Kancelář prezidenta selhala, tweetovat z bible nestačí. Zdraví prezidenta je věc veřejná

Prezident Miloš Zeman strávil osm nocí v nemocnici. Pražský hrad označuje pobyt za rekondiční a podle mluvčího Hradu lékaři nenašli žádné problémy, které by ohrožovaly život prezidenta. Ovšem veřejnost toho o samotných důvodech prezidentova pobytu a jeho zdravotním stavu mnoho neví. Je to z hlediska toho, jaké informace má veřejnost dostávat, v pořádku?
Je to asi tak, jak jsi řekla, totiž že máme jakousi zprávu o tom, co se s prezidentem stalo, jak vážný zdravotní stav je v této aktuální chvíli. Nevíme, jestli ta zpráva je úplná, jestli něco z toho Hrad nezamlčel. Na druhé straně platí to, co jsi řekla, že dlouhodobě nevíme skoro nic o tom, jak vypadá zdraví Miloše Zemana. Ale každý soudný člověk, a nemusí přitom člověk být lékař, ví z toho, jak se prezident projevuje, co o sobě říká a jak to říká, že je vážně nemocný. Některé z jeho nemocí, a já samozřejmě nejsem lékař, jsou jistě nemoci chronické, to znamená, že jimi trpí po dlouhou dobu. Jsou zřejmě nevyléčitelné, takže ho budou provázet až do konce jeho dní. A z povahy té které choroby vyplývá, že jeho stav může být někdy vážnější a někdy může být snesitelnější.
Co všechno by veřejnost měla mít nárok o prezidentovu zdravotním stavu vědět? Kam až by mělo jít právo veřejnosti na to detailnější informace o prezidentovo zdraví znát? A proč by je veřejnost měla znát?
Ideálně bychom měli vědět všechno. A to platí pro všechny politiky, kteří jsou ve veřejné službě. Jsou ve svém úřadu proto, aby něco vykonávali pro občany. Měli by se těm občanům zodpovídat.

Záleží na tom, v jakém jsme režimu, jestli je to režim demokratický nebo autokratický. To samozřejmě má velký vliv na to, co si vládci o sobě dovolí zamlčovat a co jsou přinuceni zveřejňovat. Ale je tady druhá tendence nebo druhé stanovisko, které říká, že i prezident nebo premiér atd., další politici, že politik je jenom člověk a má právo na určité soukromí. Když se bavíte s lékařem, tak to, co mu řeknete, podléhá tzv. lékařskému tajemství a lékař není povinen to zveřejňovat. Dokonce ta konverzace, kterou vedete s lékařem, je důvěrná právě proto, aby pacient mohl sdělit věci, které by jinému neřekl. Čili lze se odvolávat na tento princip, který má také cosi do sebe. Budou to vždy souboje, řekl bych, těchto dvou stanovisek.
Takže jsme tu na pomezí nějakého balancu mezi tím, co je právo na soukromí i tak vysoce postavené veřejné osoby, jako je prezident. A na druhou stranu, z čeho se má tedy všeho zpovídat veřejnosti, která potřebuje vidět, jak tu svoji funkci vykonává. A když se zastavíme u samotného prezidentského úřadu, tak jaká hlediska se tam berou v potaz, když přemýšlíme o tom, proč by veřejnost měla vědět všechno o zdraví?
Ptejme se spíš proč by neměla. Tady není žádný důvod, proč bychom neměli vědět o tom, co se s prvním mužem tohoto státu z lékařského hlediska děje. Na druhou stranu, jak už jsem řekl, je tady ta tendence k respektování soukromí, která má také solidní základ. Ony tady jsou určité mantinely, samozřejmě. Pokud prezident není ze zdravotních důvodů schopen vykonávat svůj úřad, tak je nutné zakročit a je potřeba, aby se toho úřadu vzdal a aby byl nahrazen. My nevíme, kde ta hranice přesně je. Pokud prezident prostě neleží sražen k zemi infarktem nebo, já nevím, mrtvicí, a není totálně ochromen ve svých funkcích, tak je tady vždy pole, v rámci kterého můžeme diskutovat, jestli je prezident schopen tu funkci vykonávat nebo jestli je totálně odsouzen k tomu, aby žil nějakým vegetativním způsobeb možné, aby dále v té funkci pokračoval.

Já nejsem lékař, věci nerozumím, ale vidím tady i možnosti politických spekulací. My víme, že prezident je chronicky nemocný a že jeho stav, se může zhoršovat a zlepšovat. V jednu chvíli na to může být lépe, někdy zase hůře. Nikdy už nebude úplně zdravý, to je jasné.

Je odkázaný na pomoc svého okolí. Co to okolí dělá? Skutečně prezidentovi pomáhá, pouze pomáhá, v tom, aby vykonával svou funkci tak, jak on si přeje a jak považuje za nejlepší? Anebo to okolí už přestoupilo tu mez pouhé asistence a začíná s prezidentem manipulovat.
Takže je otázka, jestli tu jeho funkci částečně nepřebírá jeho okolí?
Prezident odešel do nemocnice téměř současně s datem, kdy dostal z parlamentu k podpisu dva zákony. První se týkal tzv. bezuhlíkové energie, to znamená, je to zákon, který je přezdívaný Lex Dukovany a týká se samozřejmě dostavby jaderné elektrárny v Dukovanech. Víme, že prezident má proti tomu návrhu, který vylučuje Rosatom a také čínského zájemce ze hry, svoje výhrady. A teď - není jasné, jestli prezident, a nebo jeho okolí, nevyužije období, kdy byl prezident hospitalizován, k tomu, že prostě řekne, prezident nestihl ten zákon podepsat. Může se také stát, že ho prezident do té lhůty, která skončí někdy příští týden, normálně podepíše. Ale co když se k tomu už nedostane?

Pak zbývá jediná možnost, aby - pokud ten zákon má projít - se sešel znovu parlament, ale už se to nestihne do voleb, takže by se parlament musel scházet na mimořádné schůzi až v okamžiku, kdy vlastně bude už zvolen parlament nový. Což je naprosto, je to teoreticky možné, ale historicky jsme ještě nic takového nezažili a je velmi pravděpodobné, že ten zákon by prostě neprošel.

Když se k tomu vrátíme zpátky, co když je v okolí prezidenta někdo, kdo si nepřeje, aby tento zákon prošel? Aby Rusové a Číňané byli vyloučení z tendru o dostavbu jaderné elektrárny Dukovany. A usoudil, že je čas prezidentovi pomoci tím způsobem, v uvozovkách, že ho odvezeme na pravidelné léčení a osm dní ho necháme v nemocnici. Co jsme se dozvěděli z Hradu oficiálně? Že prezident byl v nemocnici kvůli dehydrataci a kvůli určitému vyčerpání. Nejsem lékař, ale nezdá se mi to jako důvod k tomu, aby byl prezident okamžitě hospitalizován. Čili když vezmeme samotný Hrad, v uvozovkách, za slovo, tak tady něco velmi důležitého chybí a měli bychom to znát. A nemluvím teď o tom, jak vysoký má krevní tlak nebo něco takového. Mluvím o tom, že je to člověk, který zasahuje do politického směřování této země a jeho zdravotní stav je jednou z věcí, kterou někdo může velmi dobře využít. Mimochodem, nejde jen o Dukovany, prezident má na stole i zákon, kterým se mají zrušit kojenecké ústavy. Dlouho se nad tím bojovalo. Pokud to nepodepíše, osud toho zákona bude úplně stejný jako osud toho zákona o dostavbě jaderné elektrárny Dukovany.
To všechno, co se dostane ven k veřejnosti skrze média i skrze jiné komunikační kanály, podléhá tomu, jakou strategii volí prezidentovo přímé okolí a jeho administrativa i prezident sám. Když se podíváme na to, jak Hrad v tuto chvíli o zdraví prezidenta komunikuje, zvolil adekvátní postup z hlediska kontaktu s veřejností?
Tady si asi musíme pomoci politickou praxí nedávnou, kterou jsme zažili přímo tady v ČR. Můžeme to srovnávat i se zahraničím. A z tohoto srovnání by mě tedy současné chování prezidentské kanceláře vycházelo jako velmi uzavřené, nekomunikativní a jak se říká, skoupé na slovo, což má svoje konsekvence. Totiž čím jste otevřenější, tak tím méně prostoru necháváte tomu, aby se rojily nejrůznější domněnky. Pokud řeknete s prezidentem, je to tak a tak, tady je lékařská zpráva, každý si ji může přečíst, můžete k tomu poskytnout i nejrůznější analýzy od nezávislých lékařů atd., tak rozptýlíte domněnky. Toto bohužel současná prezidentská kancelář nedělá, a tím nepřímo podporuje nejrůznější teorie a spekulace. Tady něco unikne, tam něco unikne, tady řekne něco někdo, kdo zná někoho z ochranky, tady někdo něco zaslechne. A šíří se teorie, že prezident není schopen se sám, řekněme hygienicky obstarat, že není schopen v podstatě téměř ničeho, kromě toho, že si může zapálit a vykouřit cigaretu a že mu funguje mozek tak, jak má. Ale musíme spekulovat. A to není dobře.
Vysvětluje Hrad, proč zrovna tuto strategii volí? Víme o tom něco?
Hrad nevysvětluje teď skoro nic. A pokud, tak takovým, řekněme, ofenzivním způsobem, to znamená, že odráží veškeré novinářské pokusy zjistit, jak se věci doopravdy mají ještě předtím, než vlastně k tomu pokusu dojde.
Pojďme se podívat konkrétně na roli mluvčího Jiřího Ovčáčka, který je tím, který do velké míry pak formuje komunikaci s veřejností. Poskytuje informace tak, jak by z definice té své pozice mluvčího prezidenta, vedoucího tiskového odboru prezidenta měl?
Ne, neposkytuje, o tom nemusíme vůbec diskutovat. I ten poslední případ, kdy se Miloš Zeman uchýlil do nemocnice a mluvčí jen tweetoval citáty z Bible, to si myslím, že je neadekvátní, nepřípustné. Nelze to tolerovat a je to absolutní selhání. A jen to podporuje další teorie o tom, co se doopravdy děje. To, co jsem říkal před chvílí - otevřenost oslabuje spekulace o tom, jak to doopravdy je.

Hrad sám, když nějakým způsobem hájí nebo vysvětluje, což velmi často nedělá, jak říkáš, svůj postup v těchto otázkách, tak připomíná kroky prezidentských administrativ před sebou, obzvlášť v době, kdy funkci zastával Václav Havel, který, jak víme, byl mnohokrát hospitalizovaný. Petře, ty jsi už tehdy působil jako novinář, byl jsi dokonce jako reportér v tu chvíli na místě, když Václav Havel byl hospitalizovaný. Jak se v době jeho nemoci jeho hradní kancelář chovala? Kolik toho sdělovala? Volila jiný způsob komunikace?
Na to se nedá dost dobře odpovědět, protože Václav Havel byl velmi nemocný člověk. I v době své funkce. On byl hospitalizován nejméně sedmnáctkrát během své funkce, několikrát opravdu ve velmi vážném stavu.

Já jsem byl například poté, co byl v roce 1996 Václav Havel v nemocnici a poprvé se zjistilo a zveřejnilo, že je velmi vážně nemocen, lékaři mu odstranili jednu plíci kvůli onkologickému nádoru, tak chvíli poté jsem byl se skupinou dalších kolegů novinářů pozván na Hrad na konzultaci, kde s tehdejším kancléřem Ivanem Medkem jsme v takové diskuzi nabízeli své vlastní názory na to, jak by prezidentská kancelář měla o prezidentově zdraví referovat.

Jedním impulzem bylo také to, že tehdejší reportéři TV Nova natáčeli Václava Havla oknem do nemocnice. Lezli kvůli tomu na strom, což bylo pro prezidentskou kancelář něco nevídaného, samozřejmě velmi nežádoucího. Já sám jsem byl překvapen, jak na to tehdy prezidentská kancelář nebyla připravená. Ale bavíme se teď trochu o něčem jiném, než je případ Miloše Zemana. Václav Havel a jeho spolupracovníci jistě, se během svého působení dopouštěli nejrůznějších chyb, ale to notorické a důsledné utajování skutečnosti rozhodně tehdy nepanovalo.

Václav Havel osobně byl až naivně důvěřivý a dost často říkal novinářům a svým přátelům věci, které by říkat nemusel a neměl. Ale celkově byla prezidentská kancelář mnohem otevřenější i k novinářům i k veřejnosti.
Když jsi zmiňoval, že jste vy jako novináři v tu chvíli také nabízeli svůj pohled na to, co je veřejný zájem, co není veřejný zájem, kde jsme v tomto ohledu dnes? Mají dnes česká média jasno v tom, co ještě je etické, co je veřejný zájem, co je případně za hranicí toho, na co má prezident nárok, prostě na ochranu svého soukromí?
Některá média mají přísné etické zásady a dodržují je. Například veřejnoprávní média. A jiná média naopak mají prospěch z toho, že nemají žádné zásady a publikují téměř cokoliv bez jakékoliv kontroly. Když nejste bulvární médium a jste médium veřejnoprávní, tak si myslím, že existují jednoznačné meze, které nelze přestoupit. Když třeba novináři ve veřejnoprávních médiích referují o tom, že někdo z ústavních činitelů trpí nějakou chorobou, tak nejde v prvé řadě o to, abychom zjistili, jestli dotyčný prošel nějakým traumatizujícím zážitkem, ale abychom informovali veřejnost o tom, zda je ten či onen člověk schopen vykonávat funkci, kterou zastává.
Petře, ty už jsi to zmínil, že ten způsob, jakým Hrad komunikuje má dlouhodobé důsledky. Můžeme je popsat? Jaké jsou?
Vzniká atmosféra podezíravosti, nedůvěry a vzrůstá ta hradba mezi prezidentskou kanceláří a zbytkem veřejnosti. Když jsou prezident a jeho spolupracovníci otevření, můžete jim zatelefonovat, sejít se s nimi, zeptat se na detaily, je situace lepší. Teď je to opravdu těžké.
Takže se dá říct, že se tu dá registrovat dopad i na samotnou důvěryhodnost instituce prezidenta?
No asi ano. To to by měl zodpovědět nějaký sociolog, který má po ruce nějaký průzkum. Ale jako novinář bych to viděl takto. Jednoznačně. Prostě nemáme informace, můžeme jen spekulovat. A pokud někdo tají nějakou informaci, tak to nedělá bezdůvodně. Když není co tajit, no tak se zveřejní všechno. Ale když uděláte takovou informační hradbu, jakou udělala prezidentská kancelář, tak je jasné, že je potřeba něco skrýt. My nevíme, co to je, jestli je to drobnost nebo jestli je to něco kolosálního. Můžeme jen hádat.