Jan Kaliba: Kouč fotbalové reprezentace by neměl být jen kamarád
Čeští fotbalisté za trenérem Michalem Bílkem stojí, nikde ani jemný náznak toho, že by podle nich prospěl národnímu týmu jiný styl vedení. Navíc můžeme odpovědně říct, že tahle loajalita není vůbec strojená, ale upřímná.
Není na místě kritizovat za neúspěch trenéra, špatný výkon jsme přece předvedli my hráči. Tenhle až vzácně sebekritický názor ozývající se z tábora českých reprezentantů je stejně pravidelný jako herní a výsledkové výpadky samotné.
Touhle logikou ale dojdeme k otázce, k čemu je vlastně postava reprezentačního kouče dobrá, když podle tohoto uvažování nemá na výkony a výsledky prakticky žádný vliv. Mohli bychom si odpovědět, že leda tak k udržování dobré nálady reprezentantů, kteří mnohdy přijíždějí na sraz národního týmu také odreagovat se od stresového prostředí v klubu.
V případě Michala Bílka nebudeme daleko od pravdy. Je jeho silnou stránkou nechat „kluky" zahrát si na DJ nebo nakrmit žirafu a udržovat uvolněnou atmosféru i tím, že poslouží coby hromosvod kritice ze všech možných stran. A hráči ho za to mají rádi a na srazy se těší.
Působením Michala Bílka u národního týmu se v poznámce věnoval reportrér Jan Kaliba
Což o to, takový Rudolf Vytlačil s podobným přístupem dovedl podceňovaný a také hodně kritizovaný tým Československa před půl stoletím k titulu vicemistra světa. Jenomže jeho charisma navenek bylo s tím Bílkovým nesrovnatelné, ale to jde těžko vypilovat a bylo by nespravedlivé zazlívat to trenérovi samotnému.
Podstatnější je to, co můžeme vyjádřit neověřitelnou, ale z citu a zkušenosti vyplývající hypotézou: Vytlačil by v klíčovém zápase s Dánskem těžko svěřil roli tvořivého záložníka nerozehranému pracantovi Jiráčkovi.
Z toho plyne, že dobrý reprezentační trenér má být přece jenom něčím víc než dobrým kamarádem, co nezkazí legraci. Za špatný výkon totiž sice opravdu pokaždé může daná jedenáctka fotbalistů, ale do velké míry také ten, kdo je na hřiště poslal a říkal jim, co na něm mají dělat.
