Až 70 procent obětí znásilnění zamrzne. Výzkum postupuje, soudci se musí vzdělávat, říká advokátka
Ústavní soud se zastal oběti zneužití v rodině a upozornil, že opakované soudní projednávání působí oběti další psychickou újmu. Proč by se měli dále vzdělávat soudci? A co ztěžuje práci zmocněncům, kteří poskytují právní pomoc zranitelným obětem? „Setkáváme se s tím, že policie poškozeným rozmlouvá advokáta,“ popisuje v rozhovoru pro Radiožurnál advokátka Lucie Hrdá, spoluzakladatelka organizace Beztrestu.
Začněme aktuálním nálezem Ústavního soudu. Ten se zabýval případem Aničky, dnes dvanáctileté dívky, kterou zneužíval přítel její matky. Dívka požadovala odškodnění za tzv. nemajetkovou újmu, ale soud v Blansku dívce tuto náhradu nepřiznal s tím, že součástí dokazování nejsou posudky, na základě kterých by o tom mohl rozhodnout. Odkázal dívku na občanskoprávní řízení, ve kterém by mohla toho pachatele žalovat.
Ve svém oboru by se měl vzdělávat každý. A zejména tam, kde se jedná o tak závažná rozhodnutí, která ovlivňují život lidí, je průběžné, celoživotní vzdělávání naprosto zásadní, míní advokátka Lucie Hrdá
Podle Ústavního soudu by ale v takových případech trestní soudy neměly poškozené zbytečně odkazovat na občanskoprávní řízení a měly by o náhradě škody rozhodnout samy. Třeba alespoň částečně. Ústavní soud dodal, že občanskoprávní řízení znamená pro oběť další dokazování, výslech, případně konfrontaci s pachatelem a oživení nepříjemných vzpomínek. Jak důležitý je tento nález z vašeho pohledu? Může výrazněji změnit přístup českých soudů k obětem?
Ten judikát (rozhodnutí soudu – pozn. red.) vlastně navazuje na řadu judikátů, které Ústavní soud v této věci vydal předtím, a také na ně odkazuje. Zajímavé je, že některé soudy se jimi řídí, a některé ne.
Okresní soud v Blansku byl zjevně soudem, který se jimi neřídil. A ta doktrína, kterou Ústavní soud razí, je vlastně přenesení doktríny Evropského soudu pro lidská práva, která se jmenuje Snižování překážek přístupu ke spravedlnosti.
Znamená to, že všechny orgány činné v trestním řízení by se měly aktivně snažit oběti pomoci, aby nebyla traumatizována, aby se dostala k tomu cíli – v tomto případě náhradě škody nebo nemajetkové újmy – který je pro ni důležitý. Bez toho, aniž by musela procházet nějakými dalšími a dalšími výslechy, soudy a podobně.
Z toho, co říkáte, že už je to vlastně několikátý výrok Ústavního soudu, který směřuje stejným směrem, chápu dobře, že si myslíte, že ani ten včerejší nález nepovede k tomu, aby už to bylo pro všechny další případy jasné a že se podobné kauzy budou třeba k Ústavnímu soudu dál dostávat?
Já si myslím, že ano. Vím, že soudci, zejména těch vyšších soudů, tuto věc neradi slyší –mezi advokáty si všichni říkáme, že judikatura Ústavního soudu i třeba Nejvyššího soudu prostě není ve všech případech respektována soudy nižšími.
Ústavní soud se zastal dětské oběti zneužívání. Náhrada újmy pro oběti tak bude jednodušší
Číst článek
Práce zmocněnců obětí
Vy se dlouhodobě věnujete obětem domácího násilí a sexuálních trestných činů a také už řadu měsíců upozorňujete na to, že soudy krátí odměny zmocněncům, tedy právě těm, kteří se snaží dbát na práva obětí těchto trestných činů.
Tato praxe trvá. Chtěla bych jen upozornit, že nejsem jediný advokát, který tuto práci dělá. Lépe řečeno, na to, že máme advokátů asi 14 tisíc, nás tuto práci dělá velmi málo, řekněme pár desítek.
A velká část z nás upozorňuje na tuto situaci, kdy před dvěma lety nastal nějaký zlom a soudy nám radikálně začaly krátit odměny za to, co nám dřív běžně přiznávaly za naši práci.
