Dětský certifikát? Obávám se, že v chumlu politických zájmů spadne pod stůl, říká novinářka

Praha 10. dubna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

K čemu Česko potřebuje dětský certifikát?
Potřebuje ho k tomu, aby se lépe reagovalo na situace, které se v poslední době stávají opakovaně a získávají stále větší mediální pozornost. U člověka, který se dopustí vážného násilí na dítěti, velmi často sexuálního – což jsou případy pohlavního zneužití nebo i znásilnění – se po nějaké době zjistí, že s dětmi dál pracuje. Buď jako učitel, nebo třeba působí ve volnočasových aktivitách dětí a podobně. A protože případů v poslední době přibývalo, vznikla poptávka po tom, aby byla tato situace ošetřena. A odpovědí je dětský certifikát.

Říkáte, že případů přibývalo. V posledních měsících, letech tedy skutečně evidujeme takové kauzy, kdy se odsouzený za sexuální násilí na dětech vrátil do práce s dětmi, aniž by o tom někdo věděl?
Dokonce o tom i někdo věděl, což tomu samozřejmě občas dodává zvláštní kontext. Uvedu jeden příklad. Šlo o učitele základní školy, který udržoval sexuální kontakt s několika žačkami. Sice za to byl odsouzen, ale soud neviděl důvod ho potrestat přísněji než podmíněným trestem. Nešel tedy do vězení. Po nějaké době se vrátil zpět na tu konkrétní základní školu. Když se na to přišlo, tak zodpovědní činitelé školy říkali, že byla jejich chyba, že si blíže nezjišťovali, za co byl skutečně potrestán, což mi taky přijde pozoruhodné. Pointa příběhu spočívá v tom, že poté, co se na tu školu vrátil, tak znovu začal obtěžovat a zneužívat žačky této školy. To je podle mě jeden z příkladů, který vedl k celé té debatě. Ta by měla zanedlouho vyvrcholit – doufejme – schváleným zákonem.

Chápu tedy správně, že takzvaný dětský certifikát bude de facto rejstřík, kde budou vedení odsouzení lidé, kteří si odpykali trest a u nichž zákon stanoví určitá omezení pro práci s dětmi?
Přesně tak. Lze si to představit jako zvláštní druh výpisu z rejstříku trestů. Kdybyste chtěl učit na základní škole, tak si váš zaměstnavatel vyžádá váš trestní rejstřík. Na ten se ale aktuálně vztahuje princip takzvaného zahlazení. To je právní termín, který říká, že se v něm po nějaké době neobjevují některé trestné činy, které člověk spáchal. Když dám tedy příklad k tomu tématu – někdo zneužije dítě, je za to odsouzen, ale po nějaké době nemá tuhle svoji trestnou činnost v trestním rejstříku zapsánu. Dětský certifikát znamená, že si člověk požádá o zvláštní verzi rejstříku trestů, kde tyto činy, které jsou v zákoně zvlášť vyjmenovány, nebudou zahlazeny.

Jinými slovy, když něco takto spácháte, tak není možnost, že by to bylo z rejstříku trestů vymazáno. Bude to tam stále, ale pouze pro specifickou část vaší činnosti, to znamená práci s dětmi. Není to tak, jak v debatě občas zaznívá, že člověk bude profesně úplně zlikvidován a nebude moci nikde pracovat. Tak to není. Oprávnění žádat o tento zvláštní typ rejstříku trestů budou mít pouze vyjmenované profese, druhy činností a pracoviště, kde se skutečně pracuje s dětmi.

