Snaží se fašismus o comeback? Americký filozof nabízí deset bodů, jak to poznat

Praha 28. července 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Zrod fašismu: Pátrání po tajném Hitlerovi, díl I.

Napsali Lothar Gorris a Tobias Rapp, vydal týdeník Spiegel.

O té hře nám kdysi vyprávěl jeden známý, jeho jméno v tomto příběhu nehraje roli. Je to Němec, pracuje ale pro izraelskou společnost. Kolegové ho jednou večer pozvali, aby si s nimi zahrál nějakou karetní hru. Vybrali Tajného Hitlera. Jde v ní o to, aby hráči přišli na to, kdo je Adolf Hitler, a zabili ho dřív, než se stane německým kancléřem. Kolegové známého ujišťovali, že je to o dost zábavnější, než se na první pohled zdá. On ale odmítl. Copak jako Němec může hrát hru s takovým názvem? Nepřišlo mu to jako úplně dobrý nápad.

Hru Tajný Hitler v Německu skoro nikdo nezná. Není na tom nic zvláštního, její název zní tak trochu toxicky, má špatnou karmu. Je to ale dost zajímavá hra o tom, jak se rodí nedůvěra. Zaměřuje se na umění lhát, ukazuje naivitu dobra a zákeřnost zla. Je o tom, jak snadno se může svět propadnout do chaosu. A také o tom, že chod dějin často závisí na náhodě.

Tajný Hitler je zasazený do berlínského Říšského sněmu v roce 1932. Hráči vytvoří dvě skupiny: fašisté (němečtí nacionální socialisté, pozn. red) hrají proti demokratům a demokraté mají většinu. Zní to povědomě. Jenže fašisté mají zásadní výhodu: znají ostatní fašisty. I to odpovídá historické realitě. Pro demokraty toto neplatí – kdokoli z dalších hráčů tedy může být jejich spojencem, ale také nepřítelem. Fašisté vyhrají, když dosáhnou toho, aby Říšský sněm schválil šest jejich zákonů, nebo v případě, že je Hitler zvolen kancléřem. Demokraté vyhrají, pokud schválí pět zákonů, nebo odhalí a zabijí Hitlera.

Na začátku se všichni chovají jako demokraté. K vítězství jim stačí, aby si navzájem důvěřovali. Není to ale tak lehké, protože občas nemají jinou možnost, než podpořit fašistický zákon. A najednou to vypadá, jako by i oni byli fašisté. To je přesně to, co jejich soupeři chtějí.

Neexistuje strategie, která by zajistila vítězství demokratů a porážku fašistů. Jedno jediné špatné rozhodnutí, které se v danou chvíli zdá správné, může vést k tomu, že se Hitler stane kancléřem. Všechno je v rukách náhody. Ani v roce 1933 nebylo nevyhnutelné, že věci dopadnou tak, jako dopadnou. A jeden poznatek na závěr: hrát za fašistu může být legrace. 

Tajný Hitler vyšel v roce 2016, ne moc dlouho předtím, než se prezidentem Spojených států stal poprvé Donald Trump. Autoři hry, přesvědčením pokrokoví liberálové, vybrali na svůj projekt na crowdfundingové platformě Kickstarter jeden a půl milionu dolarů. Chtěli, aby se lidé naučili dění v politice sledovat s jistou dávkou skepse. Nejspíš to viselo ve vzduchu: nedlouho předtím svět zažil krizi eura, ruskou okupaci Krymu, brexit a uprchlickou krizi. Veřejná debata se v té době soustředila na problémy demokracie, nebezpečí z pravé strany politického spektra a autoritářské tendence. Ale fašismus? Adolf Hitler?

Obviňování z fašismu patřilo do arzenálu krajní levice od druhé světové války. Západoněmecká krajně levicová teroristická organizace známá jako Frakce Rudé armády vedla to, čemu říkala „ozbrojený boj“ proti establishmentu. Argumentovala tím, že poválečná německá republika není v podstatě nic jiného než fašistický policejní stát. Obvinění z nacismu byla jednak urážka, jednak způsob, jak démonizovat své politické oponenty. Tyto paranoidní narážky ale německou historii trochu moc zjednodušovaly. Nedefinuje snad německou podobu fašismus to, že Třetí říše vyvraždila šest milionů Židů? Kdo, kromě hrstky magorů, by doopravdy chtěl být fašista?

