Závodnická maturita na mokru v Mostu skončila rozbitým zrcátkem
Odklopit barevný kryt a zapnout startovací tlačítko. Přesně tak začíná sen většiny automobilových nadšenců o závodní kariéře. Splnit si ji ale znamená mít nejen odvahu a silné finanční zázemí. Musíte totiž vládnout i dostatečnou dávkou umu a talentu.
Oboje podle samotných závodních jezdců nejlépe otestujete v tzv. závodnické maturitě za deště. O tom, že nejde rozhodně o nic lehkého, se přesvědčil i náš reportér Michal Jurman, který usedl za deště do více než dvousetkoňového stroje závodního týmu Martina Příhody.
„Vyplnili jsme prohlášení vůči autodromu, klasický revers. Za všechno můžeme my, za nic nemůže autodrom.“ Po nezbytných povinnostech mě Martin Příhoda z Radical Teamu seznamuje s divou motorovou zvěří, kterou budu na okruhu v Mostě za hustého deště krotit.
Z původně stařičkého BMW, nezbylo po speciální přestavbě téměř nic. Auto pohání dvou a půllitrový řadový šestiválec, který mu dodává tah 220 koňských sil. Tedy zdánlivě žádné splašené stádo.
„Základní závodní pravidlo je pomalu do zatáčky a rychle z ní ven,“ radí Jan Příhoda
Jenže tohle karbonové auto, s velkou radlicí vpředu a mohutným přítlačným křídlem na zádi, má pouhých 900 kilogramů. Nemá ABS ani jiné elektronické pomůcky. Uvnitř jen ochranný rám, pásy, závodní sedačku a nezbytný hasičský přístroj.
„Základní závodní pravidlo je pomalu do zatáčky a rychle z ní ven,“ radí Jan Příhoda. Snažím si jeho poučku pořádně uložit do hlavy, stejně jako všechny ostatní.
„Především si dávejte pozor při výjezdu na cílovou rovinku. Je to strašně kritické místo v Mostu, zvláště na mokru, nedej bože když ještě vezmete obrubník.“
Jak se později ukáže při tomto výkladu, ale žák zřejmě nedával pozor, což ale ještě netuší můj kopilot Tomáš Dvořák, kterého mám k ruce. Společně nás pojí od této chvíle nejen komunikace v helmách, ale i vzájemná důvěra. A tak hluboký nádech a jde se tančit mezi kapky deště.
Závodní jezdci připomínají chirurgy nebo spíše hudební virtuózy. Nejde jen o práci s volantem a řadicí pákou, ale i o milimetrové ovládání pedálů. Moje noty ale místo mistrovského kusu připomínají v úvodních metrech podle spolujezdce spíše jakýsi nepovedený kus metalového neurotika.
Kariéra automobilového závodníka už nemusí být pro nadšence pouhým snem
Číst článek
„Cítím, jak u tebe hrozně fungujou emoce, jak jsi nabuzenej. Nejsme na závodech, jde o to, aby sis to co nejvíce užil,“ radí Tomáš Dvořák.
Jenže není užívání jako užívání. Ve druhém okruhu přichází zmíněný nájezd do kritické zatáčky před cílovou rovinkou. Hlídám si čistý průjezd bez dotyku obrubníku, jenže touha vyletět ze zatáčky jako střela je silnější a noha na plynu až příliš rychlá.
Auto se dvakrát zhoupne a už letí čelem na roh betonové zídky. Otočím volant, šlápnu na plyn a doufám, že se kola na mokru chytnou včas.
„Díky, že si vzal jenom to zrcátko, fakt děkuju. To mohla být bomba jako prase.“ Nával emocí střídá úlevný smích. Kola se chytla a kromě lehce odřeného boku a zničeného zrcátka na pravé straně vozu vše dopadlo relativně dobře.
Ježdění na mokru, to je maturita
Po naší společné jízdě ale Tomáš Dvořák okamžitě sahá po cigaretě. Je to opravdu nutné?
„Myslím si, že v této situaci je to zcela na místě,“ usmívá se po kiksu svého žáka nejen závodnický učitel Tomáš Dvořák ale i celý tým. Dopadnout totiž mohlo vše mnohem hůře.
„Už se tam stalo hodně fatálních nehod, takže tam to není hezký pohled. Nečekali jsme, že tam odtud vyjede auto celé. Na mokru a se zadokolkou je to těžká záležitost. Ježdění na mokru je taková jezdecká maturita a tu jste dneska neudělal,“ usmívá se nakonec i majitel týmu Martin Příhoda.
Podobné zkušenosti jsou s blížícím se deštivým podzimem k nezaplacení, a pokud máte trochu zdravé sebekritiky a ovládnete případný neúspěch, nelze i pro civilní provoz než doporučit podobnou závodnickou maturitu.
Pokud jste si totiž do té doby mysleli, že se vaše schopnosti řadí do kategorie Laudy nebo Schumachera, podobný zážitek vás hodně rychle vyvede z omylu.
