víkendů a doma byli velice rádi. Podporu ale doma mám, bez té by to nešlo. Vše je ale o tréninku a o zkušenostech.
Jak dlouhá je sezona v profesionálním světě šipek?
Jediné souvislejší volno je první tři týdny v lednu, to se hrají kvalifikace. Pak už poslední víkend v lednu startuje Masters a pak se každý víkend a i přes týden hrají turnaje.
Jak bys charakterizoval svůj mimošipkařský život?
Existuje, ale není to nic divokého, protože času na turnajích trávím hodně. Fanoušek vidí to, že se člověk objeví na turnaji, pak vypadne, ale za tím jedním zápasem stojí čtyři dny cestování a pobytu na hotelu. Když přijedu domů, věnuji se rodině, protože ta strádá.
Ty máš holčičky doma, že?
Ano, dvě malé holčičky, ale pak mám ještě dvě starší dcery a těm je 20 a 22 let, to už jsou dospělé baby, tam je to odlehčené. Ty malé jsou ale 5 a 7 let.
Házíte s holkama?
Jasně. Když vidí, jak trénuji, tak musím rozbalit terč, dám jim ho na stojan a taky se snaží.
Ty jsi prý sám postavil barák, je to pravda?
Ano, s tchánem jsme makali jako vzteklí. Mám tam i vlastní šipkárnu, čtyři terče a tam trénujeme. Běhám okolo baráčku a docela tím relaxuji. Snažím se občas dojet i do firmy, jestli tam vše funguje, ale snažím se být co nejvíc doma.
Musíš mít velmi dobrou jemnou motoriku v prstech. Nebál ses, že si někde uskřípneš kus prstu?
Na to jsem nemyslel, ale spadl jsem tam asi z dvou metrů a jedna cihla mi spadla na hlavu. Ležel jsem pár dní na JIPce, nic si ale nezlomil. To byl myslím červenec, nějak se otrkal a na podzim vyhrál kvalifikaci mistrovství světa. Říkal jsem si, že je to dobré, že mě trefí cihla a najednou mi to půjde. Ale ne, tehdy mi nebylo do smíchu.
Jaký je plán pro další turnaje, když to není Praha?
Na přelomu měsíce jedeme na poslední dva turnaje série a pak proběhne kvalifikace na Grandslam of Darts, což je jeden z velkých Majorů. Buď se tam člověk dostane přes body a nebo postavením vysoko v žebříčku. Pak mě čeká finálový Major a pak mám i otevřenou cestu na mistrovství světa, to je taková třešnička na dortu za celý rok, odměna pro šipkaře, co měli dobrou sezonu. Je to i skvěle finančně ohodnocené.