Konkrétní návrhy řešení jsme zatím neslyšeli. Komentátor Hartman o premiérově vizi pro rok 2022

Asi nejdůležitější je to, co pronesl premiér, protože česká vláda bude muset řešit problémy této země. Bude je muset řešit takovým způsobem, aby pro ně našla podporu v parlamentu, kde má pohodlnou většinu, takže by to neměl být až tak zásadní problém. A od premiéra jsme se především dozvěděli to, že nás nečeká lehký rok. Když bych to měl trochu parafrázovat, tak se dá říci, že nová vláda a staré problémy nás čekají v tomto roce, protože on zmínil věci, které se staly v roce 2021 a které budou mít, podle mého názoru, velmi zásadní a možná i negativní dopad na život v této zemi v roce 2022.

Ať už je to koronavirová pandemie, ať už je to inflace, ať už je to problém s růstem cen energií. Bylo přirozené, že pokud premiér nastupující vlády chce problémy řešit, tak je musí pojmenovat. Pokud by ve svém projevu hovořil o tom, jak se máme báječně a jak nás čekají světlé zítřky, tak by nemluvil pravdu. Anebo by to byl člověk, který není kompetentní a který nevnímá situaci kolem sebe. To, že dokázal ty problémy pojmenovat, tak to je ten základní předpoklad k tomu, aby je řešil. Neznamená to ale, že je tímto způsobem vyřeší, protože pak je potřeba skutečně začít postupovat po jednotlivých krocích. A když se podíváme na projev premiéra, tak tam jsme ty konkrétní kroky a návrhy na řešení, úplně neslyšeli.

Ještě než se dostaneme k tomu, co všechno jsme vlastně slyšeli, pojďme se podívat na to, kdo z těch tří politiků – slyšeli jsme vánoční projev prezidenta Miloše Zemana, potom projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila a také zmíněný projev premiéra Petra Fialy – kdo, z těch tří politiků se ukázal i ve formě a tedy i v obsahu jako jasný lídr?
My jsme svědky toho, že vždy, když někdo něco řekne, tak se to srovnává s předchůdci. A dá se říci, že například premiér neměl příliš obtížnou výchozí pozici. Podle mého názoru byl jeho projev standardní, normální projev premiéra, politika v této zemi. Vzhledem k tomu, jakým způsobem k tomu ovšem přistupoval Andrej Babiš, tak to mohlo působit osvěžujícím dojmem. Alespoň pro ty lidi, kteří jsou, dá se říci, nové vládě naklonění nebo od ní očekávají nějaký zásadní posun.

Když se podíváme na ty dva zbývající projevy, tak tam by se dalo říci, že si trochu prohodili role. To, co přednesl prezident republiky, nebylo vánoční poselství, protože k Vánocům patří spíš ta slova, která pronesl naopak předseda Senátu pan Vystrčil, kde se snažil hovořit o tom, že by se společnost měla nějakým způsobem spojit právě v době, kdy prochází různými obtížemi.

Hovořil o tom, že by se měl hledat konsenzus. Vyzdvihl i určitou lidskou “solidaritu,“ roli občanské společnosti a tak dále. Takže to, co se většinou očekává právě v takových těch vánočních poselstvích.

Kdežto Miloš Zeman, ten mluvil spíše o tom, jaké problémy tato země má. Jeho pohled na to, jakým způsobem by je měla řešit.

Pojďme se podívat na to, co jsme se dozvěděli o tom, jakým způsobem chce ty problémy řešit vláda premiéra Fialy. Já se vrátím k tomu, co jste zmiňoval vlastně hned v úvodu. Premiér Fiala varoval v projevu především před ekonomickými obtížemi, kterým už země čelí v tuto chvíli. Zmiňoval jste, že ale premiér tak úplně nenabídl jasnou vizi, jak těmi problémy proplout, jak se s nimi vyrovnat. Čím se to dá vysvětlit? Měla vláda málo času nebo dost času na to přijít s nějakým konkrétním řešením? A je ten projev prostorem, kde ta řešení nabízet?
Tak úplně není, ale měly by tam zaznít alespoň nějaké konkrétní kroky, které chce například vláda podniknout v nejbližší době. A ty tam nezazněly. Vláda je pochopitelně ve funkci krátce, nemůže si dovolit obligátních sto dní hájení, protože ty problémy nesnesou. Jejich řešení nesnese odklad, a proto se pustila hned do práce. Zatím je to ale pochopitelně velmi krátký čas, takže nějaké konkrétní výsledky nejsou vidět. Když ale například hovoří o tom, že je potřeba krotit inflaci a že je potřeba krotit ji tím, že je nutné dát dohromady státní rozpočet na letošní rok, alespoň takovým způsobem, aby ten schodek nebyl tak výrazný, tak tam jsme se konkrétních náznaků nedočkali.

