Komentátor Nováček: SOCDEM nemusí flirt se Stačilo! přežít. Je to strašidelný obrat

Praha 1. července 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Bývalý senátor Jiří Dienstbier, senátor Petr Vícha, hejtman Martin Netolický, ex-poslanec Václav Votava, bývalý europoslanec Miroslav Poche –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tato řada lidí končících v sociální demokracii možná ještě nekončí. Překvapilo vás, jak velký exodus to je?
To je defilé, že? V dnešní situaci mě to ani nepřekvapuje, protože někteří členové, skuteční sociální demokraté, tam nemohou zůstat vzhledem k tomu, kam se sociální demokracie pohybuje a v co se vyvíjí.

Jak si vysvětlujete to, kam a jak se sociální demokracie teď vyvíjí a jak otočila v posledních dnech?
Je pozoruhodné, jak otočila, protože ještě v únoru, pokud si vzpomínám, paní předsedkyně Jana Maláčová naznačovala, že ledacos bude, nebude, ale pak že se ukazuje, že to nepůjde dohromady. Pak paní Maláčová dospěla k názoru, že půjdou kandidovat samostatně. To bylo ještě snad začátkem června. Netrvalo dlouho a objevuje se opět změna názoru o 90 stupňů, totiž že SOCDEM, respektive několik jejích kandidátů, půjde na kandidátky, já bych řekl až extremistické, nacionalistické skupiny, která se jmenuje Stačilo!.

Co bylo impulsem? Zaznamenal jsem, že to má být příslib Severoatlantické aliance navyšovat výdaje na zbrojení na 5 % HDP, s čímž SOCDEM nesouhlasí. Je to reálný důvod?
Myslím, že je to částečně jenom obezlička. Pracovali na tom... Mám to říct hodně tvrdě? 

Řekněte. 
Když všechny naděje padly, tak si úzká skupina lidí z vedení SOCDEM řekla, že se musí zachránit aspoň oni, a začali se poohlížet po jistých místech v Poslanecké sněmovně. A protože preference SOCDEM samostatně jsou ubohé, kolem 2,5 - 3 %, tak jediným řešením bylo, s prominutím, lehnout si někomu do postele.

Jak to (ne)klapalo s komunisty

Tonoucí se stébla chytá?
Ano, ale tentokrát je to strašidelný obrat, který je zcela v rozporu s historií sociální demokracie. Není to jenom nějaký flirt, ale daleko víc.

Ale Stačilo! vede Kateřina Konečná, komunistka. 

Sociální demokracie a komunisté spolu pásli husy už dávno...
Nevím, kam až to myslíte. Asi máte na mysli rok 1948, to bylo po takzvaném Vítězném únoru a fierlingerovské zrádcovské vedení sociální demokracie vmanévrovalo stranu, mimochodem nejstarší na českém politickém půnebí, do náruče komunistům. 27. června 1948 se konal podivný slučovací sjezd, který odporoval stanovám sociální demokracie, ale zkrátka to tak bylo. Mám osobní zkušenost – můj strýc se odmítl sloučit, pracoval ve vězeňské službě, ale byl vážený člověk s dlouhou praxí, který pomáhal za války našim lidem. Během jednoho a čtvrt roku vypadl až k tomu, že pomáhal asfaltérům dělat ulice, protože dostal úkol – musíš podepsat přihlášku do KSČ. On ale říkal, když musím, tak nepodepíšu, a už byl venku.

Chtěl jsem se pohroužit ještě hlouběji do historie, protože sociální demokracie byla ta, od níž se komunisté někdy na začátku 20. let odloučili. Fungovali tedy spolu, tak není to návrat ke kořenům?
Oni spolu právě moc nefungovali, ale vím, kam míříte. Sociální demokracie vznikla v roce 1878 jako takzvaná Sociálně demokratická českoslovanská strana dělnická v Rakousko-Uhersku. Tak se původně jmenovala a existovalo v ní několik křídel, protože sociální demokraté od začátku nebyli doktrinářští, takže se o věcech debatovalo. Pak přišla válka a všechno změnila. Ještě během ní se začalo v sociální demokracii vyhraňovat křídlo, v jehož čele stál, což je pikantní, Bohumír Šmeral. Byl to austromarxista a věřil, že Rakousko-Uhersko bude zachováno a že tam je budoucnost dělnického hnutí. Šmeral založil v roce 1919 takzvanou marxistickou levici, za komunistů se psala s velkým M, a během dvou let v této marxistické levici převedl do nově vznikající Komunistické strany Československa asi 40 % členů sociální demokracie. To bylo obrovské číslo, tehdy totiž politické strany nebyly stolní společnosti jako dnes. Sociální demokracie tehdy měla něco přes 200 tisíc členů.

Už jste mluvil o únoru 1948 a nedořekli jsme, jak komunisté sociální demokraty spolkli. V roce 1995 si sociální demokraté už po revoluci podepsali a zavázali se, že s extremisty už nikdy spolupracovat nebudou, mimo jiné jmenovali i Komunistickou stranu Čech a Moravy. Šlo o poměrně zásadní moment v jejich historii. Teprve teď se to obrací.
Komunisté jsou bolavé místo pro sociální demokraty a naopak. Ještě se malinko vrátím, ale nebojte se, ne moc. Tyto strany byly za první republiky ostře proti sobě. Sociální demokracie byla evolucionistická strana, komunisté byli strana radikální sekce komunistické internacionály do slova a do písmene poslouchající Moskvu. Když do čela nastoupil Klement Gottwald v roce 1929, tak ale řada zejména sociálně demokratických intelektuálů, kteří přešli ke komunistům, zvážněla a říkali si, to snad ne, a vraceli se nazpátek do sociální demokracie. Antonín Hampl, tehdejší předseda sociální demokracie, je tenkrát vyzval známým úslovím: Hoši, vraťte se z vandru domů. A oni se vraceli. Ale pořád to bylo jaksi odium. Nastupoval fašismus a tyto strany obecně v Evropě měly spolupracovat. Nespolupracovaly a místo toho se vzájemně štvaly. Víc komunisté, pochopitelně. Chci tím říct, že toho mají z minulosti v sobě tolik, že to těžko překonávají. Nějaké usnesení, a byl jsem tenkrát na příslušném sjezdu, o tom, že se s někým spolupracovat bude nebo nebude, nepovažuji za tolik relevantní. 

Mimochodem, tenkrát byla jiná atmosféra. V české společnosti v 90. letech bylo jiné klima a spolupráce s komunistickou stranou se v sociální demokracii považovala za něco s prominutím chucpe. Proto přijali bohumínské usnesení. Tehdy se sjezdy strany konaly v Bohumíně, protože tam v roce 1994 v prvních svobodných obecních volbách sociální demokraté získali co do poměru hlasů nejvíce hlasů v celé republice. Miloš Zeman tenkrát zavedl zásadu, že nejúspěšnější sociálně demokratická organizace bude pořádat sjezd. Proto Bohumín a proto bohumínské usnesení.

V Bohumíně na tom tenkrát byla jednoznačná shoda, ne?
Poměrně jednoznačná shoda, pamatuji si na to. Přijímání usnesení na sociálně demokratických sjezdech... Vždycky začínali v pátek ve dvě odpoledne. A to víte, noční jednání, další noční jednání, takže když se v neděli přijímalo usnesení, už to bylo často nepřehledné. Ale s Jiřím Leschtinou, se kterým jsme obráželi tyto podniky, jsme na to byli zvyklí a sledovali jsme to. Ale jestli bych měl přísahat na to, že v sále byla plná koncentrovanost a každý si přesně uvědomoval do puntíku, co přijímají, na to bych si nevsadil.

Co na to voliči?

Vraťme se postupně do současnosti, protože 30 let po přijetí bohumínského usnesení se situace mění. Byť jsme byli nejdřív ujišťováni, že s komunisty se nakonec vyjednávat nebude, tak teď se s nimi asi vyjednávat zase začne.

Jak sociální demokraté vysvětlí svým voličům tyto námluvy? Pochopí to?
Použiju termín řadoví sociální demokraté. Ti to budou chápat velmi těžko, respektive mnohým z nich se neudělá dobře od žaludku z důvodů, o kterých jsem se před chvílí zmínil. To jsou historicky nekombinovatelné strany, protože spolu mají strašné vzájemné zkušenosti. Proto myslím, že to budou chápat těžko. Dokonce to chápou obtížně i dlouholetí sociálně demokratičtí funkcionáři, poslanci, senátoři, ministři. Myslím si, že strana dospěla ke stádiu, kdy si tito lidé říkají, že takto už dál nemůžou. Mnohé naznačovalo, když sociální demokracie opustila svoji tradiční značku a stal se z ní slepenec, podivně se píšící verzálkami, SOCDEM. Název Sociálně demokratická dělnická strana v různých obměnách byl historickým názvem od roku 1878. Musí nastat jenom velké zoufalství, aby člověk šel tak daleko, že když je odpověden za vedení strany, tak změní dokonce i její název.

Myslíte, že Michal Šmarda, lidé kolem něj a potom Jana Maláčová, nebyli v takové nouzi, aby museli dělat tak výrazné kroky?
Nevím, v jaké byli nouzi, ale v každém případě už to bylo hodně špatné. Nemám nic proti panu Michalu Šmardovi, ale sociální demokracie bývala celostátně silnou stranou. Kdysi dávno vyhrávala volby. Ještě v roce 1946, když šla do voleb, tak měla známý plakát s heslem: Jsme strana slušných lidí. Měla takovou pověst, ale protože už tenkrát nastupovala Národní fronta Čechů a Slováků, pomalu, ale jistě podřízená komunistům, tak sociální demokraté z těch čtyř českých národně frontových stran dopadli úplně nejhůř. Se stranou slušných lidí už se toho tedy moc dělat nedalo. 

Vrátím se do současnosti. Když stranu přebíralo vedení v čele s panem Šmardou, tak jsem se trochu divil, protože pan Šmarda byl v té době starostou v Novém městě na Moravě. Z Nového města na Moravě obsluhovat celostátní stranu tak, abyste mohl aktuálně reagovat na věci kolem, jak šéf politické strany dělat musí dnes a denně, je strašně obtížné. Když se jim toto stalo, tak jsem říkal, že tam je velký problém. Byly to hlavně peníze, Lidový dům a další spory a viděl jsem, že to s nimi jde z kopce. 

Musíme zmínit ještě jednu důležitou věc – hnutí Stačilo! není jen KSČM, respektive volební lídryní je Kateřina Konečná, ale v hnutí je Česká strana národně sociální, jsou tam Spojení demokraté. Sociálním demokratům to nevadí, vadí? Sympatizují s nimi? Mají společný program?
Myslím, že o tyto strany rozhodně nepůjde na prvním místě. Majákem je Kateřina Konečná a to, co uhrají převlečení komunisté v rámci koalice Stačilo!, protože to bude hlavní elektorát této volební strany, když to tak nazvu. Pokud jde o dvě jmenované strany, tak to jsou pozůstatky Paroubkových Národních socialistů. Historicky za první republiky existovala národně socialistická strana, ale v určitém okamžiku v dobách svých vnitřních problémů přecházívala k názvu národně sociální. K takovému názvu pak přešel také pan Jiří Paroubek, když zbytky této strany, abych tak řekl, pojal pod svá křídla a začal s ní dělat politiku. Dnes je to naprosto nevlivná politická formace. Pokud jde o ty další, to jsou už jenom drobty. To hlavní, co bude rozhodovat, je antisystémovost celé formace. Jde o to, že to je nejen komunismus a jiné splašené nápady, ale že to je antisystémovost. Oni chtějí přeměnit tento režim, systém v nějaký jiný. Myslím, že v tom je jádro, a tak je to podle mého soudu třeba vidět.

První místopředseda Lubomír Zaorálek ze sociální demokracie tvrdí, že Stačilo! a SOCDEM spojuje hlas proti vládě. 

Není to legitimní úvaha?
To je moc pěkné. Lubomíra Zaorálka znám léta letoucí. Je to zkušený parlamentní, nechci říct šíbr, ale funkcionář. Je členem Poslanecké sněmovny 25 let, to už si tam vysedíte místečko. Zastával nejrůznější funkce, včetně ministra zahraničních věcí a tak dále. To je zkušený člověk. Mimochodem kdysi vystudoval marxisticko leninskou filosofii na brněnské univerzitě, takže myslím, že pro něj není problém si věc náležitě vypointovat, když je toho zapotřebí. Teď říká něco ve smyslu, pozor, hrozí nám všem nebezpečí, musíme se spojit.

Jakou formu může volební spolupráce přesně mít, když by hnutí Stačilo! nakonec kývlo na nabídku od SOCDEM?
Předešlu jednu větu. To se všechno mělo probrat na vnitrostranické půdě, ne aby paní Maláčová jim hodila papír ve středu s tím, že tak to bude. To jsou vážné věci. Sociální demokracie historicky vždycky byla zvyklá debatovat, a dokonce jednotlivé názorové proudy mívaly podobu frakcí. Ale to bylo v době, když měla čtvrt milionů členů. Posléze už to nebylo možné, protože jakákoliv frakce by znamenala rozštěpení strany. Vracím se k paní Maláčové. Strana dnes dospěla do situace, že se nechala vehnat do slepé uličky. Jít do voleb v podstatě za to, že tři nebo čtyři vedoucí představitelé SOCDEM se dostanou na poslanecká křesílka, je, jak hezky řekl pan politolog Josef Mlejnek, pro sociální demokracii historický výprodej. Obávám se, že až bude sociální demokracie objata uskupením, kterému se říká Stačilo!, tak tento flirt nemusí přežít. 

Jana Maláčová by podle médií zřejmě chtěla být lídryní v Praze, Lubomír Zaorálek by byl rád dvojka v Moravskoslezském kraji. Říkal jste ale, a máte v tom pravdu, že někteří členové SOCDEM se možná dostanou do Poslanecké sněmovny, jenže bez spolupráce se Stačilo! by se třeba vůbec nedostali. Není toto krok k tomu, aby přežili?
Je. Ale tím se vracíme k něčemu, o čem jste sám hovořil před chvilkou. Ano, oni takto možná přežijí, ale za jakou cenu? Že se oddělí od všech podstatných hodnot, jež činily sociální demokracií tím, čím je, od roku 1878. Protože to, co se teď koná, je historický předěl, ale zásadní pro sociální demokracii a její vývoj. Zmínil jste, že paní Maláčová má být jedničkou v Praze. Praha je liberální, tady by těžko mohli nasadit nějakou echtovní komunistku s prominutím. Doufají, že paní Maláčová tady posbírá sem tam nějaký hlas. Lubomír Zaorálek je z Ostravska, tamní situaci dobře zná a vždycky tam míval úspěch, ten jistě ano. Pak se ještě hovoří o jednom místopředsedovi, o někom. Ale víte kam? Chtějí je nasadit do obtížných krajů, to znamená do Karlovarského a Ústeckého. Tam bude požadavek po velmi radikálních názorech. Ale jak si v tom vytvoří sociální demokracie, tedy SOCDEM od roku 2023, nějakou vlastní ulitu? To si nedovedu představit. Řeknu to jinak. To, co teď vedení Maláčové dělá, je vrchol absolutního pragmatismu – ideje pro nás nejsou ničím, prostě takto jednáme.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize, CNN Prima News.