Atleti mohou získat na ostravském ME do 23 let unikátní medaile
Pořádat mistrovství Evropy v lehké atletice není žádná legrace. Nic na tomto tvrzení nemění ani fakt, že Ostrava přivítá v příštím týdnu „jen" šampionát do třiadvaceti let. Důkaz? Třeba taková obyčejná medaile. Pouze vymyslet její design a vyrobit ji, zabralo dvěma lidem třičtvrtě roku života.
Jmenují se Jaroslav Koléšek a Josef Divín. Jejich jména nejspíš za chvíli zapomenete, ovšem medaile, které společně vymysleli pro ostravské mistrovství, si budete pamatovat zřejmě ještě dlouho. Jsou z křišťálu, jsou obrovské a neuvěřitelně těžké.
A podle Jaroslava Koléška je každý kousek navíc originálem. „Každý kus je jiný, každý je jinak broušený, každý je jinak nazlacený. My jsme chtěli, aby to byla kombinace luxusu, vlastně luxusního předmětu, ručně udělaného objektu, a takové hravosti a pozitivity v těch tkaničkách.“
Medailí je celkem dvě stě a kromě své váhy, kdy každá je těžká osm set gramů, mají svá další nej. Tak např. nejcennější medailí zůstane i v Ostravě zlatá, ovšem jak vyplývá ze slov Jaroslava Koléška, tentokrát pouze o sportovního hlediska, neboť dražší je nakonec medaile pro druhé místo. „Stříbrná je vlastně platinová. Je tam použita vrstva platiny, takže paradoxně je asi nejdražší.“
A další perlička, medaile pro třetí místo je jako jediná bez příslušného kovu. Je tedy křišťálově průhledná. „Bronz je nechaný v čistém křišťálu, protože jsme chtěli nechat vyznít sklo takové, jaké je,“ vysvětlil autor návrhu a zpracování Jaroslav Koléšek s tím, že tímto výčtem výjimečnost medailí pro atletické mistrovství Evropy třiadvacetiletých ještě nekončí. Svůj příběh má i taková drobnost jako je stužka.
Barevné tkaničky
„Zkoušeli jsme stuhy a ty vypadaly příliš tuctově a lacině. Tak jsme se vypravili do jednoho velkoobchodu, kde jsme se probírali kilometry regálů s galanterií. A pak asi Pepovi padl zrak na sadu různobarevných tkaniček, tak jsme to hned v obchodě vyzkoušeli, protože jsme měli medaile s sebou. A věděli jsme, že je to ono a nic jiného to nemůže být,“ doplnil Koléšek.
Takže žádná stužka s trikolórou, ale pestrobarevná změť tkaniček do bot nakonec zvítězila. Mimochodem tímto nápadem si autoři na sebe ušili bič, neboť pět a půl kilometrů tkaniček se muselo také rozstříhat a všechny konce zatavit.
Takže podtrženo, sečteno Jaroslavu Koléškovi a jeho parťákovi Josefu Divínovi nakonec prošlo rukama osm tisíc konců tkaniček.
Výsledný efekt podle ambasadory šampionátu Šárky Kašpárkové ale stojí za to. „Dneska už nikde moc klasické medaile nejsou, pořadatelé už se doopravdy vždycky snaží vymyslet medaili zajímavou, aby byla umělecké dílo. Takže v tomto případě se to také splnilo.“