Dvě skupiny

Všechno to zní velmi rozumně. Jak mi tedy vysvětlíte, že o tom Sněmovna jedná přes tři roky? Zvláště letos se o tom vedou skutečně velmi bouřlivé diskuze. Skoro bych řekl, že se o tom politici hádají.
Můžu rozštěpit svoji osobnost na soukromou, která vnímá, jak ta společnost vypadá a funguje, a na profesionální, novinářskou. Ta moje soukromá tomu taky úplně nerozumí. Nerozumím tomu, proč tak dlouho trvá dohodnout pravidlo, které má chránit děti. Ale když si ta novinářská pročte důvody a to, jakým způsobem vyjednávání probíhalo, tak to dává určitý smysl. Šlo o dohodu napříč politickým spektrem. To se sice zkomplikovalo, ale pod jedním z návrhů jsou skutečně podepsány strany napříč politickým spektrem s výjimkou ODS. A jak je známo, současná Sněmovna není úplně místo, kde by se opozice s vládou hladce domlouvala. Takže to je podle mě jeden parametr.

Druhý parametr, který do toho vstupoval, byla určitá opatrnost ministerstva spravedlnosti, které v tom hrálo samozřejmě zásadní roli. Úředníci a autoři jednoho z návrhů se domnívali, že to bude poměrně významná změna. To je asi potřeba zdůraznit – zasahuje se tam do základních právních principů typu, že každý člověk má právo mít možnost rehabilitace poté, co si trest odseděl a tak dále. Zejména na straně ministerstva spravedlnosti tak existovala obava, že některé přísnější varianty budou napadnuty u Ústavního soudu. Toto všechno způsobilo, že to trvalo dlouho.

Pojďme to zkusit vysvětlit. Geneze je taková, že ministerstvo spravedlnosti přišlo s návrhem. Potom se široká, koaličně-opoziční většina shodla, že by bylo záhodno předložit přísnější pozměňovací návrh. Proti tomu stojí skupina lidí z ODS, kteří se chtějí vrátit k tomu, co tvrdí ministerstvo spravedlnosti…?
Ano, velmi zjednodušeně řečeno. Jen bych doplnila, že na stranu poslanců a poslankyň, kteří zastávají přísnější variantu, se přiklonil i ministr Blažek (ODS). V té debatě je to občas rámováno tak, že poslankyně z podvýboru, které ničemu nerozumí, vymyslely nějakou variantu… Není tomu tak. Pod přísnějším návrhem jsou podepsáni i poslanci z jiných stran, i z opozičních. A návrh podpořil a zaštítil i ministr spravedlnosti Blažek. Sám reagoval na obavy svých úředníků z napadnutelnosti principu u Ústavního soudu, ale nakonec konstatoval, že klíčová je politická vůle a shoda na návrhu, takže i s rizikem, že se to dostane k Ústavnímu soudu.

Za přísnějším návrhem je skupina 11 poslanců, z vládních stran – STAN, KDU-ČSL a TOP 09, ale i opozičních stran – ANO, SPD, Piráti. To jsou poslanci, kteří stojí za Barborou Urbanovou (STAN).

Jsou tam i Taťána Malá, Klára Kocmanová a tak dále. Pak je tu ten mírnější návrh Marka Bendy, Karla Haase a Pavla Staňka z ODS.

V čem se mírnější liší od přísnějšího?
Hlavní rozdíl je v tom, do jakých kategorií se ti lidé dělí, podle čeho se věc rozhoduje. Podle přísnějšího návrhu se to, zda člověk bude zařazen do rejstříku a na jak dlouho, bude rozhodovat podle trestní sazby toho kterého trestného činu. Podle toho mírnějšího se to bude rozhodovat podle reálně uděleného trestu. Zdá se to jako marginálie, ale není. Naopak je to naprosto zásadní rozdíl. Když vám to budu dokumentovat na konkrétních příkladech – právě učitel, který zneužil žačky a hrozilo mu až šest let vězení, by podle přísnějšího návrhu dostal doživotní zákaz práce s dětmi. Podle mírnějšího by se to neřídilo podle trestní sazby, ale podle reálného trestu, který by člověk dostal. Pokud dostal podmíněný trest, přestože mu hrozilo šest let vězení, tak by se to řídilo podle podmínky. Podle mírnějšího návrhu by se tak mohl už za pět let vrátit do školy.

