Politolog k debatám o návratu fašismu: Problémem není populismus, ale sama liberální demokracie

Berlín 30. července 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Zrod fašismu: Pátrání po tajném Hitlerovi, díl III.

Napsali Lothar Gorris a Tobias Rapp, vydal týdeník Spiegel.

Populisté, nebo fašisté?

Obvinění z fašismu je nejsilnější zbraní v arzenálu těch, kteří debatují o demokracii. Podle politologa Jana-Wernera Müllera to je poslední karta, kterou můžete vytáhnout, když chcete lidi nakopnout a varovat před přicházející bouří. Pro popis současného politického dění ale nálepkování fašismem prý moc užitečné není. Müller tvrdí, že to, co některým lidem připomíná fašismus, je ve skutečnosti krajně pravicový populismus. To slovo na „F“ pro něj není úplně výstižné. Svou nepřesností spíš zmírňuje naléhavost sdělení, protože přirovnání k tomu, co se dělo ve 30. letech minulého století, působí nevěrohodně a alarmisticky.

Müller od roku 2005 přednáší na Princetonu v New Jersey. Je autorem jedné z nejvlivnějších teorií populismu. Jako jediný německý odborník také přispěl do sbírky textů Stalo se to tady? Pohledy na fašismus a Ameriku (Did It Happen Here? Perspectives on Fascism and America). Kniha vyšla ve Spojených státech loni v březnu a vzbudila velký ohlas.

Fašismus, jak ho známe z historie, má kořeny ve zkušenosti s obrovským násilím během první světové války. Původně sliboval, že vytvoří nového člověka, který bude rovnocenným příslušníkem etnicky homogenního národa. Oslavoval násilí jako zdroj smyslu života a smrt na bojišti považoval nejen za nutnost, ale také za naplnění lidského údělu. Podle Müllera to byl projekt antimodernity, plně mobilizované a militarizované společnosti, která vyznává kult maskulinity. Tato ideologie ženám připisovala jedinou roli –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ roli rodičky. Hnutí samo sebe vnímalo jako revoluci –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slibovalo nejen znovuzrození národa, ale také docela jinou budoucnost.

Müller tvrdí, že současná pravicová politická hnutí s tím vším nemají moc společného. Podle něj jde většinou o krajně pravicový populismus, který všechny politické problémy redukuje na témata týkající se toho, kdo kam patří. V každém oponentovi vidí hrozbu, nebo dokonce nepřítele. Je to hnutí, které by chtělo vrátit čas, hnutí bez utopie.

Diskuse o fašismu se točí kolem otázky, zda nás čeká osud Výmarské republiky, nebo budeme nadále žít v demokracii. Podle Müllera si ale přece můžeme představit i jinou cestu. Musíme si uvědomit, v jaké době žijeme, říká. To ale neznamená, že se na obzoru nestahují temná mračna. I populismus dokáže zničit demokracii, jako v Maďarsku, a může spustit rasistickou radikalizaci.

Co by ale demokratické státy měly s populistickou hrozbou dělat? „Jsou tu dva extrémy,“ nastiňuje Müller, „a oba jsou špatné.“ Prvním extrémem je naprosté vyloučení. Zní: „Nemluvte s nimi.“ Tato strategie ale jenom potvrzuje narativ populistických stran, které prohlašují, že jedině ony říkají pravdu. Tvrdí: „Podívejte se, jak se k nám elity chovají. Ignorují nás!“

Druhý extrém se plete úplně stejně. Dojde k němu, když uvěříme, že populisté nám říkají pravdu o společnosti, a předáme jim monopol nad řešením našich „obav a potřeb“. Podle Müllera to vede jenom k legitimizaci jejich postojů, snaze udržet s populisty krok a spojit se s nimi v rámci koalic, které nebudou ničím podmíněné. Politolog tuto cestu označuje za „mainstreamizaci pravicového extremismu“. A přesně to teď prý „vidíme po celé Evropě“.

Jak by ale tedy měla vypadat správná cesta? „Mluvit s nimi, ale nemluvit jako oni,“ tvrdí Müller. Můžeme diskutovat o imigraci, ale ne o konspiračních teoriích, jako je „teorie velkého nahrazení“, tedy o tom, jestli bývalá německá kancléřka Angela Merkelová opravdu tajně plánovala vyměnit Němce za Syřany. Müller zdůrazňuje, že je důležité odložit morální nadřazenost a jasně říct: „Když se budete chovat jinak, jsme připravení vás brát jako legitimní část politického spektra.“ Politolog vnímá, že je to trochu paternalistický a poučující přístup, ten ale v demokracii zakázaný není. Zvlášť s ohledem na to, že demokracii může posílit i samotná diskuse o tom, kde přesně je červená linie.

Je tu ale jedna věc, která podle Müllera situaci komplikuje. Demokratické státy a jejich představitelé si dlouho mysleli, že mají jednu základní výhodu. Že demokracie je jediný politický systém, který se dokáže učit ze svých chyb a napravovat je. Když dnes vznikají autoritářské režimy, máme je prý tendenci podceňovat. Když se na scéně objevil Viktor Orbán a proměnil Budapešť v něco jako Disneyland pro novou pravici, hodně lidí si dlouho myslelo, že věci se vyřeší samy. Jako vždycky. Müller by nesouhlasil: „Jako věrný fanoušek fotbalového klubu 1. FC Kolín nad Rýnem vím, že věci nejdou vždycky podle plánu.“

I krajně pravicoví populisté se nicméně dokážou poučit: podle politologa se vyhýbají tomu, co by lidem až moc připomínalo 20. století. Žádné velké represe. Omezují svobodu tisku, ale ponechávají si několik novin, které jim slouží jako alibi. Vládnou tak, aby mohli říkat: „Jsme demokraté. Přijeďte do Budapešti. Copak takto vypadá fašismus?“

Orbán o své vládě mluví jako o „neliberální demokracii“. V Maďarsku se dál konají volby, ale pluralita médií patří minulosti. Stejně jako základní demokratická práva, například svoboda projevu a shromažďování. Müller se domnívá, že bychom Maďarsko neměli považovat za „demokracii“ jenom proto, že Orbán je u mnoha Maďarů pořád populární. Pak bychom ho totiž mohli kritizovat jen za to, že nesdílí liberální hodnoty. A to je přesně to, co si odpůrci liberalismu podle Müllera přejí. Když ale ukážeme, že je to zkorumpovaný autokrat, dostaneme Orbána do nepříjemné situace.

A co Německo? Země, kterou Müller považuje za domov pevné a odolné demokracie? Neselhává tváří v tvář AfD?

„V Německu,“ odpovídá politolog, „jsou k dispozici rozmanitější možnosti.“ Dají se například zakázat jednotlivé zemské nebo místní organizace. Můžeme také politiky zbavit určitých práv, vypočítává Müller. Není potřeba hned zakazovat celou stranu. „Těm členům, kteří se ještě úplně neradikalizovali, můžete vyslat vzkaz: ‚Lidi, ukážeme vám, kde jsou hranice demokracie.‘ Třeba se pak budou mírnit.“ I toto je v zásadě poučování, ale demokracii nic nebrání v tom, aby vysvětlovala a hájila své zásady. „Kdyby se ale celá strana vydala Höckeho cestou, pak by to skončilo zákazem,“ připouští Müller a vypůjčuje si jméno Björna Höckeho, ultraradikálního předsedy zemské organizace AfD v Durynsku.

Nebyla by pak ale tato partaj na zákaz už příliš velká? „Ne nutně,“ je přesvědčený Müller. „Je pravda, že by se z nich pak stali političtí mučedníci. Ale pravicoví populisté se do role obětí staví tak jako tak.“ 

A co na to demokraté?

Debata o hrozbách, kterým demokracie musí čelit, občas budí dojem, jako by svět zničehonic ovládli zlí duchové. Útok šílenců, bouře iracionality, hrozba návratu k barbarství. Vpád, který musíme odrazit spojenými silami a za použití těch nejúčinnějších zbraní. To všechno jsou jistě rozumné závěry, které se zdají logické a správné, ale nemají na vzestupu svých nepřátel zásluhu i demokracie a demokraté sami? 

Philip Manow, narozený v roce 1963, je profesorem politologie na univerzitě v Siegenu. Ve své poslední knize, kterou vydalo nakladatelství Suhrkamp loni v květnu, se věnuje budoucnosti liberální demokracie. Manow je provokatér. Cituje básníka a filozofa Paula Valéryho, který napsal: „Co vždycky a všichni brali jako pravdu, je skoro jistě falešné.“ Manow říká: Problémem není populismus, ale sama liberální demokracie.

Na konci července 2024 jsme spolu zašli na oběd do restaurace v Muzeu Ludwigových v Kolíně nad Rýnem. Naše setkání se proměnilo ve dvou a půl hodinový rozbor politického myšlení.

Liberální demokracie, a to říká i už zmiňovaný politolog Jan-Werner Müller, znamená víc než jen tajné a svobodné volby. Liberální demokracii utvářela idea lidské důstojnosti a další univerzalistické myšlenky. Vyrůstá z dělby moci, ze svobody projevu a tisku, z ochrany menšin, z nezávislých institucí a z vlády práva. Musí být odolná – to je podle Manowa důvod, proč má Německo Spolkový ústavní soud, Spolkový úřad pro ochranu ústavy a také možnost politickou stranu zakázat. I když to rozhodně nejde jen tak. V Německu současně platí něco na způsob politického přikázání, že demokratické strany vytvářejí takzvanou protipožární zeď, jakýsi sanitární kordon proti nepřátelům demokracie. 

Manow chápe liberální demokracii jako poučení z první poloviny 20. století: že tyranům je třeba zabránit v ovládnutí parlamentu. To, co se v roce 1933 odehrálo v Německu, se už nesmí opakovat. Hrůzy holokaustu přiměly nově založenou OSN, aby vytvořila Listinu základních práv a svobod, která měla ukazovat cestu k lepšímu světu. Skutečný průlom v debatách o lidských právech ale nastal až v 70. letech. Komunismus tehdy definitivně zdiskreditovalo Solženicynovo Soustroví Gulag, zatímco pověst Západu utrpěla kvůli válce ve Vietnamu, aféře Watergate a kvůli tomu, že část americké společnosti stále musela bojovat za svá občanská práva.

Myšlenkové vakuum pak podle Manowa vyplnila idea, že lidská práva mají platit všude a pro všechny. Šlo o konečnou fázi utopického světa. K této představě se upínali disidenti ve východoevropských zemích, současně ale určovala směr debaty i v západních demokraciích. Klíčové podle Manowa bylo, jak se tato vize po pádu komunismu projevila v praxi. Východoevropské státy si vzaly za vzor liberálně-demokratický model západní Evropy, zejména Německa, a jeho důraz na silnou ochranu ústavy. V 90. letech postupovala i evropská integrace. Zanikaly vnitřní hranice, vznikla společná měna a Evropská unie se čím dál víc stávala společenstvím hodnot. Nejdůležitější roli hrály vláda práva a justiční systém.

Manow tvrdí, že populismus bychom měli chápat v první řadě jako protireakci – neliberální demokratickou odpověď na čím dál méně demokratický liberalismus. Politické a ekonomické otřesy, ať už to byla krize eura v roce 2010, nebo migrační krize, která začala v roce 2015, byly podle Manowa větrem do plachet populistických stran. Mezi etablovanými stranami totiž neexistovala žádná významná opozice vůči politice, o které kancléřka Angela Merkelová a jiní prohlašovali, že nemá alternativu. A stejně jako její politika neměla alternativu ani sama Merkelová. Kdykoli se konaly volby, jedinou otázkou bylo, koho přibere do koalice. „To otevřelo cestu AfD,“ tvrdí Manow.

Liberální demokracie, vysvětluje profesor politologie, reagovala defenzivně a nasadila arzenál morálních hodnot. Politici chtěli problém s populisty vyřešit právní cestou. Vůbec je nenapadlo, že nahrazování politiky právem je vlastně součástí problému.

Podle Manowa jde o nebezpečný vývoj, protože politický boj se přenáší do právního systému. Ten se pak sám politizuje. Z německého Ústavního soudu se nakonec stal jen další stranicko-politický orgán. Podobně jako jím je Nejvyšší soud ve Spojených státech, kde soudci v mnoha případech hlasují podle toho, která strana je jmenovala do funkce. Ti, kteří v těchto institucích zastoupení nemají, se vůči nim začínají ostře vymezovat. Například slovy: „Systém je nemocný a nefunkční, musíme s ním skoncovat.“

Manow proto tvrdí, že bychom měli zase začít klást větší důraz na princip voleb než na právní systém. V politickém společenství žijí lidé různých názorů, přesvědčení a hodnot. Bohužel neznáme nic lepšího než nechat lidi, aby po veřejné diskusi o kontroverzních otázkách rozhodovali sami. Soutěž mezi stranami, hlasování u volebních uren a debata ve veřejném prostor jsou pro demokracii hlavním stabilizačním mechanismem. Liberální demokracie, tvrdí politolog, své krize vytváří, zatímco elektorální demokracie se s nimi vypořádává.

A co když ve volbách vyhrají populisté? Tak to prostě přečkáme, radí Manow. Ten, kdo věří, že voliči sami sebe dobrovolně připraví o vliv, by měl od demokracie dát ruce pryč. 

Původní článek vyšel už loni, proto jsme museli některé části aktualizovat nebo dovysvětlit. Překlad obstaral Miroslav Tomek, editovala Kateřina Pospíšilová, zvukovou podobu připravila Damiana Smetanová.