Reportér: Zdravotníci to vydrží tak dlouho, jak dlouho je v tom necháme vymáchat. Mají můj obdiv

Lubomíre, ode dneška platí v Česku zpřísněná opatření. Vláda je zavedla ve snaze snížit dramaticky stoupající počty případů covidu v zemi. V posledních týdnech jsi znovu objížděl české nemocnice – dělal jsi to už na jaře, dělal jsi to i loni na podzim. Jsou to nemocnice, které se potýkají s narůstajícím počtem nemocných. Když bys měl úvodem souhrnně popsat, jaká tam je situace, jak to tam vypadá?
Zatím jsem objel nemocnice v západní části České republiky, ty české. Na moravské se chystám teprve tento týden. A rozdíl je zásadní. Je to zvláštní.

Mám takové deja vu z loňského roku, kdy to také nejdřív začalo na Moravě. Vzpomeňme si na Uherské Hradiště, na Zlín. Teprve pomalinku se to přesouvalo na západ, do Čech. Tak mi to připadá úplně stejné. Na západě už mají sice příslušná oddělení plná, ale zatím třeba neotvírají další, nepředělávají, dejme tomu, gynekologii na covid. Ale zkrátka připravují se na to. Oddělení, kde jsou covidoví pacienti, jsou plná. Ale zatím se připravují na horší variantu. Je evidentní, že to přijde. Nic jiného těm nešťastným zdravotníkům nezbývá.

Kdo v tuto chvíli tvoří hlavní skupinu těch, kdo jsou nemocní, kdo s covidem končí v nemocnici? Jsou to většinou neočkovaní lidé, jak o tom třeba hovoří i data statistiků?
O tom se nemusíme vůbec přesvědčovat, to je naprosto jasná věc. Většinu hospitalizovaných samozřejmě tvoří neočkovaní, ať už z jakéhokoliv důvodu si to takto rozhodli.

Ale já bych pacienty rozdělil na několik skupin. První skupina jsou staří lidé, sedmdesátníci nebo spíš osmdesátníci, kteří byli očkovaní na jaře, ale už nestihli třetí dávku. Typickým příkladem je paní Eva, která byla dvakrát očkovaná, chystala se na třetí dávku a pár dní předtím onemocněla a teď leží na infekčním oddělení v Karlových Varech.

Její případ je o to smutnější, že poté, co jsme se setkali, tak dva dny nato skončila na intenzivní péči. Teď je napojená na vysokoprůtokový kyslík, na high flow, a uvidíme, jestli bude ještě muset na ventilátor, jak to s ní dopadne.

Další skupinou jsou lidé, kteří nejsou očkovaní, ty bych asi také rozdělil na dvě skupiny, protože první jsou odpírači, kteří z nějakého záhadného iracionálního důvodu odmítají očkování a pak skončí v nemocnicích. Vesměs bývají to čtyřicátníci, třicátníci, ale samozřejmě převažují padesátníci nebo šedesátníci, prostě starší.

Ale pak to je skupina lidí, která si zkrátka myslí, že covid nedostanou, že žijí dostatečně izolovaně, že dodržují všechna opatření, že vlastně jsou jen doma, jen jejich děti chodí do školy. Zkrátka si neuvědomují, že vir se chová tak, jak se chová. Buďto mají menší znalosti, nebo je to nezajímá a potom skončí na kyslíku jako třeba Stanislav Jelínek, kterého jsem potkal na infekčním oddělení ve Strakonicích.

Když jsme se potkali, tak už opouštěl to infekční oddělení ve Strakonicích. Je to chlapík skoro dvoumetrový, váží kolem 105 kilo nebo 110, čili v jeho postavě normální váha. Nekuřák, nechodí do hospody, stará se o děti a stejně skončil na kyslíku. Podle primářky nechybělo moc a museli ho dát na další přístroj, že mohl skončit na intenzivní péči.

Je to chlapík, který vypadá úplně normálně a sám o sobě si nikdy nemyslel, že by mohl skončit po covidu v nemocnici, protože nebyl nikdy s ničím léčený. Připadá si úplně normálně. Také proto se nenechal očkovat, protože tvrdil: já mám imunitu dobrou. 

Co ti potom říkají o tom, že se nenaočkovali? Litují toho zpětně nebo jak to reflektují?
Je to celá škála odpovědí od těch, co toho litují, říkají si, sakra, měl jsem, nebo je to pozdě nebo jako přemýšlím o tom, ano, asi jsem udělal chybu, tak opravdu je to široká škála.

Ale pak tu máte opravdu totální odpírače, kteří ani když jsou převáženi na ventilátor, tak nejsou schopni připustit, že nějaký covid existuje. S takovou skupinou si nevědí rady ani odborníci ze všech možných specializací, tak se nedá asi k tomu nic říct (než), že existuje zkrátka skupina lidí, kteří si myslí, že Země je placatá.

Co ti říkají naočkovaní lidé, jak nesou to, že i přesto, že udělali maximum možného, co v tu chvíli mohli nebo dokázali, co jim situace umožnila, tak nakonec skončili na nemocničních lůžkách?
Berou to úkorně, samozřejmě. Protože ti staří, třeba 70, 80, se nechali očkovat včas, ale třetí dávku dostat zkrátka nemohli. Systém, stát nebyl schopen třetí dávky včas připravit, čili to na sebe nenavazovalo. Takže z toho byli nešťastní. Kdyby byli očkovaní dříve, tak by nemuseli někteří z nich skončit tam, kde skončili.

Ano. Jsou z toho roztrpčení a jsou překvapeni, že přestože byli dvakrát očkovaní, tak tu nemoc chytli a skončili třeba na lůžku. Myslím, že mnozí nejsou s to rozeznat, že ani po dvou dávkách nejsou stoprocentně jištění. Je třeba to lidem stále říkat, stále informovat a neustále točit kolotoč informací, proč a jak se vakcinace poskytuje.

Můžeme se chvilinku zastavit i u odborných věcí. Mezi veřejností se objevuje argumentace v ohledu, že přítomnost naočkovaných lidí mezi pacienty v nemocnicích dokazuje, že očkování nefunguje. Co na to říkají odborníci?
Nemám doktorát ani z epidemiologie, ani z imunologie, takže vycházím pouze z informací odborníků. Ti jasně říkají, že kdo je očkovaný, tak má slabší průběh, není to tak dramatické a funguje to na principu pravděpodobnosti, že zkrátka když se necháte naočkovat, máte větší pravděpodobnost, že to s vámi dobře dopadne.

Obávám se, že všichni experti a autority lidem neříkají základní věc, kterou jsem si osvojil ještě když jsem studoval biologii, že v biologii nic neplatí stoprocentně, ani tento můj výrok. Vir se chová tak, jak se chová. Strategie je velice zajímavá – někoho to postihne, někoho ne, ale je třeba lidem říct, že to je prostě biologie, takže nevíme, jak se bude stoprocentně chovat k danému člověku. Nevíme, jak zabere vakcína na daného člověka, podle věku, podle váhy. Je to zkrátka biologie.

Toto si myslím, že autority lidem neříkají, že jim prostě neřeknou: nevíme úplně přesně, s největší pravděpodobností to dopadne takto, ale potřebujeme, abyste se naočkovali jen z toho prostého důvodu, že to vždy dopadne lépe, ale nevíme úplně přesně jak lépe, protože jsme v oblasti biologie a nemáme čísla jako v matematice, 1+1. Zkrátka biologie je trochu jiná věda a musí se počítat s nějakou pravděpodobností.

Kdyby to bylo jinak, tak se zkrátka vůbec nevyvíjíme. Ani vir by se nedokázal replikovat tak, jak se replikuje, protože by nedocházelo k odchylkám, ke změnám v jeho chování atd. Je to zkrátka biologie. Kdo biologii nestudoval a nemá doktorát z imunologie, tak ať se do toho raději vůbec neplete a poslouchá, co mu říkají odborníci.

Zmiňovali jsme, že jsi za uplynulý rok a půl projel – asi můžu říct – desítky nemocnic. Mluvil jsi s mnoha…
Hodně, no.

…mluvil jsi s desítkami lidí, rozhodně, ne-li více, jak na straně personálu, tak na straně pacientů. Jak v tuto chvíli vnímají situaci zdravotníci? Co ti o současném vývoji říkají zdravotní sestry, lékaři? S mnohými se vidíš podruhé, potřetí, protože jste se potkali už během předchozích vln. Jak to vidí oni?
Mají toho dost. Vůbec je to nebaví, vůbec z toho nemají radost. Nemuselo to být, kdyby se lidé nechali očkovat, kdyby byla nějaká státní kampaň rychlejší, kdyby se přes léto na území České republiky něco odehrávalo, kdyby se na to efektivně všechny státní úřady připravovaly.

Zdravotníci jsou z toho nešťastní, protože to zase padne celé na ně. Oni jsou skupina, která se s tím musí nějak poprat a ostatní… těm je to podle mého názoru v podstatě jedno, protože se tím nemusí nijak zabývat. Bohužel si lidé neuvědomují, že nebude dostupná péče, když se zavalí nemocnice spoustou covidových pacientů. To vám řekne každý. Třeba primářka infekčního oddělení Alena Dvořáková ze Strakonic.

Úplně si vybavuju situaci z covidového oddělení ve Slaném, kde tomu šéfuje intenzivista Tomáš Drasnar. To byl fakt vzteklý člověk, byl naštvaný, stejně jako vrchní sestra, protože je to nekonečná práce, nemá to v podstatě budoucnost.

Chodí jim tam lidé, kteří by tam prostě nemuseli být, kdyby se nechali očkovat.

Bohužel se potýkáme s iracionálním myšlením, které sahá až někam jako do středověku ve svých atavistických konturách.

Když s lékaři mluvíte, nějak mezi řečí, nemám v ruce mikrofon, tak tam je poznat deprese. Dalo by se to shrnout slovy klasika: je to marný, je to marný, je to marný. Lidé si prostě nedají říct a nenechají se očkovat. Bohužel síla státní autority prostě v tomto státě nefunguje.

Takže se dá říct, že se i od jara změnily emoce, že se potkáváš s doktory a zdravotními sestrami a s dalším zdravotnickým personálem v jiném rozpoložení, než byli třeba před půlrokem?
Mě jen fascinuje, že lékaři a zdravotníci jsou ochotni léčit i lidi, kteří tam přijdou: My nechceme očkování. Ale potom chtějí nejlepší péči, chtějí nejlepší léky, chtějí nejdražší léky, které ovšem mají mnohem mnohem víc vedlejších účinků než samotná vakcína. Obdivuju lékaře a zdravotníky že jsou ochotni se k lidem věnovat úplně stejně, jak očkovaným, tak neočkovaným.

Můžeš to popsat, jak to vypadá? Vím, že pro tebe už to je zcela běžná věc. Ale pojďme přece jen vylíčit, když do nemocnice přijdeš, co se tam děje?
Každé covidové nebo jakékoliv oddělení, kde jsou covidoví pacienti, tak vypadá normálně. Tam nepřijdete a nevidíte, že by tam lítaly sestry jako na koštěti a že by tam přebíhali doktoři z místa na místo. Oddělení jsou klidná, protože lidé jsou na přístrojích, většina z nich má kyslík, takže moc nemluví. Každý dostává svou zásobu léků.

Probíhají vizity, kdy lékaři kontrolují stavy pacientů, přijímají je, propouštějí, musejí třeba řešit podávání monoklonálních látek podle toho, jestli je dané pracoviště podává, řeší takové běžné věci, které nepůsobí na první pohled dramaticky. Jasně, dramatické to je na emergency, kam musí lékaři z oddělení zase přijít, pacienty si nějak rozdělit. Mnohem závažnější je třeba situace ve východní části na Moravě, kde už museli dávno řadu dalších oddělení měnit na covidové. Ale tento scénář za chviličku čeká i českou část.

Na první pohled, když vstoupíte na oddělení, tak nemáte pocit, že to bylo něco dramatického. Vidíte pacienty, vidíte personál a všechno je normální. Ale když pacienti postupně odcházejí, úmrtnost je poměrně vysoká, je to zhruba 31 tisíc lidí, co zemřelo, a každého toho člověka zdravotníci museli příjmout, mluvili s ním, dívali se mu do očí, bavili se s jeho příbuznými. Pak se vezme černý pytel, ozve se suchý zip a konec.

Jak se zdravotníci a lékařský personál vyrovnávají s tím, že existují neočkovaní i mezi zdravotnickým personálem? Mluvil jsi o tom třeba i s některými řediteli nemocnic?
Proočkovanost zdravotnického personálu je výrazně vyšší, než je v populaci. Pohybuje se kolem 85-90 procent s tím, že lékaři jsou očkovaní víc než střední zdravotnický personál. Na některých odděleních to dělají tak, že převádějí neočkované zdravotníky někam jinam, když to je možné podle pracovní smlouvy.

Vím, že to dělají i nechci říkat v rozporu s pracovní smlouvou, ale hledají cesty, jak neočkované zdravotníky přesunout na jiná pracoviště, aby je neměli u sebe, když jsou na plicním nebo na infekčním. Je to i docela obtížné. Měl jsem zajímavý případ, nebudu říkat odkud, ale sestry, které nebyly očkované, tak si vzaly ošetřování člena rodiny, ale protože se jim to finančně nevyplácelo, tak nakonec se smířily s tím, že se nechaly naočkovat a mohou na oddělení pracovat.

Objevuje se v rámci nemocnic třeba debata i o možném plošném nařízení očkování, alespoň u vybraného personálu? Protože teď víme, že podle nových opatření se musí veškerý zdravotní personál neočkovaný povinně testovat. Uvažují o tom třeba ředitelé nebo slyšíš hlasy volající po tom, aby třeba ve zdravotnictví, v sociálních službách bylo zavedeno sektorové povinné očkování?
Je to různé. Záleží asi šéf od šéfa nebo ředitel od ředitele. Neslyšel jsem nějaký jednotný hlas, který by řekl: Ano, jsme pro kompletní očkování.

Většinou to vypadá tak, že 90 procent… skoro všichni jsou naočkovaní, někteří si třeba nemocí prošli v posledním půlroce. Čili naočkovaní z tohoto důvodu nejsou. Čili bezpečnost, myslím, že tam je zaručená, že to asi moc primáři a vrchní sestry neřeší. Když je možnost, tak toho člověka přesunou někam jinam. Když ne, tak stejně nakonec covid dostane a promoří se, asi mu nic jiného nezbyde.

Mlulvili jsme o tom, jaké dopady celá situace má i na to, jakým způsobem se třeba zdravotníci cítí nebo jakým způsobem situaci reflektují. Jak dlouho mohou v tomto tempu, vydržet? Mluvíš s nimi o tom? Na jaře mnozí otevřeně mluvili o tom, že se covidová situace a trvalý stres projevuje i na jejich rodinných životech, na jejich soukromí, že dopady cítí širší rodina. Mají teď třeba k dispozici psychologickou pomoc nebo nějakou asistenci?
Myslím si, že to vydrží tak dlouho, jak dlouho je v tom necháme vymáchat. Je to jejich práce a výsledkem bude, když bude hodně pacientů, že se sníží kvalita péče. To je nezbytná nutnost.

Výsledkem bude, že ne každý bude mít nárok na daný přístroj v okamžiku, kdy přístrojů bude málo nebo bude málo personálu. Nemocnice nejsou nafukovací a lidé mají svojí práci, také tam nemohou být 24 hodin denně. Jenom vidím, že se zatíží systém a pomalu z něj budou odpadávat ti, co to nejvíc nezvládnou. Nepochybně pro ně jejich zaměstnavatelé třeba mají připravené nějaké metody psychologické pomoci, ale ono se to neprojeví hned, může se toprojevit v jejich rodinách a v dalších věcech. To je oblast, která si myslím, že je málo probádaná, nikdy to nemůžete nějak zobecnit.

Obecně se dá říct, na jaký vývoj se teď v tuto chvíli, nemocnice připravují, co se třeba týče i výhledu do příštích týdnů, měsíců? Protože víme, že většinou příliv pacientů má nějaké zpoždění oproti amplitudám grafu, oproti přibývajícím případům, kterých třeba minulý týden bylo rekordní číslo. Na co se chystají? Jak to za pár týdnů bude vypadat?
Jelikož to už absolvovali, tak si myslím, že to mají vymyšlené včetně přístrojového vybavení, včetně plánování služeb.

Bohužel asi budou Vánoce stejně mizerné jako loni. Zdravotníc si nemohou vybrat dovolenou, kterou si třeba chtěli letos vybrat. To byl případ, tuším, v Karlových Varech, kde mi říkala primářka, že má ještě měsíc dovolené a že její kolegové jsou na tom docela stejně. Zpoždění, tři týdny, dejme tomu v polovině prosince budou nemocnice pod velikým tlakem. Možná, že z Moravy se štěstím se to přesunuje, čili tam si uleví, ale tady to bude silnější, ale tlak přijde.

Ale když se podíváme na celková čísla, tak to ještě ale pořád vypadá lépe, než to bylo vloni. Všechna data, všechny ukazatele nám naznačují, že zatím situace není tak katastrofální, jak byla vloni. I za tři týdny nemusí být až tak tragická. Jediným důvodem je, že přece jenom je populace z nějakých 64-65 % proočkovaná a očkování funguje.

Jaká je tvoje perspektiva člověka, reportéra, který už potřetí během roku a půl objíždí vlastně ty samé nemocnice s podobnými problémy, ale zároveň se situace mezitím vyvíjí, máme v tuto chvíli větší prostředky, jak se chránit, jak myslet na prevenci. Jak to vnímáš?
Není to moc povznášející pocit vidět ten debakl znovu, jak se v tomto státě nedaří nastolit alespoň nějak základní pravidla. Není to jen o tom, co vidíte v nemocnicích, ale to je i o tom, jak se chovají lidé venku.

Nějak jsme se asi úplně zapomněli v jiném čase a jiném prostoru, já si to nějak nedokážu představit. Na klinikách mají zdravotníci smůlu, necháváme je v tom, oni se s tím musí nějak smířit. Někteří z nich to dají dobře, někteří to dají špatně. Někdo třeba odejde, najde si nějakou jinou práci. Nezbyde jim nic jiného než dělat práci, kterou si vybrali a která v těchto okamžicích není moc zábavná, protože je stále stejná a neočkovaní jedinci jim rozhodně na klidu nepřidají.