Kissinger se nezatěžoval ohledy na morální hodnoty nebo jiné idealistické představy, vzpomíná Žantovský
Henry Kissinger, bývalý americký ministr zahraničí a bezpečnostní poradce dvou amerických prezidentů, zemřel ve středu ve věku 100 let. „Otevření Číny bylo pravděpodobně jeho největším momentem a obrovským úspěchem, který do jisté míry rozhodl o výsledku studené války," vzpomíná na Kissingera bývalý velvyslanec ve Washingtonu Michael Žantovský.
Tajná diplomacie, která vyvrcholila v 70. letech minulého století navázáním vztahů Spojených států s komunistickou rudou Čínou, oteplením vztahů se Sovětským svazem, které vedlo k podpisu prvních zásadních smluv o kontrole zbrojení. Jedná se o momenty označované za hvězdné chvíle Kissingerovy diplomatické kariéry. Čím se vyznačovala především? Pragmatismem, důrazem na tzv. realpolitiku?
To byla jistě doktrína, které se Henry Kissinger držel celý život a která mu umožňovala nezatěžovat se ohledy na morální hodnoty nebo jiné idealistické představy. Zejména otevření Číny bylo pravděpodobně jeho největším momentem a obrovským úspěchem, který do jisté míry rozhodl o výsledku studené války, protože odpadlo nebezpečí spojenectví dvou komunistických velmocí, Sovětského svazu a komunistické Číny.
Jsou oprávněné hlasy, které Kissingerovi vytýkají právě ten chladnokrevný pragmatismus, který podle kritiků prodloužil válku ve Vietnamu? Hlasy, které mu připisují odpovědnost za tajné bombardování neutrální Kambodže, podíl na převratu v Chile a na dalších kontroverzních kapitolách světových dějin?
Jedná se o kritiku, která má své legitimní místo. Je ale nutné ji vést s přihlédnutím k detailům a ke konkrétním faktům. Já nepatřím k těm, kteří se domnívají, že Kissinger vietnamskou válku prodloužil. Naopak ji možná zkrátil. Někteří kritici Henryho Kissingera říkají, že ukončil vietnamskou válku tím, že ji prohrál. Ale pokud by to byla pravda, znamenalo by to, že by se jinak válka vedla ještě déle.
Bombardování Kambodže bylo jistě problematickým prostředkem, ale byl to prostředek, jak vyvinout tlak na severní Vietnam tím, že se mu uzavřou cesty k zásobování guerillových jednotek v jeho jižní části. Z vojenského hlediska to možná nějaký smysl dávalo, z morálního už méně.
Co se týče podpory některých latinskoamerických režimu, včetně Pinochetova režimu v Chile, tam se Kissinger vyjadřoval poměrně jasně. Říkal, že se přece nebudeme dívat na to, jak nějaká země padne do náruče komunismu. Toto nebezpečí v Chile asi skutečně hrozilo a Spojené státy tady měly po celou tu dobu výstražný případ Kuby a nechtěli ho asi opakovat.
Koncem 90. let byl tento nositel Nobelovy ceny míru také hostem Pražského fóra 2000. Vy jste měl i během svého působení ve Spojených státech řadu příležitostí se s ním setkat. I při návštěvách u Miloše Formana v Connecticutu. Co jste například probírali, nebo který z těch hovorů vám utkvěl především?
Já jsem měl možnost se s ním setkat již krátce po listopadu 1989, když navštívil Václava Havla na Pražském hradě. To bylo naše první setkání. Udělal na nás velký dojem, ale tehdy jsme se k němu chovali s velkou dávkou úcty jako k světově proslulému státníkovi, zatímco my jsme byli začátečníci.
Později ve Spojených státech, díky Miloši Formanovi, jsem ho poznal lépe a osobněji. Byl to nesmírně vtipný člověk, ale přiznám se, že jsme někdy v jeho domě v Connecticutu nehovořili o světové politice, ale o bundeslize, protože on byl obrovským fanouškem fotbalu. Na rozdíl ode mě si pamatoval výsledky nejrůznějších zápasů a kdo dobyl jaký titul. Takže i po této stránce byl obrovským zdrojem informací.