Obava z návratu k fašismu je v moderních demokratických společnostech hluboce zakořeněná. Jenže to, co se dřív zdálo nepravděpodobné a skoro nepředstavitelné, teď vypadá jako vážná hrozba. Stačí si vzpomenout na imperiální ambice Vladimira Putina v Rusku nebo na hinduistický nacionalismus Naréndry Módího v Indii. Na volební vítězství Giorgie Meloniové v Itálii. Na Marine Le Penovou a její normalizaci pravicového extremismu ve Francii. Na vítězství Javiera Mileie v Argentině. Na autokratickou dominanci Viktora Orbána v Maďarsku. Na comeback krajně pravicových Svobodných v Rakousku a Geerta Wilderse v Nizozemsku. Na německou AfD, tedy Alternativu pro Německo. Na autokratický režim Nayiba Bukeleho v Salvadoru, kterého si nikdo moc nevšímá, ačkoli je neuvěřitelně cílevědomý, a když chce parlament donutit k přijetí určitého zákona, neváhá vyhrožovat ozbrojeným násilím. Pak je tu druhá Trumpova administrativa, která budí obavy, že by mohla být dokonce ještě horší než ta první. Útoky na ubytovny migrantů ve Velké Británii. Loňský neonacistický pochod v Budyšíně. Pandemie. Válka na Ukrajině. Inflace.

Po skončení studené války panovala jistota, že demokracie je jediná životaschopná forma vlády a svou převahu na světové politické scéně bude jen upevňovat. Pocit, že svět je na dobré cestě a že skoro osmdesát poválečných mírových let v západní Evropě se stalo normou, teď ale vyprchává.

Otázky, které vyvolává možný návrat fašismu, se staly vážným tématem diskusí – v politické aréně, v médiích, mezi běžnými lidmi, na univerzitách, na půdě think-tanků i mezi politology a filozofy. Bude se historie opakovat? Jsou historické analogie vůbec k něčemu? Kde se stala chyba? A nepomohla k vytvoření monstra, kterého se sama k smrti bojí, náhodou sama demokracie? 

Je Trump fašista?

Svět se ještě nestihl vzpamatovat z toho, jak v květnu 2016 ovládl republikánské primárky Donald Trump, když historik Robert Kagan uveřejnil v deníku Washington Post článek pod titulkem Takto do Ameriky přichází fašismus.

Byl to jeden z prvních textů v amerických médiích, které vyjadřovaly obavu, že Trump je fašista. Po celém světě vzbudil značnou pozornost, převzal ho i německý Spiegel. To téma táhlo: Co když má Kagan pravdu? Nebude nijak přehnané, když řekneme, že americký historik svým esejem znovu rozpoutal diskusi o fašismu. Zajímavé je, že to byl ten samý Robert Kagan, který celá léta patřil k vlivným členům Republikánské strany. Za administrativy George Bushe mladšího se na něj dokonce pohlíželo jako na jednoho z ideových lídrů neokonzervativců.

Kaganův text platí dodnes. Jak jeho charakteristika Trumpa jako „autoritáře“, tak popis Trumpovy hry se strachem, nenávistí a hněvem. „Takto do Ameriky přichází fašismus, ne ve vojenských holínkách a se salutováním, ale v podobě televizního šejdíře, prapodivného miliardáře a učebnicového egomaniaka, který čerpá z rozhořčení a nejistoty společnosti. Zapojuje do toho celou politickou stranu, která se mu přizpůsobuje – ať už kvůli svým ambicím, slepé stranické loajalitě nebo prostě ze strachu,“ tvrdí Kagan.

S Kaganem se scházíme během letního dne v Chevy Chase na předměstí Washingtonu D.C. Kaganovi židovští předci pocházeli z Litvy, on se ale narodil roku 1958 v Athénách. Je expertem na zahraniční politiku. Podporoval války George Bushe mladšího v Iráku a Afghánistánu. A přestože se nakonec ukázalo, že důvody pro invazi do Iráku byly fiktivní, a oba konflikty skončily nedůstojným odchodem Američanů, Kagan postup USA dál hájí. Je zastáncem amerického intervencionismu a vůdčí role Spojených států ve světě.

