Novinář Boháč: Na Krymu jsem viděl, jak se vytváří eskalace, jak se manipuluje. Pak začali mizet lidé

Vojtěch Boháč je válečný zpravodaj, na vlastní kůži zažil ruskou anexi Krymu v roce 2014 a zároveň napadení Ukrajiny letos v únoru. O tom, jak Rusko vtáhlo Ukrajiny do války, mu vyjde 14. listopadu kniha Všechny cesty vedou k válce. „Válečná novinařina je pro mě velká výzva. Na Krymu to pro mě byla obrovská škola v konfliktologii. Vidět tu postupnou eskalaci. To mě fascinuje, jak je možné manipulovat se společností ve velkém,“ přiznává.

Brno Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Vojtěch Boháč, válečný reportér

Vojtěch Boháč, válečný reportér | Foto: Amálie Berková | Zdroj: Český rozhlas

Válečným reportérem se stal náhodou, říká v brněnském pořadu Apetýt: „Studoval jsem v Rusku, když tam byly velké protesty proti Vladimiru Putinovi. Následně na Krymu, když začala anexe Krymu. A protože pak nějakou dobu nefungovala škola, tak jsem začal vyjíždět na Donbas a psát o tom články. Postupně jsem se sta reportérem na volné noze.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Host Apetýtu: Vojtěch Boháč

„Samozřejmě je tam zvláštní vzrušení, pro které asi trochu takové situace vyhledávám,“ přiznává reportér a šéfredaktor serveru voxpot.cz.

Zároveň mu na práci novináře z války přijde důležité to, že v začátku konfliktu pokaždé panuje informační mlha a je potřeba poctivě pracovat se zdroji, ověřovat a předávat informace dál.

Jak se rodí anexe

V knize Všechny cesty vedou k válce zachycuje i změnu atmosféry v zemi, kde se brzy začne bojovat.

„Na Krym jsem přijel v září a k anexi došlo v druhé polovině února. Když jsem tam na podzim přijel, téma toho, jestli se připojit, nebo nepřipojit k Rusku, prakticky neexistovalo. Až postupně se to trochu hrotilo,“ vzpomíná.

22:11

Jak na krymské Tatary dopadá Putinova válka na Ukrajině?

Číst článek

„Třeba jsme promítali film o skupině Pussy Riot a během toho nás napadli maskovaní muži. Až do Majdanu na přelomu listopadu a prosince ale napětí nebylo příliš viditelné, vyhrotilo se to pak. Objevili se často neznámí muži, podle místních neměli jiný přízvuk a očividně nebyli z Krymu,“ vypráví Boháč.

V lednu se jeho přátelé objevili na plakátech s nápisem, že jsou vlastizrádci a že je potřeba se jich zbavit. „Když 22. února začala anexe, tak zmizelo nějakých osm deset kluků z těchto kruhů,“ připomíná.

„Atmosféra začala být pochmurná. Někdo ji cíleně budoval. To pro mě byla obrovská škola konfliktologie – ta postupná eskalace, jak se objevují první skupiny zastávající názory, které do té doby ani nebyly dominantní, a začnou umlčovat lidi s jiným názorem. Jedna prodavačka mi říkala, že bude v referendu hlasovat pro Ukrajinu, ne pro Rusko, a za dva týdny už říkala, že volit ani nepůjde,  že je se svým názorem sama. Samozřejmě nebyla, ale podařilo se vytvořit ten pocit,“ říká Boháč a přiznává, že ho taková manipulace s názorem veřejnosti fascinuje.

Na frontě bývá klid

Když letos v únoru končily olympijské hry v Pekingu, Boháč se přesunul na Ukrajinu, protože tušil, že se schyluje k válce.

Válečný reportér přímo z Kyjeva: Lidé už si na výstražné sirény zvykli, dobytí města si nepřipouští

Číst článek

„Většina mých kamarádů v Kyjevě měla sbalené evakuační kufry, i když si mysleli, že k válce nedojde, ale kdyby náhodou. V novinách vycházely návody, jak se sbalit. Ve městě probíhaly vojenské tréninky, jak se zorientovat v terénu, jak pracovat s výbušninami a se zbraněmi, jak se pohybovat. Ale jinak plynul život víceméně běžně,“ popisuje novinář.

„Lidé říkali, že ve válce je jejich země už osm let, a kdyby byli neustále vystrašení, tak by si nikdy nemohli užívat života.“

Když nad hotelem, kde Boháč a jeho kolegyně fotografka nocovali, přeletěla raketa, skočili do auta a odjeli do Kyjeva. „Recepční se rozplakala, že má tři syny, kteří asi půjdou do války.“

„U konvoje mikrobusů se loučila matka, babička a malá holčička se svým tátou. Objala ho, nechtěla ho pustit. A její babička prohodila, že se dcerce nechce opouštět tátu, protože neví, jestli ho ještě někdy uvidí.“

Vojtěch Boháč

Za nejsilnější ale považuje Boháč jiný zážitek. „Byli jsme v městečku na předměstí Kyjeva, ženy s dětmi odjížděly na západ, často do Evropy, do Polska, Česka, na Slovensko. U konvoje mikrobusů se loučila matka, babička a malá holčička se svým tátou. Objala ho, nechtěla ho pustit. A její babička prohodila, že se dcerce nechce opouštět tátu, protože neví, jestli ho ještě někdy uvidí,“ vzpomíná novinář.

Boháč se jako novinář snažil dostat co nejblíže na frontu a přiznává, že mívá strach. „Ale pak tam přijedete a zjistíte, že 99,9 procent času se neděje nic. Když jste ještě daleko od fronty, přijde vám, že je to obrovské nebezpečí. Ale pak jste tam, seznámíte se s každodenností místa a uvědomíte si, že to není tak hrozivé,“ popisuje.

V zákopech na Donbase se například potkal se dvěma muži, které už znal z dřívějška. Jeden byl učitel malby, druhý psycholog. „Ani jeden z nich už nežije,“ říká Boháč a popisuje společné setkání na frontě:

Mobilizace v Rusku neskončí, dokud nevydá Putin dekret. Prezident to v plánu nemá, varuje právník

Číst článek

„Najednou se tam propadnete do zvláštního středověku, vidíte, jak se kopou díry v zemi, do kterých pak naskáčou muži v maskáčích. Jako by to byli skauti na táboře. Je tam klid, popíjí se čaj, do toho je občas potřeba něco vykopat nebo vystřelit.“

Odstup od práce

Boháč v minulosti reportoval také z Bosny, kam jezdil za islamisty, ze severního Kavkazu nebo Čečenska.

„Já dokážu udržet emoce na uzdě, jsem analytičtější typ člověka. Ale na Ukrajině jsem cítil tu strašnou nespravedlnost, naštvání. To vás pak žene k tomu snažit se víc pochopit situaci. A já se domnívám, že reportér by neměl být úplně chladný a bez emocí. Protože my předáváme příběhy,“ myslí si.

„Vidím to u jiných válečných reportérů. Začnete být závislý na adrenalinu. Zvyknete si na úplně jiný typ emocí, silné příběhy, kterých jste součástí, na úplně jiné hormony.“

Vojtěch Boháč

Od své práce si však snaží udržet odstup. „Člověka to může snadno semlít, vidím to u jiných válečných reportérů. Začnete být závislý na adrenalinu. Zvyknete si na úplně jiný typ emocí, silné příběhy, kterých jste součástí, na úplně jiné hormony. A pak už nedokážete žít normálně. Snažím se proto užívat si maličkostí a každodennosti,“ přiznává Boháč a dodává, že jeho oblíbenými městy jsou Brno a právě Kyjev. 

Na Ukrajinu se znovu chystá v druhé půlce listopadu. Ještě předtím, 14. listopadu, mu vyjde kniha Všechny cesty vedou k válce.

Poslechněte si celý rozhovor.

Jarka Eliášová, kac Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme