Za změny klimatu nemůžeme? Omyl, české emise CO₂ na hlavu patří mezi bohatými zeměmi k nejvyšším

Česko loni vypustilo do vzduchu deset tun skleníkových plynů na obyvatele. V Evropské unii jsme v tomto ukazateli pátý největší, celosvětově dvacátý největší znečišťovatel. Mezinárodní závazky plníme, říká ministr životního prostředí.

Pro většinu Čechů je změna klimatu velmi vzdálená: jen šest procent vidí změny klimatu jako globální problém číslo jedna. Každoroční zpráva energetického gigantu BP přitom upozorňuje, že s emisemi 9,8 tuny na hlavu se v roce 2017 Češi zařadili mezi největší znečišťovatele.

Jiný dokument, Carbon Majors Report 2017, zase upozorňuje na tuzemskou závislost na uhlí. Zpráva, podle které je za polovinu globálních emisí skleníkových plynů zodpovědná stovka největších znečišťovatelů, zmiňuje české uhelné elektrárny a teplárny na padesátém místě žebříčku. Jejich zplodiny se na globálních emisích podílejí z 0,3 procenta.

A zatímco sousední Německo a řada dalších evropských zemí plánují rozsáhlé změny směrem k čistější energii, Česko do roku 2030 žádné převratné reformy nechystá. I když se na první pohled může zdát, že se připravují, ve skutečnosti to tak není.

„Náš cíl je snížení emisí CO₂ minimálně o 40 procent do roku 2030,“ vysvětlil Radiožurnálu ministr Richard Brabec z hnutí ANO. „Česko je v tomto ohledu na dobré cestě, protože jsme je k minulému roku snížili o 35 procent.“

Snížení emisí o 40 procent slíbily země Evropské unie v rámci Pařížské dohody, kterou většina států světa podepsala v roce 2015. Česko její podpis dosud téměř nic nestál – čtyřicetiprocentní snížení se počítá oproti roku 1990 a velkou část závazku vyřešila ekonomická transformace po pádu komunistického režimu. Podobný propad ekonomiky – a s ní i emisí skleníkových plynů – ostatně zažila většina zemí bývalého východního bloku v čele s Ruskem.

„Je potřeba přiznat, že my jsme původní hodně velkou rezervu vyčerpali restrukturalizací těžkého průmyslu,“ dodává Brabec. „Co je bezpochyby výzva, je následující snížení o dalších 45 procent, až k 80 nebo 90procentnímu propadu emisí oproti roku 1990 v roce 2050.“

2030 bude pozdě

Brabcovo vyjádření ostře kontrastuje se zprávou mezinárodního klimatického panelu z letošního října. Podle ní musí lidstvo do roku 2030 snížit globální emise skleníkových plynů oproti současnému stavu asi o 60 procent, jinak budou změny klimatu – a s nimi související vlny veder, záplavy, vymírání druhů v oceánech i na souši a katastrofální neúroda – nevratné.

Dnešní klima je podle výzkumníků o stupeň Celsia teplejší než v druhé polovině 19. století. Pařížská dohoda počítala s tím, že ty nejhorší a nevratné změny nastanou při zvýšení teploty o dva stupně. Pečlivější sběr dat ovšem ukázal, že některé změny – například ohřívání oceánů nebo tání grónského ledu a arktického permafrostu – postupují podstatně rychleji. Nejviditelnější změna, nevratné tání ledovců, nastane už při oteplení mezi 1,5 a 2 stupni Celsia. Podle letošní zprávy tedy zbývá do katastrofy půlstupeň. Vědci ve zprávě zdůraznili, že je třeba „rapidní, dalekosáhlá a bezprecedentní změna ve všech aspektech společnosti“.

Jaké jsou dopady klimatické změny na Česko?

Pratický průvodce změnou klimatu najdete na webu klimatickazmena.cz veřejné výzkumné instituce CzechGlobe.

Uvědomuje si to i český ministr životního prostředí.

„Hlavním předpokladem dosažení scénáře je, že lidstvo revolučně – a hlavně státy, které jsou největšími emitenty – změní své spotřebitelské chování,“ upozorňuje Brabec. „Nejde jen o dramatické snížení spalování fosilních paliv, ale změny v průmyslu, dopravě, zemědělství, lesnictví, ve zpracování odpadů, ve spotřebě masa, je potřeba změnit způsob našeho dosavadního života, který vypadá, že je neudržitelný.“

„I kdyby všechny státy držely svoje současné klimatické závazky, tak by to znamenalo do konce století zvýšení ne o jeden a půl, ale o tři stupně Celsia,“ dodává. „Rozdíl v dopadech by byl dramatický. Některé hlasy mluví o tom, že by to mohlo znamenat zvýšení o pět stupňů Celsia, což už je zcela katastrofální.“

Zároveň ale vysvětluje, že to nejsme my, kdo by se měl omezovat.

„Evropa má globální podíl světových emisí CO₂ necelých deset procent. A tady se jasně ukazuje, že bez dohody největších hráčů, což jsou Spojené státy, Čína nebo Rusko, nelze boj proti rostoucím emisím vyhrát,“ dodává ministr.

České emise na obyvatele jsou přitom srovnatelné s ruskými a o třetinu vyšší než ty čínské.

ČEZ: bez emisí v roce 2050

Zdrojem většiny českých emisí jsou uhelné elektrárny a teplárny. Eurostat podíl energetiky na tuzemských emisích CO₂ spočítal na 57 procent; 22 procent mají na svědomí továrny a 8 procent doprava.

Které elektrárny to jsou, ukazuje nezisková organizace Arnika v aplikaci znečišťovatelé. Tři nejšpinavější najdeme v Ústeckém kraji. Všechny tři – a celkem šest z deseti nejproblémovějších – vlastní polostátní ČEZ. Vůbec nejšpinavější elektrárna Počerady je sice formálně samostatná, ale také ji ovládá ČEZ.

„Do roku 2050 chceme být uhlíkově neutrální,“ ujistil Radiožurnál mluvčí ČEZ Ladislav Kříž. Znamená to, že společnost například pomocí výsadby stromů zachytí stejné množství uhlíku, jako vypustí do atmosféry.

„V předchozích letech ČEZ emise významně snížil obnovou vybraných elektráren a výstavbou nejmodernější uhelné elektrárny v regionu, elektrárny Ledvice. V následujících letech ČEZ odstaví v uhelných elektrárnách na 3000 MW, což povede k zásadnímu poklesu emisí CO₂.“

Za posledních dvanáct let ČEZ podle Kříže snížil emise skleníkových plynů ze 42 na 27 milionů tun ročně. Stále ovšem provozuje osm hnědouhelných elektráren. Zmiňovaná nově postavená elektrárna Ledvice byla v roce 2017 osmým největším producentem oxidu uhličitého v Česku.

Dalším silným hráčem je Sev.en EC, která provozuje hnědouhelnou elektrárnu Chvaletice, z pohledu emisí oxidu uhličitého šestý nejšpinavější provoz. Vznikla odštěpením od skupiny Czech Coal podnikatele Pavla Tykače.

„Elektrárna ve Chvaleticích za minulý rok vyprodukovala necelou jednu desetinu promile globálních emisí CO₂, v rámci ČR jde o 0,16 procenta,“ odpověděla Českému rozhlasu tisková mluvčí skupiny Gabriela Sáričková Benešová.

Její čísla se ovšem neshodují s daty v Integrovaném registru znečišťování ministerstva životního prostředí. Podle nich elektrárna v roce 2017 vypustila do vzduchu tři miliony tun oxidu uhličitého a na českých emisích se tak podílela více než třemi procenty.

„Vedle toho se soustředíme na snižování emisí skutečných škodlivin: prachových částic, oxidu siřičitého, oxidů dusíku, oxidu uhelnatého,“ dodává Sáričková Benešová.

„To je samozřejmě pozitivní, ovšem na druhou stranu to dále urychlí oteplení, jelikož některé tyto škodliviny mají na rozdíl od CO₂ ochlazující efekt na atmosféru,“ vysvětluje ekolog Alexandr Ač z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd s odkazem na britskou studii.

Polovina dnešní elektřiny je z uhlí

Přestože se čeští výrobci energie odvolávají na čistotu svých zdrojů, téměř polovina české elektřiny dnes podle Státní energetické koncepce vzniká spalováním uhlí. Sliby čistší elektřiny po roce 2030 v případě ministra životního prostředí, respektive po roce 2050 u ČEZ, znamenají mnohaleté zabetonování současného stavu.

„Jsme stát, který patří mezi nejbohatší, a jsme stát, který má relativně vysoké emise,“ tvrdí Miroslav Trnka z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd. „Není udržitelné, abychom měli současnou úroveň emisí a tvářili se, že je všechno v pořádku. Tlak okolí bude čím dál vyšší.“

„Máme silný automobilový průmysl: odvětví, které nutně znamená vysoké emise a přichází s výrobky, které produkují další emise,“ pokračuje Trnka. „Postavit hospodářství na automobilovém průmyslu, založeném na současných spalovacích motorech, a na energetice pro tepelné elektrárny může fungovat krátkodobě, ale není to dlouhodobě udržitelná cesta. Můžeme tak rychle ztratit konkurenceschopnost.“

Kromě struktury průmyslu je příčinou vysokých českých emisí na hlavu také nadprodukce energie. Česko je jeden z největších evropských exportérů, každoročně vyveze za hranice kolem pětiny vyrobené elektřiny, nejvíce do Rakouska. Dováží naopak levnou „špinavou“ elektřinu z Polska, kde 80 procent vzniká z uhlí.

„Živá“ mapa serveru electricityMap ukazuje aktuální uhlíkovou stopu. Po přiblížení šipkami v pravé části mapy se můžete podívat také na toky energie mezi jednotlivými zeměmi. Detail každé země odhaluje uhlíkovou náročnost (Carbon intensity), podíl elektřiny, která nevzniká spalováním fosilních paliv (Low-carbon) a podíl energie z obnovitelných zdrojů (Renewable).

Školní docházka ve světě bez budoucnosti

Způsob, jak se v prostředí střední Evropy zbavit závislosti na uhlí, teď objevuje Německo. Pro Česko jde z pohledu energetiky o klíčového partnera: německý trh s elektřinou je osmkrát větší než ten český, vývoj cen elektřiny v Česku se tak řídí „gravitací“ souseda.

Německo se po nedávném rozhodnutí odstavit své jaderné elektrárny stále více orientuje na obnovitelné zdroje. Teď ho v rámci Energiewende, energetického obratu, čeká další krok: rozhodnutí, kdy uzavře své uhelné elektrárny. Expertní komise, která má stanovit datum odstoupení od uhlí, měla původně svůj závěr představit na summitu v polských Katovicích, kde od minulého týdne politici z celého světa projednávají zmiňovanou zprávu klimatického panelu. Svoje závěry nakonec představí až v lednu. Jako datum odstavení se očekává rok 2037, zastánci obnovitelných zdrojů požadují rok 2030.

Rozhodování německé „uhelné komise“ i jednání v Katovicích doprovází řada protestů – od klidných demonstrací po blokády uhelných dolů organizovaných klimatickými aktivisty. Masové protesty se po říjnové zprávě klimatického panelu zintenzivnily po celém světě: desítky tisíc protestujících v Bruselu, Kolíně nebo Berlíně vyzývají politiky na katovickém summitu, aby brali zprávu klimatického panelu vážně. Protesty mají ale i překvapivé podoby. Demonstrují australští školáci, z patnáctileté Švédky Grety Thunbergové se stala celebrita, když vysvětlila, že jí ve světě bez budoucnosti není školní docházka k ničemu.

Odpůrci uhlí jsou zároveň stále odhodlanější. Členové britského protiuhelného hnutí Extinction Rebellion prohlašují, že se nebojí věznění; na Slovensku se v posledních týdnech dvanáct aktivistů Greenpeace, kteří na protest proti pálení uhlí vyvěsili transparent na těžební věž dolu Nováky, do vazby skutečně dostalo. V Česku podobně vystupují aktivisté z hnutí Limity jsme my, kteří v červenci blokovali lom Bílina na Mostecku.

Elektromobil špinavější než spalovací motor

Jednu z variant, jak zpomalit nebo zastavit změny klimatu, nabízí věda. Kromě klimatické komise její možnosti zkoumal v posledních letech také vlivný panel evropských vědců, který radí vedení Evropské unie. Ve svých závěrech je nicméně k technooptimistickému řešení značně skeptický. V rozsáhlé zprávě vysvětluje, proč se zázračné technologie, která by odčerpávala skleníkové plyny z atmosféry, v nejbližších letech nedočkáme. Svou skepsi ilustruje mimo jiné tím, že s dosud nejpokročilejší technologií pro odsávání uhlíku z atmosféry – sázením stromů – se lidstvo zatím nenaučilo zacházet. Lesů na planetě nepřibývá.

Důvodem, proč v Evropě podobnou technologii nikdo nevyvíjí, jsou podle panelu nízké ceny emisních povolenek. Jejich cena se v posledních šesti letech zvedla z pěti na dvacet eur za tunu CO₂. Uhlíková daň funguje také jinde ve světě, napřílkad v Austrálii. Ale ani tam dosud ceny vědce a průmysl příliš nemotivují.

„Právě nízké ceny povolenek jsou hlavní důvod, proč emise v Evropě neklesají,“ potvrzuje ekolog Ač. „Potřebujeme, aby byly tak desetkrát dražší.“

„Mimochodem, většinový podíl uhlí v energetice znamená, že průměrný elektromobil má u nás vyšší uhlíkovou stopu než klasický benzinový motor,“ dodává.

Nemáte právo na přežití

Jinou cestu, jak politiky donutit jednat, zkouší prošlapat dvacítka Američanů ve věku 11 až 22 let: zažalovali Spojené státy. Vláda podle nich porušuje jejich ústavou zaručené právo na život, svobodu a majetková práva tím, že nebrání klimatické změně. Chtějí po soudu, aby federální vládě nařídil připravit plán, který sníží množství oxidu uhličitého v atmosféře pod 350 částic na milion do roku 2100. Nejvyšší soud jejich žalobu uznal jako opodstatněnou, samotné soudní řízení ale mladé Američany teprve čeká.

Rodiny některých ze žalobců už důsledky klimatické změny pocítily – jedna se musela přestěhovat kvůli vyschlému prameni, druhou postihla povodeň.

Americké ministerstvo spravedlnosti se brání tvrzením, že neexistuje nic jako právo na klima, které umožňuje přežít.

Jan Boček, Tomáš Jelen a Štěpán Sedláček