Myslím, že tady je vidět ten rozdíl, byť chápu, že možná není snadné se v tom zorientovat. Rozdíl míří k podstatě problému českého soudnictví, které s tímto druhem trestné činnosti má. Trestní sazby jsou poměrně vysoké, na tom se myslím shoduje i odborná veřejnost. Problém ale nastává v okamžiku, kdy se případy dostanou k soudu, kde velmi často – samozřejmě ne ve všech případech, nechci, aby to působilo dojmem, že všichni násilníci odcházejí s podmínkami, ale častěji, než bychom v civilizované společnosti viděli rádi – odcházejí lidé, kteří spáchali sexuální násilí na dítěti, s podmíněným trestem. Podle mírnějšího návrhu by tedy tito lidé mohli už po uplynutí velmi krátké doby učit nebo pracovat s dětmi, třeba zdravotníci, dětští lékaři a podobně. Zatímco podle přísnějšího návrhu by to znamenalo, že bez ohledu na to, jaký dostali trest u soudu, tak by se to počítalo podle trestní sazby. 

Protože jde o horní hranici trestní sazby…? Když to bude víc než pět let, tak je to sto let zákazu práce s dětmi, jinými slovy doživotní. Když bude horní hranice sazby pod pět let, tak je tam dvacetiletá stopka. U mírnějšího návrhu je zákaz maximálně třicetiletý a odvíjí se čistě od uloženého trestu…?
Přesně tak. Chci to dokumentovat ještě na jednom příkladu, který je samozřejmě extrémní, ale i na ně se musíme dívat. Minulé pondělí byl zmírněn trest muži, který se jmenuje Jan Synek. Je to jedenaosmdesátiletý muž, který byl podle policie jedním ze tří největších distributorů dětské pornografie na světě. Byl usvědčen z toho, že pořizoval pornografické fotografie a filmy v nejrůznějších chudších zemích světa, například v Indii. Byl tedy podezřelý z toho – on to odmítal, ale bylo mu to dokázáno – že byl členem mezinárodní organizované skupiny. Radil jiným lidem, jak děti zneužívat nebo jakým způsobem tento materiál šířit. A jako „bonus“ byl v 80. letech v USA odsouzen na třicet let za zneužití čtyř chlapců. Před trestem uprchnul, potom byl dopaden v Asii a odseděl si 15 let.

Takže teď máme před sebou tento typ pachatele. Když se znovu vrátíme k těm dvěma návrhům, tak podle toho přísnějšího by měl doživotní zákaz práce s dětmi. Podle toho mírnějšího – odvolací soud mu zmírnil trest ze šesti let na čtyři a půl roku – by spadnul do kategorie méně než pět let a více než dva roky, takže by teoreticky mohl za deset let pracovat s dětmi. Jinými slovy, podle mírnějšího návrhu by mohl pachatel, který je mezinárodním distributorem dětské pornografie a který zneužívá děti, za což si odseděl trest deset let, znovu pracovat s dětmi.

Myslím, že o tom je ta debata. Debata se má vést ne o teoretickém příkladu šestnáctiletého kluka, který někoho omylem praštil v hospodě, jak se neustále zmiňuje, na což by mimochodem ani ten přísnější návrh nepamatoval. Musí to být úmyslný trestný čin. A ve všech případech bude nakonec rozhodovat soud, takže předpokládáme, že soudce dospěje k závěru, že tento typ pachatele by neměl být zařazen na dětský certifikát. Čili o tom se nebavíme. Bavíme se o lidech, jako je pan Synek, a o tom, co tím jako společnost říkáme, že by někdo takový mohl pracovat s dětmi.

U obou návrhů je taxativní výčet trestných činů a jsou tam i trestné činy, které třeba přímo nutně s dětmi souviset nemusejí. Poslankyně Eva Decroix, místopředsedkyně ODS, na serveru Forum24 psala komentář o tom, že podle přísnější verze by doživotní zápis měla třeba – a teď uvedla konkrétní příklad – i žena, která po letech týrání zavraždí svého násilníka. Dává to v tu chvíli smysl a může do toho tedy zasáhnout soud?
Mně na tomto případu přijde fascinujících několik skutečností. Jednak jsem si hledala případy učitelek, které po letech týrání zavraždily svého manžela. A za posledních 20 let jsem našla jeden. Tak jenom, abychom si to dali do nějakého kontextu, o jak pravděpodobnou situaci jde. To je bod číslo jedna.

Bod číslo dva – pokud má ODS takovou starost o týrané ženy, které v zoufalství zavraždí svého násilníka, tak se ptám, proč jsme neschválili istanbulskou úmluvu, o které jsme se ve Vinohradské 12 už spolu bavili, která by takovým ženám poskytla účinnou pomoc a prevenci, aby manžela nemusely vraždit a mohly od něj bezpečně odejít, aby měly azylový dům, kam se mohou uchýlit a tak dále.

A konečně třetí – pokud jde o individualizaci trestu, tak znova opakuji, že předpokládám, že když takovýto případ dospěje k soudu, tak nyní, když jsem se podívala na ten jediný případ, který jsem dohledala, tak i v tomto případě soud samozřejmě zohledňuje skutečnost, že to nebyla úkladná, plánovaná, chladnokrevná vražda, ale že to byl akt zoufalství člověka, který byl dlouhodobě vystaven extrémnímu stresu. Ani tady tedy není psáno, že by soud tuto učitelku na certifikát automaticky zapsal. Pokud by tedy shledal, že okolnosti jejího činu jsou takové, že k tomu není důvod. 

„Doživotní cejch“

Na druhou stranu Marek Benda i Eva Decroix tvrdí – sama jste to už zmínila – že tu máme mnohem četnější případy právě třeba těžkého ublížení na zdraví kvůli rvačce před hospodou nebo v hospodě. 

Tihle lidé by slovy Marka Bendy taky měli ten doživotní, on říká cejch, i v tomto případě, kdy se vůbec trestný čin netýkal dětí. Tak dává vám to smysl? A k tomu připomínám, že soud může na rejstřík dát lidi i za trestné činy, které jsou mimo taxativní výseč.
Znova bych zopakovala, že je na soudu, aby posoudil, jestli kluk, který se připletl do rvačky, skutečně odpovídá kategorii úmyslný trestní čin těžké ublížení na zdraví. Přičemž když si připomeneme, tak ekvivalent, který by skutečně odpovídal tomu, o čem se tady bavíme, by muselo být, že do hospody přišel, záměrně vzal půllitr a tím někoho úmyslně napadl takovým způsobem, že by ten člověk třeba přišel o ruku. To se stát může, ale zároveň si myslím, že klíčový je parametr úmyslnosti. Znova tedy připomínám, že to pořád bude na soudu.

Máte pravdu, když říkáte, že soud může rozhodnout, že na dětský certifikát patří i někdo, kdo spáchal čin, který tedy není v kategoriích trestných činů, které jsou přímo vyjmenované. Na druhou stranu ale pořád platí i ta opačná možnost, že i u trestných činů, které tam jsou specificky vyjmenované, má soud možnost si říct, že nevidí důvody pro zařazení na certifikát.

Poslední věc k tomu cejchu – nejsem si úplně jistá, jestli správně rozumím slovo cejch, ale bylo to znamení, které bylo vypáleno a bylo viditelné. Tady předpokládám, že nikdo nebude chodit po ulicích a mávat svým dětským certifikátem. To nebude veřejně známá informace. A znova připomenu, že pokud člověk bude pracovat v jakékoliv jiné profesi, což mu nikdo nebrání, tak zaměstnavatel nebude mít právo dětský certifikát žádat. Na to budou mít právo skutečně pouze místa, kde se pracuje s dětmi.

V rejstříku budou i lidé, kteří byli odsouzeni v posledních dvaceti letech. Je to fér?
Samozřejmě nejsem právnička, takže se k tomuto nechci vyjadřovat z odborných hledisek. Chápu základní právní principy retroaktivity a podobně a samozřejmě souhlasím s tím, že to je sporná část. Co jako právní laik vím, tak ten trest by měl odpovídat podmínkám, za kterých padnul. Nemělo by nám tedy hrozit, že se pro nás v budoucnosti něco takto zásadně změní. Na druhou stranu, ten argument skutečně zní, že pokud by to takto retroaktivně nebylo, tak by to nemělo úplně smysl. Možná je tedy nakonec nutné se obrátit na Ústavní soud, aby třeba toto rozhodnul.

