Play-off s sebou nese kromě výher a porážek také notnou dávku bolesti
Stanout čtyřikrát za sebou tváří v tvář stejnému soupeři, to už může být pro hokejistu spolehlivá poukázka k averzi vůči některým protihráčům. Zvláště když ví, že ho čeká další náročný zápas play-off, a tedy i další setkání s někým, kdo si třeba právě v minulém duelu nepočínal zrovna šetrně. A přece můžete objevit i takové borce, kteří si lízají čerstvě utržené rány, ale netváří se nijak pomstychtivě.
„Myslím, že vůbec, s plno kluky se znám, ale na ledě se to samozřejmě dost řeže,“ poznamenal například po včerejším utkání v Plzni slávistický útočník Tomáš Hertl.
Ve druhé třetině mu soupeřova hokejka zanechala krvavou stopu v obličeji, a tak musel prožít pár nepříjemných minut v kabině.
„Doktor mi to tam šil, abych se mohl co nejrychleji vrátit do hry, vlastně jsem tam mohl pomoct i v té přesilovce ke gólu, za to jsem hrozně moc rád.“
Hokejové play-off umí kromě radosti z vítězství nebo smutku z prohry přinést také značnou dávku bolesti
Berte to jako neformální důkaz toho, že hokejista vydrží opravdu hodně a že i ve chvíli, kdy se ocitá v péči lékaře, dokáže se starat spíše o to, co se děje na ledě, než o to, co se mu právě přihodilo.
„Nad tím člověk nepřemýšlí, v první chvíli jsme se jen bál, aby to nebylo oko, abych mohl pokračovat. Pak jsem se dozvěděl, že byla přesilovka pět na tři, pro mě byla obrovská radost, jak jsme dali ten gól, že to aspoň k něčemu bylo a padnul z toho gól.“
Také Plzeň měla při včerejší tvrdé semifinálové bitvě svoje hrdiny. Jako třeba Jana Kováře, který hned dvakrát doplatil na střet s obráncem Komou.
„Po tom první zákroku mě bolelo koleno, po tom druhém mě bolet přestalo, protože mě začala bolet hlava…“
Jsou momenty, kdy se postižený hráč dožaduje u rozhodčích tvrdého trestu pro toho, kdo mu právě způsobil menší či větší újmu na zdraví. Ale pár minut po utkání už dokáže být nad věcí a velkoryse prohlásit:
„Je to play-off, jsou tam takové a takové zákroky, ale to jde hned z hlavy, že něco takového bylo. Je to hokej, dostal jsem ránu, to se stane,“ krčí rameny s úsměvem Jan Kovář.
