Nazout boty a jít do Betléma. Rok 2021 očima studentky, dobrovolnice a penzisty

Jmenuji se Sofie Serbáková, je mi 16 let, jsem z Chocně a chodím teď do kvinty na gymnáziu ve Vysokém Mýtě.
Já mám pocit, že v tuto chvíli můj život není tak ovlivňován pandemií, protože pořád chodím do školy, můžu chodit třeba do restaurací, chodím do tanečních. Je moc fajn, že se to povedlo dokončit taneční, protože minulý rok právě kvůli koronaviru byly přerušeny. Ta situace je teď z mého pohledu lepší v tom, že chodím do školy, můžu se stýkat s vrstevníky, s kamarády, také s učiteli, nemusíme všichni koukat do těch obrazovek. A byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo. Takže z mého pohledu je to takto lepší. Ovšem když se podíváme na ta čísla nakažených tak nejsou úplně příznivá.

Asi jsem minulý rok zmiňovala, že mám více času. Teď mám pocit, že nemám skoro žádný čas, že nic nestíhám. Ale jsem ráda, že mohou chodit do té školy. A i když nezbývá tolik volného času, myslím si, že potom, co jsme si prožili minulý rok, si té školy v podstatě vážím mnohem víc i na úkor toho volného času. Teďka jsem nastoupila do prvního ročníku na střední škole. Ten rozdíl byl znát, ale pořád si nemyslím, že by to bylo něco, co by se nedalo zvládnout. Takže s úsměvem jde všechno lépe. A myslím, že to nějak zvládám.

Já jsem se, naštěstí, musím zaklepat, nenakazila, ani vlastně nikdo z mé rodiny. V mém okolí byly nakažené nějaké mé kamarádky, ale to bylo ještě v tom lockdownu, takže stejně by musely být doma. Ale měli jsme i ve třídě teď nedávno spolužačku, co musela být v karanténě a říkala mi, že je těžké naskočit zase do školy zpátky, když musela být 14 dní doma a teď musí dohánět všechny písemky a tak.

Já jsem očkovaná. Moje celá rodina je taky očkovaná. Tím, že naši jsou lékaři, tak je to pro ně důležité. A se spolužáky se bavím jenom s těmi, kteří se nechali naočkovat, protože většinou ti, kteří se nenechali naočkovat, na to mají trošku odlišný názor než já a já se s nimi nechci hádat. Převažuje názor, že se nechtějí nechat naočkovat, protože to vnímají jako v uvozovkách politickou propagandu, nechtějí se nechat očkovat kvůli těm politikům. A také že jsou mladí, když to jsou mí vrstevníci, a že si myslí, že jsou zdraví, a tak to v pohodě přejdou. Takže mně se hlavně nelíbí ten první argument, protože to rozhodně není něco, co by se dělalo kvůli politikům, ale spíš pro sebe a hlavně pro ostatní. Protože potom nebudou tak plné nemocnice a dalo by se to podle mě i lépe zvládat s tím počtem nakažených za den třeba.

Tatínek nepracoval v tom covidáriu. Ale většinou jsem naštvaná, protože se mi nelíbí, že jsou lidi tak bezohlední, že nemyslí ani na ty lékaře, kteří v těch nemocnicích musí pracovat. Je to jejich povinnost, něco, co slíbili, že budou vykonávat a je mi z toho popravdě i smutno, že jsou lidi v dnešní době tak strašně sebestřední a nemyslí na ostatní.

Tím, že jsem Slovenka, tak mám prarodiče na Slovensku. A minulý rok to bylo hodně těžké nějak se s nimi vídat. Já jsem zmiňovala v minulém podcastu, že si telefonujeme přes Skype a že to jim alespoň nějakým způsobem dělá radost. Tento rok to bylo mnohem lepší tím, že jsme se mohli vidět několikrát. Takže jsme z toho všichni měli radost.

Minulý rok jsem zmiňovala, že mým přáním by bylo zařídit si občanský průkaz, protože já jsem měla 15. narozeniny minulý rok v říjnu a my jsme nahrávali podcast v prosinci, pokud se nepletu, a ještě pořád jsem ho neměla. Takže já jsem ho pak ještě neměla nějakou dobu, ale naštěstí se přání splnilo.

Minulý rok jsem koronavirus vnímala jako velmi omezující záležitost. A v podstatě to byla takový hlavní věc, o které jsem přes den přemýšlela, protože celý den jsem koukala do počítače, měla on-line hodiny, dělala on-line úkoly. A byl to takový hlavní předmět zájmu, i když nechtěný. Prostě jsem se s tím pořád setkávala. Zatímco dnes to už nevnímám tak moc. V podstatě díky tomu, že jsem očkovaná, v uvozovkách žijeme do jisté míry normálnější život než minulý rok. A už to není hlavní předmět diskuze, minimálně ne v rámci mého dne třeba. Takže dnes už to vnímám tak, že se ten život tak nějak vrátil do svých kolejí a je to takové lepší - už nad tím zase tolik nepřemýšlím. Mým přáním do nového roku by asi bylo, aby byli lidé méně sobečtí a mysleli víc na druhé, popřípadě se nechali naočkovat, protože to všem moc pomůže.

Jmenuji se Dobroslava Sehnalová, bydlím v Praze, pocházím z Klatov a profesí jsem byla bankéřka. Momentálně jsem s profesní kariérou skončila a věnuje se dobrovolnictví, józe, aikidu, rodině a tak.
Pořád jsem členkou správní rady společnosti Pohoda, která se stará o dospělé mentálně postižené. Vloni jsem poměrně hodně pracovala s důchodci, v tomto ohledu to navazuje na náš rozhovor minulý rok pouze jednou paní, se kterou si stále telefonuji. Ten vztah už je takový dlouhodobý, řekla bych, že už docela hluboký. Takže s tou paní sdílím nejrůznější věci, které se v jejím životě dějí, ať už to, že byla hospitalizovaná, prodělala koronavirus.

Původně bydlela v charitě, teď už potřebuje větší péči, tak bydlí v domově s pečovatelskou službou. Teď se přestěhovala, bydlela předtím sama, teď už sdílí bydlení se spolubydlící, což je samozřejmě pro staršího člověka ohromná změna, zvyknout si najednou na to, být s někým. Potřebuje třeba nejrůznější věci, které nemůže sehnat, tam kde bydlí. Tak nakupuju na internetu a posílám jí nejrůznější zboží. Většinou s ní mluvím dvakrát do týdne a je to poměrně intenzivní, ona opravdu nemá nikoho. Musím říct, že i pro mě je vlastně zajímavé mít takhle mít vztah s někým, koho jsem nikdy neviděla, kdo vlastně svým založením se v mnohém ode mě liší - i povahově a celkově vzděláním - ale je to fajn. Moc se mi to líbí.

Musím říct, že když si lidé stěžují na nejrůznější věci ohledně pandemie - jakože se třeba mají očkovat - tak si vždycky vzpomenu na tuto paní, která je prostě sama, nemá nic. A když přijde řeč na pandemii, ona se mě vždycky ptá, chce vědět, co je nového a podobně. A potom ve finále říká: Víte paní Sehnalová, na mně nezáleží. Já už jsem starý, nemocný člověk, ale vy mladší, co máte děti, a nebo ženy, které jsou těhotné a mají do této doby přivést děti, tak za ty se modlím. Tímto způsobem si na ní často vzpomenu, na takovou tu nesobeckost.

Myslím si, že každý musí začít u sebe - a to hlavní je opravdu méně myslet na sebe. Opravdu to sobectví, ten konzumní způsob života je natolik prolezlý naší společností, že i lidé, kteří věří, že jsou strašně hodní, ve finále třeba podle mého nejsou. Abych dala příklad, já teď dělám kurz instruktora jógy a tam mám spolužáky, kteří jsou strašně milí, hodní, vegetariáni a tak. Strašně moc si přejí, aby všechny bytosti byly šťastny, ale na druhou stranu se kvůli ostatním bytostem nenechají třeba očkovat. To já beru jako z jejich hlediska vlastně sobecké, že oni se tváří jako strašně milí, strašně hodní, ale pro ty ostatní neudělají ve finále nic. Nebo respektive je pro ně důležitější to jejich tělo, do kterého třeba nechtějí dostávat žádnou chemii nebo tak.

Snažím se v sobě neustále najít pochopení pro lidi, kteří mají ten názor jiný než já. Myslím i v tom smyslu, že třeba více podceňují tu pandemii nebo se právě nechtějí očkovat. Snažím se pro ně najít pochopení, ale tak nějak bych řekla, že se mi to čím dál tím méně daří.

Já vidím, že ta společnost opravdu je rozdělená. V podstatě by málem mohla vzniknout válka očkovaných proti neočkovaným. Ale musím říct, že ve svém blízkém okolí to tak úplně nevnímám. Já se opravdu snažím najít pochopení pro obě strany. Jak říkám, ne vždycky se mi to podaří, ale neměla jsem nějaký osobní konflikt, který by mi třeba vzal nějaké přátele. Znám lidi, kterým se to stalo, ale přímo mně ne. Já prostě otevřeně řeknu každému, co si myslím, a nemám dojem, že bych kvůli tomu přišla o někoho důležitého.

Přání do nového roku? Přála bych si třeba, aby mi vyšlo, kdyby to šlo, letět do Nepálu příští rok, což jsem už kvůli pandemii odkládala. Ale když se to nestane, tak se to nestane. Ze všeho nejvíc si přeju, aby moji blízcí a všichni byli zdraví a spokojení. A já taky, vy taky.

Tady Antonín Hurych ze Chmelíku. My jsme rozmlouvali loňského roku do Českého rozhlasu, takže už asi víte, o koho se jedná. Ta naše vesnička je maličká, je středem tří měst Litomyšle, Poličky a Svitav. Dobře se nám tady bydlí. Bydlím tady od roku 1969, od roku 1972 s mojí manželkou Evičkou. Ty roky nám utíkají. Letos je mi zas o rok více, než jsem se představil loňského roku. Takže mně je 78 a manželce 70. A dětí máme pět.
Já jsem loňského roku použil jedno takové velké slovo - respekt. To skutečně odpovídalo té situací loňského roku, ale trvá dále, takže ten respekt se snažím uplatnit. Takže uznávám ty vlivy této nemoci. Není to snad strach, že bych měl nějaký velký problém, ale ten respekt tady je a musí být. Je to skutečně zvláštní nemoc, neznámá, neustále přicházíme - nebo ti naší představení ve vědě, ve zdravotnictví - přicházejí s novými a novými poznatky, takže se to vyvíjí a my to přijímáme. Je pravda, že ta situace je trošku jiná a já bych řekl, že v naší rodině se podařilo to nebezpečí nebo tu těžkost, ten dopad té nemoci nějak eliminovat, protože už jsme třikrát očkování s manželkou od začátku prosince. Takže je to už taková snadnější situace, už nás tak nezatěžuje. Přece jen už to přijímáme s větší lehkostí. Je to součást života a asi zřejmě bude v různých formách. A to očkování je základem. Co chci zdůraznit, že to přispívá ke klidu, myslím si, že každého.

A nechápu ty lidi, kteří se tomu brání a vidí v tom nějaké jiné nebezpečí. Nedokážu to pochopit, zvlášť když lidé vidí v blízkosti, co ta nemoc působí. Lidé odcházejí a ti lidé to nepřijímají, dále to odmítají. Nevím, sám to nedokážu vysvětlit, proč tomu tak je. Ale souhlasím s postojem současného ministra zdravotnictví, že by ten požadavek na očkování měl být dobrovolný.

Rád vzpomínám na jedno nádherné slovo, které jsem zachytil čtením. Protože jsem rád čítával, čtu dále, ale už zase nějaký jiný okruh literatury. Tam jsem zavadil o jedno slovo, možná ho znáte, slovo „timšel”. A slovo timšel má několik významů. Je to starohebrejské slovo, které se biblicky zřejmě uplatňovalo v té prvotní formě, ale ono má druhý výklad. Ono má výklad, že můžu, že mohu. A to je to nejnádhernější slovo, ta hodnota toho slova, že já se mohu rozhodnout. Já mohu. A to člověka činí jednak zodpovědným, to bych chtěl zdůraznit, že mohu, to znamená, že se k něčemu zavazuji, ale zároveň mě to dělá svobodným. Je to mé rozhodnutí, je nádherné, já mohu. A ve všem, ve všem mohu. A já si právě myslím, že mnoho lidí, kteří odpírají některé ty zásahy, musí dospět k tomu, že oni mohou, že nemusí, ale že mohou se podrobit právě té zkoušce. Je to zkouška, zkouška možná i osobnosti, protože to je spojené se zodpovědností. Já zodpovídám za svůj život, přece jen jsem ho dostal a musím si ho nějak chránit.

A já si myslím, že si mnoho lidí tuto prostou pravdu neuvědomuje a možná s tím životem hazarduje. Proč bych se tomu měl bránit, když vím, že ten můj život to zachraňuje. Takže mám zodpovědnost, to slovo timšel mi to umožňuje, že se můžu rozhodnout a podle toho se řídím. Je to úžasné slovo, které se mi zakotvilo v mysli, když jsem tu knížku četl - mnohokrát jsem se k té stránce vracel a promýšlel jej. Skutečně to na mě tak zapůsobilo, že se možná od té doby tímto slovem řídím a je to pro mě už takové snadnější, svobodnější. To rozhodnutí je platnější, má svoji hodnotu a já si toho nesmírně vážím.

My jsme se mohli nebo uměli sejít se všemi dětmi a jejich dětmi, čili našimi vnoučátky a máme překrásné zážitky právě z té doby. Ono to pokračuje dál v takové uzavřenosti. A využívá se to, co nám technicky velmi pomáhá. V létě si vzpomínám na jednu takovou chvíli. My máme velkou zahradu, spadalo hodně ovoce a byly tady vnoučátka až z Rakouska, protože jednu dcerku máme v Rakousku. Doma mluví česky, ale přece jen ten vliv německého slova tam je podstatnější. Oni se tady učili mluvit - takže my jsme pořád byli s těmi děckami spolu a musím vám říct, že za těch 14 dní, co tady byly, se nádherně naučily mluvit česky.

A když jsme pracovali na zahradě, tak jsem Dorince, které jsou tři roky, říkal: Pojď, budeme tady sklízet jablíčka, která nám spadaly, budeme je dávat tady do toho kolečka, pak to odvezeme zvířátkům do lesa. A dal jsem ji hrábě. A bylo zvláštní to, že si vymyslela způsob, jak ty jablíčka sklízet. Mám to zaznamenané, je to nafotografované. Je to úžasné. Ona obrátila ty hrábě a každé jablíčko napíchla na ty hřeby a pak to zanesla k tomu kolečku, tam to zase odstranila a zase se vrátila k té kupce těch jablíček. Tak jsme pracovali, normálně bysme to měli za hodinu hotové, uklizené, ale takto jsme pracovali celé odpoledne a jí to nesmírně bavilo. To jsem byl překvapený, že vydržela.

A teď si představte, že jsme nedávno dostali právě z toho Rakouska SMS, velmi krátkou, je od Aronka, který chodí do druhé třídy, sám ji napsal: „Ahoj, tady je Aron a Dora. Já Tebe mám rád. A Dorinka taky.“

Ono to platilo nejen mně jako dědečkovi, ale i babičce, ono to vlastně přišlo na její mobil. Takže to vlastně nejdříve platilo jí, ale samozřejmě to mělo návaznost i další, takže my jsme pořád ve spojení. A teď, když se u dcerky Evičky v tom Rakousku rozvolňuje, už se může víc cestovat, tak začínáme myslet na to, že by mohli na Vánoce příjet. Protože my jsme očkování, jsme v takovém jako relativním bezpečí. Oni také. A navíc když opouštějí tu zemi, tak musejí být prověření znovu, takže to nebezpečí není. A když se Evička zeptala dětí, jestli budou na Vánoce doma, anebo pojedou do Chmelíku, tak Dorinka rychle zvedala ručičky a za dědečkem. To bylo tak nádherný gesto a je vidět, že ty děcka touží po setkání.

Já bych vám taky rád řekl, co dokáže moderní technika. My jsme slavili 70 let mé dobré manželky a děti a jejich rodinky také byly tím covidem poznamenané. Takže nějaké cestování nebo návštěva nepřicházela v úvahu. Ale oni se dokázali domluvit, že těch pět dětí najednou vystoupilo na obrazovce. Vystihli přesný okamžik, všichni se tam vešli a my jsme je sledovali s takovou mimořádnosti, protože my to neznáme. My jsme netušili, že ta nová moderní technika, že něco takového neexistuje. A pak se ta Evička z Rakouska zeptala: A nezvonil někdo? My říkáme, že zatím jsme nic neslyšeli. A za chviličku zvonění dole na zvonek u vstupu. Tak jdeme ke dveřím spolu s manželkou a tam stál mladý, krásný člověk, oblečený tak slavnostně, snad do nějaké velké společnosti, a nesl krásnou kytici. A doprovodil ji nádherným přáním.

To byl tak mimořádný okamžik, že si člověk uvědomil, že ta nová doba přináší i nové možnosti, které jsme netušili. My jsme byli s manželkou tak zasažení, že jsme téměř nemohli mluvit, jak to dokázala děcka připravit a takto se propojit. Takže my máme nádherné zážitky i tohoto druhu - že ta nemoc vlastně napomáhá i jiným formám toho setkání. Tu dobu, ač má tolik nedostatků, musíme chválit, že toto umožní.

Já jsem teď připravený na ty Vánoce. Myslím, na ten vánoční čas, protože on nás přece jen pozvedne. A já jsem si kolikrát říkal, že mé takové vánoční přání je nazout boty a jít do Betléma. A to boží dítě, to se na nás usměje a člověk je najednou šťastný a daleko bohatší, než kdy byl. Takže přání velké, dostat se do Betléma.