Konečná má averzi k Fialovi, EU a NATO. Bude místopředsedkyní Sněmovny?

Praha 9. září 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Lídři vycházejí podle pořadí, které nám určil los.

Léto s Katkou

Minule jsem se vás ptal na hřibidy, teď mě zajímá Fialoble. Slyšeli jste o tom?
Marcela Konrádová: Slyšela jsem o tom, jsem z toho nadšená. Mně se to strašně líbí. 

Taky vím, co to je. 
Marcela: Je to novinka, nevím, jestli Petr ví, protože hřibidy jsi nevěděl.

Petr Just: Zase jsem trochu pozadu, ale zjistil jsem si to, předtím jsem to nevěděl.

Marcela: Tak možná pro posluchače, kteří se s tímto novým počinem komunistické strany ještě nesetkali...

Speciální série o volebních lídrech kandidujících v roce 2025. Sedm různých příběhů uchazečů o premiérské křeslo, jejichž strany a hnutí mají největší šanci se do Sněmovny dostat. Hosty jsou expertka na politický marketing Marcela Konrádová (FSV UK) a politolog Petr Just (Metropolitní univerzita Praha). Pořadí epizod určil los.

Otáčí se kartičky, a když máš stejný symbol, tak vyhráváš, a teď tam mají být obrázky korupčních kauz.
Marcela: Anebo asi jakýchkoliv kauz, tu hru jsem neviděla. Prosím vás, kdyby ji někdo měl a nechtěl ji, tak se o ni hlásím. Můžete ji totiž získat v případě, že na kampaň hnutí Stačilo! pošlete peníze. Myslím, že minimální částka je 900 korun.

Takže si ji zaplatíš?
Marcela: Přesně tak, ale jako bonus k tomu ještě získáte Fialovy pohádky, což jsou krátké příběhy o tom, co premiér Fiala a jeho vláda slibovali a jak to dopadlo ve skutečnosti, respektive to je oficiální popis toho, co dostanete.

Takže to je kampaň antifiala?
Marcela: V podstatě ano.

Petr: Zapadá to do celého konceptu, na kterém je postaveno hnutí Stačilo!. V podstatě přebírá od komunistů roli hlavní protestní strany, což se teď přelilo do kandidujícího hnutí Stačilo!. To, co jste tady zmiňovali, ať už je to otázka té knížky, nebo hry, zapadá do celého tohoto protestního konceptu. 

Ale kromě toho, že vznikla hra a knížka, tak komunisté, respektive kandidáti a kandidátky uskupení Stačilo! objíždějí Česko v rámci tour Léto s Katkou, tedy s Kateřinou Konečnou, kde bývají špekáčky, pivo, petice proti nákupu amerických stíhaček a tak dále. Kateřinu Konečnou to musí stát ohromné množství práce. Jezdit takto kontaktně po Česku, setkávat se s lidmi, říkat, že ona je ta Kateřina a bude za nimi stát, asi funguje, ne?
Marcela: Určitě ano, ale aby to bylo férové, tak není jediná z lídrů, kteří objíždějí republiku.

S Andrejem Babišem by v tom asi mohli uspořádat závody. 
Petr: Je to podstata velké části kampaně. Zvlášť když máte jednoho výrazného lídra nebo lídryni, tak je v zájmu celého subjektu, aby dotyčného nebo dotyčnou co nejvíce propagoval a v uvozovkách prodával na těchto kontaktních věcech.

Marcela: Dost často mluvím o něčem, jako je svatá trojice volební komunikace, a to jsou sociální sítě, kontaktní kampaň a klíčové předvolební debaty, takové ty speciály. To jsou tři věci, které kdyby strany, respektive jejich lídři, potažmo pozvaní kandidáti vynechali, tak to může znamenat velký výpadek různých voličských skupin anebo sympatií. Co se týče kontaktních kampaní, tak ty jsou důležité nejenom proto, že poznáte lídry a jejich program, vezmete si nějaký reklamní předmět, někdo rozdává knížky, někdo rozdával kdysi koblihy, někdo točí zmrzlinu, někdo má palačinky a tak dále, ale jde i o to vidět daného lídra naživo. 

Funguje to Katce Konečné, abych použil jméno ze sloganu? Ona si nechává říkat Katka, Kačka.
Marcela: Myslím, že jí to funguje velmi. My ji máme nějakým způsobem zaškatulkovanou jako „tu komunistku“, ale v přímé komunikaci vystupuje velmi uvolněně, sebevědomě, což je něco, co se nedá naučit. 

Taky jsem ji teď viděl u Honzy Špačka, satirika a politického influencera, který ji vyzpovídal na falešném detektoru. Bylo to docela vtipné a ptal se jí například, kdo má větší přínos pro naše dějiny, jestli Havel, nebo Husák. Jednoznačně neodpověděla, nicméně není to mladým lidem už tak trochu jedno a je to vůbec její cílová skupina?
Petr: Myslím si, že mladým lidem sledujícím pana Špačka to jedno není. Mladým obecně, řekl bych s dovětkem bohužel, to asi jedno je. Nicméně jsou určití influenceři, kteří přece jenom pokrývají politiku detailně, i když jsem slyšel, že pan Špaček už od toho chce trošku couvat. Řekl bych, že pro jejich cílovou skupinu to důležité je. Ještě například Kovy by mohl být podobný případ. Ale obecně pro mladou generaci téma komunismu, jak se žilo před rokem 1989, výhody, nevýhody, výdobytky, nebo naopak něco, co bylo negativně ovlivněno, už v tuto chvíli rozhodně nemá takový vliv, aby ji to formovalo z hlediska volebního chování. 

Marcela říkala, že máme Kateřinu Konečnou zakotvenou jako komunistku, tak vnímají to tak lidé pořád, když ji teď vidí v rámci Stačilo!, což byl asi pozoruhodný marketingový tah? A zajímá to vůbec mladší generace, lidi pod 25 let?
Petr: Právě překrytí značky komunistická je podle mne jedním z důvodů, proč tato kampaň je poměrně úspěšná a proč byla úspěšná i kampaň do Evropského parlamentu. Dlouho se zdálo, že komunistická strana je stranou, která se nedokáže odpoutat od slova komunistická. Bylo několik vnitrostranických pokusů, vnitrostranická referenda, řešilo se to na různých sjezdech a jakékoliv návrhy na to, aby strana byla přejmenována, nějakým způsobem transformována, byly vždycky zamítnuty. Ale musíme si uvědomit, že se vnitřně mění sociodemografická struktura komunistické strany. Taky je jasné, že fixace na slovo komunismus, tam už není. 

Marcela: Kateřina Konečná si už v eurovolbách uvědomila, že komunismus a slovo komunistická v jakémkoliv tvaru je pro voliče problematické, a hnutí Stačilo!, tehdy vnímané spíše jako heslo, než jako kandidující subjekt, velice umně otestovala. Nicméně co se týče politické značky obou těchto stran nebo hnutí, tak nejčastěji se branding a značky zkoumají skrze takzvanou osobnost značky. Když se na tyto osobnosti podíváte, tak jsou v podstatě totožné. To, co vnímáme jako klasické atributy komunistické strany, sledujeme i u hnutí Stačilo!. Je to, řekla bych, majstrštych Kateřiny Konečné, že se jí toto podařilo a že to funguje.

Je to něco, na co nalákala i předsedkyni Sociální demokracie Janu Maláčovou? Protože toto spojení vzniklo po letech, kdy sociální demokraté tvrdili, že s komunisty už nikdy kandidovat nikam nebudou nebo nebudou s nimi ani spolupracovat. Teď se tak děje.
Marcela: Nevím, jestli to je zásluha Kateřiny Konečné, nebo prohra Jany Maláčové.

Maláčová to tak asi nevnímá, že? 
Marcela: Pravděpodobně ne, slibovala sjednocení levice, jenže Kateřina Konečná spolu s Danielem Sterzikem, což je oficiální předseda hnutí Stačilo!, jí to v podstatě vyfoukli. A co teď měla dělat? Mohla kandidovat sama, ale myslím, že o jejím jméně nebude nikdo v těchto volbách mluvit. Nebo mohla jít touto cestou, i když nevím, jestli ji teď považují za šťastnou, protože před měsícem nebo dvěma, kdy kandidáti SOCDEM začali přibývat na kandidátky hnutí Stačilo!, tak hnutí v čele s Kateřinou Konečnou dlouhou dobu nedělalo nic, než že vysvětlovalo, proč, jak, jestli to není proti Sociální demokracii, a nevím co všechno. Dostali se do jakési defenzívy, vyvraceli, vysvětlovali a neměli čas pro vysvětlování vlastních témat a své agendy.

Kateřina Konečná je jediná lídryně, o které se budeme v této sérii bavit. Pracuje s tím nějak v kampani? Umí dobře mluvit, to se o ní říká, sama o sobě říká, že má dar zjednodušovat.
Petr: Myslím si, že s tím, že je žena, v kampani příliš nepracuje. Určitě platí, že je schopná rétorka, včetně toho, že působí velmi dynamicky, energicky, a zjednodušování je podle mého názoru podstatou řady politických sdělení. 

Kontinuita i změna

Kateřina Konečná je v politice už přes 20 let, pochází z Nového Jičína na severu Moravy a k politice ji možná nasměroval její otec, který byl sám komunista. 
Marcela: To se musíte zeptat Kateřiny Konečné. Je pravdou, že její politická kariéra je obdivuhodná. Do Poslanecké sněmovny se probojovala v roce 2002 na kandidátce KSČM ještě jako nestranice a byla tehdy v jedenadvaceti letech nejmladší zvolenou poslankyní. Do KSČM potom vstoupila v roce 2005. 

Je to 20 let, má výročí.
Marcela: Od října 2021 je předsedkyní strany, je dlouhodobou europoslankyní za komunistickou stranu a generační obměna, kterou symbolizuje, oslovuje i mladší voliče. Nechci říkat mladé voliče, ale mladší, než jsme u těchto levicových subjektů zvyklí.

Vystudovala dvě školy, má inženýrský titul z Vysoké školy finanční a správní a taky vystudovala veřejnou správu v Brně. Před 11 lety si to namířila do Bruselu, kde se prý hodně lobbisticky činila. Znamená to tedy, že uplatnila to, že umí dobře rétoricky pracovat, fungovat v zákulisí a mluvit? 
Petr: Určitě, od mnoha pozorovatelů bruselského dění jsem v různých rozhovorech nebo komentářích slyšel, že ji v tomto ohledu vyzdvihovali, že je někdo, kdo dokáže uzavírat kompromisy, což nám vlastně nepřijde. Na nás působí jako velmi agresivní, za svým jdoucí. Vidíme tedy, že tu možná je nějaká dvojí tvář. Jedna, řekněme, kampaňová, víc politická a druhá méně kampaňová, víc státnická. Někdy můžou být v určitém protikladu a pak je důležité, a o tom je taky schopnost dotyčného politika nebo političky, jak moc dokáže v daný moment jednu tvář ukázat a druhou skrýt nebo minimálně nezvýrazňovat. 

Když jsme mluvili o generační obměně, tak byla Kateřina Konečná v rámci Komunistické strany Čech a Moravy logickou nástupkyní Vojtěcha Filipa? Šla za tím takto tvrdě i v rámci strany?
Petr: Řekl bych, že ano, že reprezentuje určitou symbiózu dvou prvků – kontinuity a změny. Díky svému rodinnému zázemí i díky rétorice, která i nadále hodně staví na nostalgii, na tom, co se před rokem 1989 udělalo dobrého...

Nebyla to žádná doba temná, jak řekla v rozhovoru pro Echo24. 
Petr: Reprezentuje kontinuitu, ale zároveň přináší změnu hlavně formou utlumení značky komunistická a pomocí daleko dynamičtější a energičtější kampaně. Toto vyvážení se jí podařilo.

Je to ještě komunistka?
Marcela: To je těžké. Když se podíváte na její hlasování v Bruselu, tak dost často hlasuje s krajní pravicí. Když se podíváte na program, tak ho v určitých momentech nedokážete rozlišit od SPD nebo od hnutí ANO. Co opravdu je? Je levicová, bezesporu. Prosazuje levicová témata, má levicovou rétoriku, do toho poměrně pěkně pracuje s protestním antisystémovým apelem. Dokázala vyplnit, ať už ona a komunisté, nebo ona a hnutí Stačilo!, mezeru na trhu, protože levicoví voliči v určitou chvíli neměli koho volit. Je jí potřeba přiznat, že dokáže propojovat jednotlivé strany, které nejsou například krajně levicové a mají trochu jiný program. Když se podíváte, tak Sociální demokracie má mnohem větší průsečíky v programu s hnutím ANO, než s hnutím Stačilo!, a přesto je získala, řekněme, na svou stranu. V tomto je velice šikovná. Nevím, jestli to dělá s tím, že upouští od komunismu, z jejích výroků bych to nepředpokládala. Spíše dokáže, jak říkal Petr, najít kompromis nejenom v Bruselu, ale i u nás.

Když se ptám na to, jestli je Kateřina Konečná pořád komunistka, tak je do toho ještě proruská? Protože bagatelizuje hrozbu stran Ruské federace, zároveň hlásá, že chce mír. 
Marcela: Můžete si pustit písničku Vláda chce válku, my chceme mír, kterou hnutí Stačilo! pasovalo na oficiální volební song, v němž v podstatě vysvětluje svoji pozici. Z toho, jak hnutí Stačilo! a Kateřinu Konečnou čtu, bych řekla, že je stále proruská. Z kandidujících subjektů je nejvíce proruská, nejvíce obhajující postoje, které bychom přisoudili skupině občanů sympatizujích s Vladimirem Putinem a jeho režimem. 

Konečná taky říká, že v Moskvě byla naposledy před 20 lety a že k Rusku nemá žádný vztah. Tu druhou větu řekla, myslím, minimálně v rozhovoru pro Seznam Zprávy. 
Petr: Ale už to, že někdo bagatelizuje hrozby přicházející z Ruska ve stejnou dobu, kdy oficiální vysoce postavení ruští představitelé tyto hrozby otevřeně zmiňují vůči Západu, Česku, Severoatlantické alianci, samo o sobě ukazuje proruský směr. Na druhou stranu je poměrně typický paradox této skupiny politiků, protože do ní nepatří jenom ona, že kdyby podobným způsobem volali po míru v Rusku, tak pravděpodobně budou mít s ruskými orgány mnoho problémů.

Marcela: Navíc asi každý chceme, aby byl na Ukrajině mír. Jde o kontext.

Zahraniční politika a otázka referenda

Jak se náhled Konečné na zahraniční politiku promítá do priorit, o kterých mluví v programu, jenž zastupuje a jímž se rozhodla promlouvat ke svým voličům a voličkám?
Petr: Asi nejvýraznější bod, který zároveň pak vyvolal i kontroverze v kontextu se sociálně demokratickou přítomností na kandidátce Stačilo!, je otázka vztahu k Evropské unii a Severoatlantické alianci. 

Referendum, to je to, co říká, ne? 
Petr: Přesně tak. Pokud jde o Severoatlantickou alianci, tam komunisté dlouhodobě měli před vstupem postoj, že Česko ani nemělo vstupovat, poté že by mělo vystoupit. V jednom z programů, už si nevzpomenu, které volby to byly, jsem se dočetl zajímavou věc, totiž že Česko by mělo uvnitř NATO usilovat o rozpuštění aliance.

Trojský kůň?
Petr: A pokud se to nepovede, tak vystoupit. Už nevím, který to byl rok, ale byly to jedny ze sněmovních voleb. Pokud jde o Evropskou unii, tak vztah k ní byl přece jenom proměnlivější. 

Konečná chce o našem členství v NATO a EU nechat hlasovat. Je to ten hlas umlčované většiny, kterým se snaží argumentovat?
Petr: Říká umlčované menšiny...

Většiny. 
Marcela: Říká většiny, což je trochu problematické, protože je to klasické populistické my versus oni...

Petr: Nedává to vůbec logiku.

Marcela: Nedává, protože kdyby zde byla nějaká umlčovaná většina, tak by komunisté vůbec nevypadli z parlamentu, nemluvíme o tom, že mají v průzkumech nějakých pět nebo šest procent...

Teď už víc, podle posledního průzkumu agentury STEM asi sedm a půl procenta.
Marcela: Dobře, pardon, dejme tomu sedm a půl procenta, ale to asi nevypadá na většinu. To je klasická populistická rétorika, protestní, polarizující, kdy Konečná dává najevo, že jsou nějakým způsobem utlačováni. Je to z různých důvodů – ekonomicky, média jsou proti nim a tak dále. Proto populisté velice často pracují s narativem, že lidé nemají věřit tradičním médiím. Toto v kampani vůbec nedává smysl.

Ptám se z toho důvodu, jestli ta většina nechce referendum, jestli to není jeden z principů demokracie, že by si lidé měli rozhodovat o věcech sami takto napřímo? 
Marcela: Není to základ demokracie, je to jeden z prvků, kterým v demokracii můžeme operovat. Na druhou stranu referendum uzákoněné na celostátní úrovni nebo i na obecních úrovních není až tak časté, jak nám to politici prezentují, a zároveň to s ním není tak jednoduché. Referenda jsou velice nákladná. Většina těchto politiků říká, že si budeme rozhodovat sami, ale uspořádat referendum není zas tak jednoduché. Za druhé dost často podléhá různým dezinformacím, manipulacím, což je v dnešní době velké riziko, a za třetí máme i špatné zkušenosti s referendy. Podívejte se na Brexit. Když se zeptáte průměrného Brita, tak lituje, že z Evropské unie vystoupili na základě referenda. Referendum samozřejmě má i svá pozitiva, neříkám, že ne, jenom mám pocit, že subjekty, které po něm v těchto volbách volají, ať už na obecní, nebo celostátní úrovni, se na něj dívají, jak by řekla moje maminka, jako Hurvínek na válku.

I ve Velké Británii by se jistě našli lidé, kteří by řekli, že Brexit byla naprosto skvělá věc.
Petr: Ale i kdybychom hypoteticky referendum zavedli, tak s velkou pravděpodobností budou věci, o kterých se hlasovat nesmí. V mnoha státech jsou určitá omezení. Často to jsou právě otázky související se základními lidskými právy a svobodami, s finančními toky uvnitř státu, ať už příjmy nebo výdaji, a o tom se také nemluví. Tady se referendum zastánci často prezentuje jako nástroj, díky kterému bychom si mohli hlasovat úplně o všem. Chceme pandury, nebo nechceme? Budeme hlasovat. Chceme, nebo nechceme takovou míru zdanění? Tak si o tom pojďme zahlasovat. Ze strany politiků, kteří toto hlásají, je to trochu falešné, protože tím přenášejí určitou zodpovědnost i za vlastní rozhodování a zároveň ve věcech, v nichž potřebujete nějaký balanc, racionální vyvážení. Příkladem mohou být ekonomické otázky příjmů, které stát dostává, a výdajů, které dává na různé veřejné služby a veřejné politiky.

Kateřina Konečná chce dostat peníze k běžným lidem, chce zdanit bohaté, zbrojaře, výrobce energie, chce zrušit senát.
Marcela: Je to krásný levicový program. Myslím si, že i Kateřina Konečná ví, že o tom všem nelze hlasovat v referendu. Navíc referendum musí mít taky nějakou účast a podívejte se, jak my, Češi, chodíme k jednotlivým volbám. To je velice složitá otázka podobně jako zrušení senátu. Ano, ušetřili bychom tím peníze, to ale neznamená, že to je žádoucí. Senát máme ústavněprávně zakotvený jako posilující kontrolní orgán, který plní svoji funkci dobře. Myslím si, že to je jeden ze zjednodušujících populistických narativů, které nevysvětlují, nedovádí do konce a nevysvětlují důsledky. Ale abychom jen nekritizovali, že to je minimálně z mého pohledu hloupost, tak bych dodala, že máme i demokratické strany, které ve svých programech zase dostatečně nevysvětlují, proč to není žádoucí, proč je to nějakým způsobem hrozba.

Je křeslo v poslanecké sněmovně víc než mandát europoslankyně? 
Marcela: Finančně určitě ne. Konečná slíbila, že komunistickou stranu, ne hnutí Stačilo!, vrátí do Sněmovny. To se jí evidentně podaří v těchto volbách, tím pádem půjde z Bruselu zpátky do Prahy. Myslím si, že to je jeden z kroků v jejím delším plánu, nevím, jestli ho ostatní můžou znát, já ho neznám, ale myslím, že to je něco, co si přála. Nemá ambice být premiérkou, zatím nehovoří o tom, že by měla ambici obsazovat nějaký konkrétní post ve vládě, ale pokud teď hnutí Stačilo! a kandidáti komunistické strany na jeho kandidátkách uspějí, jakože pravděpodobně ano, tak to bude splněný úkol.

Petr: Souhlasím. Materiálně se to nevyplatí, nicméně je to určitě významnější pozice subjektivně pocitem vlivu, a zdůrazňuju slovo subjektivní, protože vliv na českou legislativu má i poslanec Evropského parlamentu. I kdyby se nedostala do vlády, ale pokud bude součástí subjektu, který jenom podpoří vládu, tak s velkou pravděpodobností může pomýšlet na nějakou vysokou pozici ve strukturách Poslanecké sněmovny. Myslím si proto, že pro Konečnou z hlediska subjektivního pocitu vlivu to rozhodně bude významnější než křeslo v Evropském parlamentu. 

Když říkáš ve strukturách, tak máš na mysli, že by se stala například místopředsedkyní Sněmovny, kdyby hnutí Stačilo jen podpořilo vládu?
Petr: Určitě, myslím si, že nějaká protislužba by tam byla. I kdyby vznikla menšinová vláda, která by byla hnutím Stačilo! pouze podporovaná zvenčí, tak by to stoprocentně přineslo nějaké protislužby v podobě například pozice ve vedení Poslanecké sněmovny nebo nějakého vlivného výboru. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: youtubový účet Televizní noviny a facebookový profil Kateřina Konečná.