Teď Kagan pracuje pro liberální think-tank Brookings Institution. „Za našich časů se dalo věřit tomu, že jak liberální demokracie, tak univerzální lidská práva jsou něco daného. To ale nemusí být pravda. Vzestup liberální demokracie byl důsledkem určitých historických událostí, například velké hospodářské krize a také druhé světové války, která se vedla ve jménu svobody a vytvořila úplně nový, lepší svět,” popisuje Kagan.

Chce tím říct, že liberální demokracie nebyla nikdy něčím daným a pořád se musí bránit. Nemůže si vydechnout, nemůže podlehnout přesvědčení, že jsme už dosáhli konce dějin a usnout na vavřínech. Neexistuje žádný přírodní zákon, který by demokracii chránil před lidmi, jako je Trump, před fašismem nebo před křesťanskými nacionalisty, kteří v Trumpa věří.

Svoboda není jednoduchá. Dává lidem prostor, ale zároveň je nechává, ať si poradí, jak umí. Nenabízí jistotu a spoustu věcí, které lidé potřebují, jim poskytnout nedokáže. Atomizuje společnosti, boří hierarchie a připravuje o moc zavedené instituce, například náboženství. Svoboda má mnoho nepřátel.

V USA loni vyšla Kaganova devátá kniha. Jmenuje se Vzpoura: Jak antiliberalismus znovu rozeštval Ameriku. Věnuje se protikladu liberální demokracie v Americe, a to bělošskému křesťanskému nacionalismu. Jeho cíl? Amerika založená na křesťanství, pro kterou je Bible důležitější než zásady vyslovené v Deklaraci nezávislosti a v ústavě. Pro křesťanské nacionalisty je Trump dokonalým vůdcem této revoluce právě proto, že mu na liberálních hodnotách a ústavě moc nesejde. Koncem loňského července na Floridě evangelikálním křesťanům řekl, že pokud ho budou volit, „nebudou pak už muset volit nikdy“. A přesně před tím Kagan varuje.

Kagan už dřív prohlásil, že jestli Trump ve volbách zvítězí, bude to konec starého systému. Očekával, že by mohlo dojít k nepředstavitelnému politickému rozvratu. Ne že by se všechno zhroutilo ze dne na den. Kagan už loni řekl, že Trump podle něj využije ministerstvo spravedlnosti, aby se pomstil svým nepřátelům, a že proti nelegálním migrantům nasadí ozbrojené složky, což povede k zatčení stovek tisíc z nich. Soustava brzd a protivah se může rozpadnout, jako první by o svá práva mohli přijít migranti. Pak začne zatýkání opozičních aktivistů. „A to bude až až. Dokonce i když se systém jinak nezmění,“ uvedl Kagan.

On i další vždy věřili, že se temné časy už nevrátí. „Jenže já si nemyslím, že historie se pohybuje nějakým směrem. Ne, spíš jen tak bloumá. Staří Řekové měli představu, že dějiny se pohybují v kruhu. Číňané zase věří, že se nikdy nic nemění. Nevěří, že je něco jako historický pokrok. Domnívají se, že svět je jen jeden a zůstává takový, jaký je.“

Kaganovi odpůrci ho považují za jednoho z těch neokonzervativců, kteří se teď chtějí přidat k antifašistické koalici, aby odvedli pozornost od toho, že to byli oni, kdo trumpismu dláždil cestu. Mluví o něm jako o „nejnebezpečnějším intelektuálovi v Americe“. Kagan je na takové označení celkem hrdý.

Co je to fašismus?

Pokud je Robert Kagan konzervativec, pak Jason Stanley, profesor filozofie na Yaleově univerzitě, stojí přesně na opačné straně politického spektra. Stanley je liberální levičák, přesto ale došel k podobným závěrům jako Kagan. Nebo právě proto?

Stanleyho syn má o víkendu bar micvu, židovský obřad, který je oslavou chlapcových třináctých narozenin a jeho vstupu do dospělosti. Stanley vytahuje krabici plnou deníků, které si psala jeho babička Ilse ve 30. letech v Berlíně. Její rukopis je elegantní, pečlivý a plynulý. Stanley nám také ukazuje její lodní lístek ze srpna 1939 na plavbu se společností America Line z Hamburku do Southamptonu ve státě New York. Člověk má zvláštní pocit, když v denících listuje.

Příběh Jasona Stanleyho a jeho rodiny vypráví historii 20. století. Je to živé vyprávění, které vede k jedinému závěru: zanícenému antifašismu.

Hlavní postavou tohoto příběhu je Ilse Stanleyová. Narodila se ve slezském městě Hlivice roku 1906. Její otec byl operním zpěvákem a později vrchním kantorem synagogy na Fasanenstrasse v Berlíně. Ilse se stala herečkou, učila se od Maxe Reinhardta v berlínském Deutsches Theater a získala vedlejší roli ve slavném němém filmu Fritze Langa Metropolis. Byla to elegantní Berlíňanka, která ale vedla dvojí život. Cítila se být stoprocentní Němkou, přesto díky padělaným dokladům osvobodila z koncentračního tábora Sachsenhausen severně od Berlína více než 400 Židů a politických vězňů.

Její syn, otec Jasona Stanleyho, se narodil v roce 1932 a jako malý kluk sledoval z dědečkova balkonu, jak členové Hitlerjugend pochodují po Kurfürstendammu. Obdivoval jejich pochodně, vlajky a uniformy, a tak se prarodičů zeptal, jestli by se k nim nemohl přidat. Za Křišťálové noci viděl hořet synagogu na Fasanenstrasse a běžel se schovat do auta Gustava Gründgense, známého své matky. Nacisté zbili tohoto malého kluka tak surově, že do konce života trpěl epileptickými záchvaty. V roce 1938 dostal Ilsin manžel, koncertní houslista, britské vízum a nechal svou ženu a syna v Berlíně. Když bylo chlapci sedm, museli se s matkou začít skrývat, zatímco čekali na víza, která by jim umožnila odcestovat do USA. Po válce se Jasonův otec stal profesorem sociologie a po zbytek života zkoumal, jak může společnost propadnout zlu. Jason Stanley je svému otci neuvěřitelně podobný.

Před šesti lety vydal v USA knihu Jak funguje fašismus: Politika rozdělování na My a Oni. Dlouho trvalo, než kniha vyšla německy, došlo k tomu teprve loni v létě. Stanleyho to otrávilo. Má totiž i německé občanství a tvrdí, že navzdory všemu tuto zemi miluje.

Jak tedy fašismus funguje? Moderní fašismus je, jak píše Stanley, vůdcovský kult, který slibuje znovuzrození poníženému národu. Ano, poníženému, protože migranti, levičáci, liberálové, menšiny, homosexuálové a ženy se zmocnili médií, škol a kulturních institucí. Fašistické režimy, tvrdí Stanley, začínají jako sociální a politická hnutí a strany, které se k moci dostávají spíš prostřednictvím voleb. Ne nutně musí hned svrhnout už existující vládu.

                                                               ***

Stanley popisuje deset znaků fašismu.

Za prvé: Každá země má své mýty, své příběhy o slavné minulosti. Ty se ale ve fašistické podobě neobejdou bez velikosti a vojenské síly.

Za druhé: Fašistická propaganda vykresluje politické oponenty jako hrozbu pro existenci a tradici země. Je to „oni“ proti „nám“. A pokud se „oni“ dostanou k moci, s naší zemí bude konec.

Za třetí: Co je pravda a co lež, o tom rozhoduje vůdce. Věda i realita zpochybňují jeho autoritu. A třeba už jen trochu odlišné názory pro něj představují hrozbu.

Za čtvrté: Fašismus lže. Pravda je středobodem demokracie. Lež je nepřítelem svobody. Ti, kterým se lže, nemůžou svobodně volit. Pokud chcete demokracii vyrvat srdce, musíte lidi přimět, aby si zvykli na lež. 

Za páté: Fašismus je založen na hierarchii, a to jsou ty největší lži. Rasismus je lež, protože žádná skupina lidí není lepší než ta druhá. Žádné náboženství, žádné etnikum, žádné pohlaví.

Za šesté: Ti, kteří věří v hierarchie a ve svou vlastní nadřazenost, můžou snadno propadnout nervozitě a obavám z toho, že o svou pozici v této hierarchii přijdou. Fašismus prohlašuje své stoupence za oběti rovnosti. Němečtí křesťané jsou oběťmi Židů. Bílí Američané jsou oběťmi rovných práv pro černé Američany. Muži jsou oběťmi feminismu. 

Za sedmé: Fašismus zaručuje zákon a pořádek. Co přesně zákon a pořádek je, o tom rozhoduje vůdce. Vůdce také určuje, kdo zákon a pořádek narušuje, kdo práva má a kdo ne.

Za osmé: Fašismus se bojí genderové diverzity. Fašisté podněcují strach z translidí a homosexuálů. Podle fašistů jim nestačí žít si vlastní život, ale chtějí také zničit život „normálním lidem“ a přijít si pro jejich děti.

Za deváté: Fašismus nenávidí města. Jsou podle něj hnízdem dekadence, elit, přistěhovalců a kriminality.

Za desáté: Fašismus věří, že práce osvobozuje. Menšiny a levičáci jsou líní už od přírody.

Pokud platí všech deset bodů, říká Stanley, pak to znamená, že situace je vážná. Fašismus lidem říká, že je čeká existenční boj: Vaší rodině, kultuře i tradicím hrozí nebezpečí. Fašisté slibují, že to všechno zachrání.

                                                               ***

Fašismus má v USA podle Stanleyho dlouhou tradici, která sahá hluboko do minulého století. Historicky prvním fašistickým hnutím byl Ku Klux Klan. „Bylo by pošetilé myslet si, že fašistická tradice prostě jen tak zmizela,“ říká Stanley.

Dodnes je to podle něj vidět i na tom, že v jižních státech se nikdy tak docela nevyvinula demokratická kultura. Stanley loni před americkými volbami upozorňoval na to, že se do volebních komisí dostanou lidé, kteří se zřejmě napodruhé nepostaví pokusu Trumpových příznivců hlasování zmanipulovat. „Trump,“ říkal tehdy Stanley, „v Bílém domě nemíní strávit čtyři roky a pak zase zmizet.” Stanley varoval, že volby na podzim 2024 jsou jiné. Že můžou být poslední.

Někteří jeho přátelé měli za to, že to přehání. Pro republikány Stanley pravděpodobně představuje všechny noční můry – je to jeden z levicových profesorů z východního pobřeží, který vede semináře o „kritické rasové teorii“ a jako hostující profesor přednáší o kolonialismu a rasismu v Kyjevě. Když mu bylo patnáct, strávil rok na studentském výměnném pobytu v Dortmundu a nosil bundu s vyšitým nápisem odkazujícím na Frakci Rudé Armády. Oženil se s kardioložkou, napůl Keňankou, napůl Američankou. Jejich děti, kterým je devět a třináct let, jsou američtí Židé tmavé barvy pleti s německými, polskými a africkými kořeny.

Stanley říká, že se svými dětmi čte Platóna. Toho Platóna, který tvrdí, že demokracie je nemožná a vede k tyranii – otec totiž chce, aby jeho děti chápaly, jak je demokracie náročná, ale také silná. Stanley má v sobě tolik identit, že výsledkem je opravdu jedinečný kosmopolita, který negativní stránky světa a jeho dějin zná z mnoha různých perspektiv. Ani to ho ale nezachránilo před ošklivým rozvodem. Je filozofem, který se ve snaze najít řád v chaosu světa opírá o pilíře své identity.

Ilse Stanleyová, jeho babička, ve svých denících nepíše o temném politickém dění temných předválečných let. Píše o svém vlastním temném životě. O manželovi, který s ní nemluví, nevšímá si jí, podvádí ji. O svých depresích, osamělosti a románcích. Ilse Stanleyová se tři roky po skončení druhé světové války rozvedla. Začala nový život.

Původní článek vyšel už loni, proto jsme museli některé části aktualizovat nebo dovysvětlit. Překlad obstaral Miroslav Tomek, editovala Kateřina Pospíšilová, zvukovou podobu připravila Damiana Smetanová.