Nevyvážená bitva

Jsme tedy v situaci, kdy je tady velmi bouřlivá diskuze nad tím, jaká ze dvou variant by měla platit. Spor je i v koalici, ale i v ODS. Třeba ministryně obrany Jana Černochová už řekla, že by byla pro tu přísnější variantu a že by hlasovala jinak než Marek Benda a spol. Klára Kocmanová (Piráti) říká, že by mírnější varianta dětem přinesla jenom falešný pocit bezpečí. Taťána Malá (ANO) říká, že původní návrh ministra spravedlnosti, byl v podstatě podraz na rodiče.

Karel Haas říká, že kdybychom všechny vzali a dali jim slovy Marka Bendy ten doživotní cejch a byli by v tom rejstříku, tak by to byla paušalizace. Předpokládám, že v Poslanecké sněmovně očekáváte velmi ohnivou debatu, až návrh půjde do třetího čtení?
Naprosto. Chtěla bych zdůraznit, že chápu povahu některých výhrad autorů mírnější varianty a jsou i právně validní. Co ale nechápu je jejich politické přemýšlení, kdy se pustí do velmi nevyvážené bitvy půl roku před volbami. Musejí si být velmi ostře vědomi toho, že před sebou mají nejenom kolegy z koalice, kdy spor uvnitř koalice může být zneužit a využit proti nim. Zároveň proti sobě mají Tomia Okamuru (SPD) a Andreje Babiše (ANO) a samozřejmě další různá antisystémová a populistická hnutí. Vstupují do bitvy, ve které – nakonec to zmínil i ministr Blažek – je velmi obtížné lidem vysvětlit, proč by mělo být možné znova pracovat s dětmi poté, co jim takto ublížíte. To není složitá komunikační záhada. Tady se bavíme o základní ochraně nejzranitelnějších členů naší společnosti. Samozřejmě i vážné ublížení na zdraví s vážnými následky nebo vražda nejsou úplně banální věc. Ale chtěla bych znova zdůraznit, že se tady bavíme o činu, který může zanechat na oběti velmi závažné následky. Ty jsou mimochodem celoživotní, jak se také několikrát objevilo v debatě.

Moc tedy nerozumím tomu, proč se představitelé vládní strany pouští do bitvy, která podle mého soudu bude pro jejich typ argumentů velmi obtížně vyhratelná. A opozici dávají na stříbrném podnose šanci debatu pořádně napálit. Je to emočně velmi výbušné téma, jde o naše děti a jde o sexuální násilí na nich. U této kombinace podle mě nelze očekávat, že by se opozice nechopila takovéto příležitosti.

Mezitím sama ODS pořádně neví, za co se postavit. Třeba Renata Zajíčková měla přijít s třetí variantou, ze které by vyškrtla těžké ublížení na zdraví. Je otázka, zda by se na její stranu někdo přiklonil, zda má něco takového šanci na úspěch, zda se tím naopak třeba neprodlouží čekání…?
Já mám jinou informaci. Přinesl ji kolega Martin Štorkán, který na tom aktuálně také pracuje a který s paní poslankyní Zajíčkovou mluvil. Ten říká, že aktuálně je to tak, že se sešla s panem poslancem Bendou, jeho návrhu rozumí a podporuje ho.

Takže je to ještě zamotanější…?
Ano. Trochu se obávám, že to může skončit tak, že se s vaničkou vylijí i děti, o které tady jde. V chumlu různých politických zájmů a nepřehledných návrhů to celé spadne pod stůl a budeme tam, kde jsme byli. To znamená, že lidé, kteří pak takto závažné činy páchají, mohou bez omezení dál pracovat s dětmi.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize.