Čtvrtá osoba i chybějící výrazy pro čísla. Proč mizí izolované jazyky a co střeží za tajemství?

Vzácné mizející jazyky, které střeží tajemství lidského myšlení
Článek vydaný v časopise New Scientist. Napsal Andrea Valentino.

Minulý únor, v oblasti fjordů na jihu Chile, zemřela stará žena – a její jazyk upadl v zapomnění. Cristina Calderón, milovaná 93letá dáma, byla poslední rodilou mluvčí řeči etnika Yaghan. Tento jazyk svého času zněl napříč celou Ohňovou zemí – Tierra del Fuego, která leží na rozeklané výspě Jižní Ameriky. Zánik jakéhokoliv jazyka je tragédií, ale vymizení yaghanštiny je obzvlášť bolestivé. Šlo totiž o takzvaný „jazykový izolát“, tedy jazyk zcela odlišný od těch, kterými mluví lidé kdekoliv jinde na světě.

Z předpokládaného počtu 7400 dnes užívaných řečí, jsou dvě stovky jazykových izolátů. A mnoho z nich je nebezpečně blízko vymření. Odhaduje se, že až 30 procent by jich mohlo zmizet do konce tohoto století. Obzvlášť ohrožené jsou pak ty izoláty, jimiž mluví už jen pár stovek lidí.

Spolu s rostoucím rizikem jejich vymizení se teď navíc rozšiřuje povědomí o tom, že právě jazykové izoláty nám toho mohou spoustu prozradit o mezilidské komunikaci. V posledních několika letech se lidstvu naskytl nový vhled do vzájemné interakce mezi kulturní a jazykovou evolucí. To podpořilo kontroverzní hypotézu, že naše vnímání reality je přímo spojené s jazykem, kterým hovoříme.

„Každý z izolátů je zcela novým oknem do lidské mysli,“ říká Lyle Campbell z Havajské univerzity. A co víc, další výzkum by teď mohl přispět k vytvoření lepší strategie pro ochranu ohrožených jazyků.

Obecně vzato je historie jazyků notoricky známá. Podobnosti mezi dánštinou a nizozemštinou nebo svahilštinou a jazykem kmene Zulu vytvářejí obraz světa, kde naše řeči zdaleka izolované nejsou. Namísto toho se rozrůstají do dobrých 140 příbuzných větví.

Izoláty jsou ale jiné. Nemají žádné příbuzné, existují zcela odděleně. Ukázkovým příkladem je baskičtina, jazyk obyvatel žijících na pomezí Španělska a Francie. Zatímco „vin“ je oblíbeným pitím Francouzů a Španělé si dávají k večeři „vino“, baskickým ekvivalentem je slovo „ardoa“. A zatímco farmáři ve Španělsku a Francii pracují v zemědělství, což je pro ně „agricultura“ nebo „agriculture“, jejich baskičtí sousedé mají raději označení „nekazarita“.

Mít takhle unikátní slovník v porovnání s jinými jazyky ze sousedních zemí dodává izolátům punc exotičnosti. Mezi mluvčími pak vytváří pocit hrdosti a podněcuje odolnost vůči změnám. To možná vysvětluje, jak je možné, že baskičtina přežívá už tisíce let. V roce 2021 byla objevena bronzová tabulka ve tvaru ruky, která dokazuje, že historie moderní baskičtiny se psala už přede dvěma tisíci lety. Dějiny Basků samotných pak sahají až pět tisíc let nazpět.

Vzácné jazyky

Popravdě řečeno jsou izolované jazyky vlastně obyčejnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Mnohé z nich původně vzešly z větších jazykových rodin, ale zůstaly osamocené, protože jejich příbuzní postupně vymizeli – zpravidla na tom měla podíl kombinace kulturních vlivů, dobytého území i prachobyčejné náhody. Tak například ketština, jazykový izolát ze Sibiře, byla kdysi součástí malé rodiny jenisejských jazyků. V současné době je osamocená, a to částečně kvůli šíření ruštiny po dobývání Sibiře Rusy v 16. až 18. století.