A když si navíc uvědomíte, že to mají přiznávat podle tzv. advokátního tarifu, což je vyhláška ministerstva spravedlnosti, který nebyl aktualizován nebo valorizován již 20 let, tak jsme vlastně najednou za tu práci dostali desetinu toho, co je v advokátním tarifu.
„Jako zmocněnci bohužel velmi často odvádíme práci za státního zástupce, který v jednací síni dva roky mlčí.“
Poslankyně Barbora Urbanová z hnutí STAN k této debatě na síti X před několika dny napsala, že zmocněnci pomáhají lidem, kteří by se jinak nechali systémem semlít, a to ne vlastní vinou, ale postavením, které jim způsobil třeba člověk, který je roky znásilňoval. Dodala, že zmocněnci zajišťují, že případ není tak rychle smeten ze stolu, že podmínka není tak snadná, a uzavřela to slovy: „Jasně, že nechtějí, aby to někdo dělal. Vůči lidem, kteří to potřebují, je to ale zločin.“ Vnímáte to celé stejně?
Já si nemohu dovolit být jako advokát tak explicitní, protože k těm soudcům chodím každý den. Ale domnívám se, že pro řadu orgánů činných v trestním řízení je mnohem jednodušší, pokud tam ten advokát není.
Vidíme to sami na svých kauzách, kdy třeba dotlačíme k soudu věc, která je nakonec i odsouzena, i za velmi vysoké tresty, ale několikrát byla policií odložena.
A kdybychom tam nebyli a opravdu tu kauzu neprotlačovali, nepodávali stížnosti, tak vůbec k potrestání pachatele nedojde. Velmi často taky bohužel jako zmocněnci odvádíme práci za státního zástupce, který v té jednací síni dva roky mlčí.
Když paní poslankyně psala o „někom, kdo nechce, aby zmocněnci dělali svoji práci“, mířila to na státní zástupce, policii, soudy nebo ještě někoho jiného?
Jsou to zejména tyto tři orgány. My se zejména setkáváme s tím, že policie poškozeným rozmlouvá advokáta nebo jim říká, že je nebudeme zastupovat, že to není důležité, že tím akorát budeme dělat zbytečně problémy, že je budeme nutit do věcí, do kterých oni nechtějí a podobně. Takže ano, setkáváme se s tím v realitě.
Vzdělávání soudců
Mluvíte o tom, že by pomohlo vzdělávání soudců, což je návrh, který připravují někteří poslanci a ministerstvo spravedlnosti. Jak si představujete, že by to mělo fungovat?
Ten návrh jsem nedělala já, je z dílny ministerstva spravedlnosti. My jsme ho jako Beztrestu jako první začali požadovat. Návrhy jsou různé, v současné době ten návrh jako takový vychází z toho, že by každý předseda soudu určoval těm soudcům, jak se mají vzdělávat.
Oni by měli takový vzdělávací plán, který by museli absolvovat. Myslím si, že je to dobrá metoda, ačkoliv třeba na sociálních sítích jsem ze strany různých soudců nedávno četla, že je to šikana justice a podobně.
3:36
‚Lex Anička.‘ Ministerstvo spravedlnosti chce více školit soudce, jak jednat s oběťmi znásilnění
Číst článek
Ale domnívám se, že vzdělávat bychom se měli ve svém oboru každý, že zejména tam, kde se jedná o tak závažná rozhodnutí, která ovlivňují život lidí, je další vzdělávání, průběžné, celoživotní vzdělávání, naprosto zásadní.
Jen si vezměte, jak rychle se vyvíjí viktimologie, věda o obětech. Já jsem viktimolog, ale neustále mě pořád překvapují nové a nové výzkumy.
Před třemi lety jsme třeba nevěděli, že 70 procent obětí znásilnění zažívá tzv. disociativní stupor – takové to „zamrznutí“. Věděli jsme, že některé ano, ale nevěděli jsme kolik. A vidíte, jak najednou tato informace musí změnit to, jak vnímáme ten trestný čin znásilnění a to, že se s někým musíte porvat, abyste prokázali, že nechcete.
A to je jenom malý výsek, tři roky stará informace. A přitom máme pořád a pořád nové velmi významné informace, protože viktimologie je věda, která se rozvíjí opravdu velmi překotně, a pokud tyto poznatky nebudeme přetavovat do vlastního rozhodovacího procesu, tak ten proces prostě zaostává za realitou.
V čem a jak by se měly zlepšit podmínky práce zmocněnců? Pomůže případ Aničky dalším obětem? A proč u některých případů zneužití nepožaduje soud posudek? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