Je paradoxní, že výjimečnost izolovaných jazyků spočívá právě v jejich obyčejnosti. Každý z nich je ve své podstatě jedinečným experimentem, který může ozřejmit, jaká řešení lidé volili pro vylepšení své komunikace.

„Existuje tolik různých cest, kterými lidé prostřednictvím jazyka vytvořili svůj kognitivní svět. A jazykové izoláty, vzhledem k tomu, že nemají žádné příbuzné, mohou nabídnout zcela unikátní způsoby dešifrování světa,“ podotýká Anna Belewová z Havajské univerzity, vedoucí programu nazvaného Ohrožené jazyky.

Rozluštěme je tedy a lépe pochopíme pravidla jazyka. Například kutenajština je izolovanou řečí Kutenajů, domorodých obyvatel žijících při americko-kanadské hranici. Je to jeden z mála jazyků na světě, který používá čtvrtou osobu. Řeč kmene Kusunda, kterou se mluví v Nepálu, je příkladem druhého extrému. Chybí mu totiž některé základní prvky, se kterými operuje většina jiných jazyků, jako je například slovíčko pro zápor.

Jazykové izoláty také nabourávají teorie o vývoji jazyka jako takového. Dokládá to třeba znaková řeč Al-Sayyid Bedouin (známá pod zkratkou ABSL).

Tenhle jazyk používají beduíni žijící v Negevské poušti ve státě Izrael. Vznikl až v první polovině 20. století, a to, aby ulehčil komunikaci populace, jejíž členové jsou v důsledku genetické predispozice a sociální struktury obyvatelstva postiženi hluchotou 50krát častěji, než je celosvětový průměr.

Co je ale na ABSL opravdu speciální, to je způsob formulování jednotlivých slov. Prakticky všechny jazyky jsou založené na tom, co známe jako dvojí artikulaci, kdy mluvčí kombinuje poměrně malé množství bezvýznamných zvuků nebo gest, kterými vytváří bohatý slovník. Například v angličtině jsou v podstatě všechna slova tvořena pár desítkami základních zvuků, přičemž každý je zastoupen jedním nebo vícero písmeny abecedy.

Jazyk, v němž je každé slovo unikátní a nelze ho rozdělit do menších opakovatelných částí, by byl příliš komplikovaný. Taková hypotetická řeč by vyžadovala, aby si lidé zapamatovali, že určitý druh syčení může znamenat „snídani“, zatímco tlumené kvákání je výrazem pro „koupelnu“. Jenže právě takhle funguje ABSL. Na rozdíl od všech ostatních mluvených jazyků, ale i znakových řečí, si mluvčí musejí zapamatovat nová a zřetelná gesta pro každé slovo, které chtějí vyjádřit. ABSL tedy dokazuje, že dvojí artikulace oproti předpokladům není pro jazyky univerzální a může nám dokonce pomoct pochopit proč.

Ve studii z roku 2021 srovnávali vědci ABSL se sice nepříbuzným, ale podobně mladým izraelským znakovým jazykem, který dvojí artikulaci používá. Simon Kirby z Edinburghské univerzity společně s Monicou Tamarizovou z Heriot-Wattovy univerzity ve Velké Británii zaznamenali, že izraelská znaková řeč je – stejně jako mnoho jiných oficiálních znakových řečí – vyučována na skupinových lekcích ve školách. Následně zjistili, proč studenti při neformální komunikaci – třeba na hřišti – vytváří a používají právě dvojí artikulaci. Důvodem je, že každý, kdo se učí nový jazyk, má snahu ho zjednodušovat. Když ostatní žáci zjednodušení přijmou, ono postupně zakoření a rozšíří se.

„Dětské žvatlání”

Noví studenti jazyka ABSL si jej na druhou stranu typicky osvojují prostřednictvím komunikace se staršími. Žáci tak sice mohou přicházet s novátorskými způsoby zjednodušování, starší znakující ale jejich v „dětské žvatlání“ napodobovat nebudou. Ve výsledku se tak zjednodušení nerozšíří a jazyk zůstane nadále komplikovaný.

Kirby a Tamarizová otestovali svou hypotézu prostřednictvím jednoduché počítačové simulace, která obsahovala čtyřslovný „jazyk“ používaný malou smyšlenou populací. Pokud by se hypotetičtí studenti učili od starších, kteří jsou v jazyce kovaní, trvalo by více než padesát generací, než by se objevila dvojí artikulace. Pokud by se však noví studenti učili jazyk prostřednictvím komunikace s někým mladším, kdo si řeč sám teprve osvojuje, dvojí artikulace by se objevila v průběhu pouhých čtyř generací.

Studie tedy naznačuje, že evoluce jazyka může být do značné míry formována strukturou dané společnosti. Nové studenty vědci dokonce označili za důležité hybatele formování jazyků.

Další zásadní otázkou, které se lingvisté věnují, je vztah mezi jazykem a vnímáním světa. Někteří výzkumníci tvrdí, že způsob, kterým komunikujeme, ovlivňuje naše chápání abstraktních pojmů, jako jsou například čísla. Jde o takzvanou Sapir-Whorfovu hypotézu. Je to kontroverzní teorie a má své kritiky, ale jazykové izoláty mluví v její prospěch.

V debatách o Sapir-Whorfově hypotéze jsou často zmiňováni mluvčí jednoho konkrétního jazykového izolátu – jde o etnikum jménem Pirahã, domorodce žijící na severu Brazílie, kteří mluví jazykem stejného jména. O něm vědci předpokládají, že nemá výrazy pro čísla. Studie navíc naznačují, že lidé z tohoto etnika mají s počítáním problémy.

Ukazovalo by to na to, že výrazy pro čísla jsou k počtům nezbytné. Tento závěr je nicméně podle Benjamina Pitta z Kalifornské univerzity sporný. Pitt tvrdí, že vědci implicitně nebo možná explicitně porovnávali chápání čísel etnika Pirahã se znalostmi lidí z vysokopříjmových zemí. Těžko může být takové srovnání spravedlivé, když život třeba ve Spojených státech vypadá úplně jinak než ten v Amazonském pralese.

Ke skutečnému pochopení toho, jak nezbytná jsou pro počítání čísla, je podle Pitta potřeba porovnat ta společenství, která sdílí společnou kulturu. A Pitt a jeho kolegové takovou domorodou komunitu v Amazonii našli.

Etnikum Chimané (výslovnost i psaná podoba tohoto jména nejsou jednotné) žije v nížinách Bolívie. Jeho stejnojmenný jazyk je dalším izolátem a označení pro čísla má. Znalost těchto slov napříč společností je nicméně různá: někteří členové umějí počítat do nekonečna, zatímco jiní napočítají jen do 10 nebo 12.

Pitt a jeho kolegové pracovali se třicítkou lidí z kmene Chimané, z nichž jen polovinu tvořili sebevědomí počtáři. Zeptali se jich na řešení několika úloh. Před dobrovolníky například vyskládali řadu oblázků a požádali je, aby složili vlastní řadu o stejném počtu kamenů. Většině dobrovolníků to ve chvíli, kdy měli svou řadu vyskládat vedle té vzorové, šlo dobře. Možná proto, že mohli jednoduše přiřadit jednotlivé kamínky, aniž by je museli počítat.

Nicméně když bylo úkolem položit kameny kolmo k původní řadě, což už počítání vyžaduje, odhalili badatelé jasný vzorec. Výsledná studie, kterou loni publikovali, propojila schopnost splnit tento úkol se samotnou znalostí výrazů pro čísla. Ačkoli byli všichni členové kmene schopní napočítat do čtyř – což je schopnost rozšířená i mezi jinými savci – dobrovolníci zvládli vytvořit kolmou řadu jen do té míry, do jaké jim to umožnila znalost výrazů pro čísla. Když například někdo uměl čísla do patnáctky, dovedl uspořádat jen řadu o patnácti oblázcích.

V minulosti někteří vědci tvrdili, že lidé mohou používat různé kognitivní nástroje k počítání, a význam jazyka tak bagatelizovali. Studie Pitta a jeho kolegů ale naznačuje, že jde o chybnou teorii a jazyk je klíčový. Zejména v oblasti čísel vyšších než čtyři. Podle Pitta členové kmene Chimané prokázali, že jazyk může poskytnout lidem nové dovednosti, které by pro ně jinak byly nedosažitelné.

Ať už ale lingvistům nabízejí izoláty jakékoli cenné informace, faktem zůstává, že jsou už z definice zranitelné. Narozdíl od ostatních řečí, jejichž základy přetrvají v jazycích příbuzných, izoláty za sebou nemají žádnou rodinu. Na to upozorňuje i Lyle Campbell z Havajské univerzity: „Musíme izoláty studovat. Protože pokud o ně přijdeme, zmizí informace o nich navždy.“

Výuka baskičtiny

Studiem jazykových izolátů ale stále můžeme zvýšit naše šance na jejich záchranu. Ane Ortegová-Etcheverryová z BAM Teacher Training University College ve Španělsku z vlastní zkušenosti ví, že se izoláty mohou proti všem předpokladům udržet. Jako dítě frankovské diktatury, která po desetiletí vedla válku proti španělským menšinovým jazykům, neměla Ane mnoho příležitostí učit se mluvit baskicky. Když svou rodnou řeč v dospělosti konečně ovládla, zasvětila dlouhá léta zkoumání, díky čemu baskičtina tak odolává zániku.

V roce 2014 společně s kolegy vyzpovídala řadu nerodilých „baskičtinářů”. Přišla na něco, co pojmenovala kontinuum přístupu. Existují takzvaní „euskaldunberri“, neboli noví mluvčí, mezi které patří ti, kdo se učí baskičtinu ve škole. Na druhé straně pak stojí „euskaldun“ – zkušení mluvčí.

Ortega-Etcheverryová a její kolegové s překvapením zjistili, že proces, kdy se z nováčků stávají ostřílení řečníci, není až tak spojený s odbornou znalostí jazyka jako s kulturním prostředím. Jinými slovy – drtit se plynnou baskičtinu je méně důležité než pohybovat se tam, kde se jí běžně mluví. Někteří dokonce sami pociťují, že formální baskičtina, kterou se naučili ve škole, jim na cestě stát se „euskaldun“, tedy profíky, pomohla méně než osvojování drsného místního dialektu. 

Ortegová-Etcheverryová už poznatky ze své studie uplatňuje v praxi. Pracuje s lidmi, kteří ovládají Nasa Yuwe, jazykový izolát z Kolumbie, který je považovaný za zranitelný. Mluví jím asi 60 tisíc Jihoameričanů. Ortegová-Etcheverryová teď říká, že jen škola nestačí, a pokud tedy mají ohrožené jazyky znovu prospívat, musí k tomu existovat přívětivé kulturní prostředí.

Využitím správné strategie tedy můžeme aktuální situaci zvrátit a přispět k záchraně jazykových izolátů. A až zástupci starší generace v komunitě zemřou – a to je i případ Cristiny Calderónové, o které už byla řeč na začátku –, jazyky, kterými mluvili, budou žít dál.

EDIT 4/8: V původní verzi podcastu jsme nesprávně uvedli jméno Lyle Campbell jako Lylea Campbellová, stejně tak jsme dodatečně opravili všechny názvy jazyků tak, aby začínaly malými písmeny. Dualitu vzorování jsme opravili na dvojí artikulaci, což je ustálené české pojmenování. Za chyby se omlouváme.