Hovoří tam obligátně o tom, že je potřeba šetřit, že je potřeba škrtat- dejme tomu ve státní správě. To jsou ovšem věci, které sice možné jsou, ale nejsou to věci, které by mohly přinést úspory ve stovkách miliard korun. V tom projevu například chybělo, když tedy nechce lakovat situaci na růžovo, aby třeba zmínil, že právě jeho strana, to znamená ODS, prosadila spolu s hnutím ANO změnu superhrubé mzdy, která ročně ochuzuje státní rozpočet zhruba o sto miliard korun právě tím, že se snižuje daňová zátěž lidí.

Takže tam možná mohlo být zmíněno to, že k tomu došlo, ale že právě ODS má dobře rozmyšleno, jak tento výpadek nahradit. A to tam nebylo.

Premiér Fiala říkal v projevu, že neutěšená ekonomická situace je do velké míry důsledkem kroků předchozí vlády Andreje Babiše. Je to tedy pravda, když víme, jak jste teď zmiňoval, že přinejmenším na některých krocích třeba zrovna ODS participovala?
Tak vláda vládne, takže nese největší odpovědnost, což je pochopitelné. A opozice se snaží na chyby vlády upozorňovat, snaží se ji kritizovat. Takže není překvapením, že Petr Fiala poukázal na zodpovědnost Babišovy vlády. A ta je neodmyslitelná. Dá se říci, že právě Babišova vláda ke státním financím přistupovala takovým způsobem, že cílila na určité voličské skupiny a snažila se o to, aby ty voličské skupiny pocítily zlepšení svého života. Očekávala za to, že se jí to vrátí v podpoře ve volbách, což se, dá se říci, dělo.

A když například hovoříme o tomto problému, tak došlo k velmi zajímavému momentu, kdy odcházející vláda, když už bylo jasné, že končí, rozhodla na poslední chvíli naprosto nesystémově o tom, že v příštím roce mají vzrůst platy státních zaměstnanců o 1400 korun, mají vzrůst o více, než tři procenta příjmy pedagogů, učitelů. A nebylo to podloženo právě tím, že by na to byly v rozpočtu dostatečné peníze.

A tak nová vláda začala svoje účinkování nepopulárním krokem. Když se podívala tváří tvář ekonomické realitě, tak musela přistoupit na to, že platy porostou o polovinu. A i u učitelů bude růst jen o dvě procenta, aby se alespoň trošku vrátila do relací státního rozpočtu. Podle mého názoru to ale na nějaké zásadní snížení schodku stačit nebude. Tam je zřejmé, že situaci má komplikovanou tím, že drtivou většinu výdajů státního rozpočtu tvoří takzvané mandatorní výdaje, to znamená výdaje, které jsou ze zákona dané. A pokud chce vláda škrtat, chce snižovat výdaje, tak musí přijmout i příslušné změny zákonů. To nepůjde ze dne na den. Takže to očekávání, které vláda vyvolala, v tom, že seškrtá schodek rozpočtu a že budeme mít schodek řádu pomalu jen desítek miliard korun, tak je naprosto nereálné. A pokud ho srazí na tři sta miliard nebo pod tři sta miliard, tak to možná bude moci považovat za úspěch. Tím spíš, že nás čeká předsednictví v Radě EU. A na to minulá vláda vyčlenila velmi málo peněz a velmi málo úředníků a lidí, kteří by měli zajistit hladký průběh a bude na to potřebovat další peníze. Tak uvidíme, kde je vezme.

Víme, když ještě chvíli zůstanu u potenciálních škrtů, alespoň z programového prohlášení a z toho, co lídři jednotlivých stran pěti koalice říkali v minulosti, jak během předvolebního boje, tak i po volbách a při sestavování vlády a představování svých plánů, víme více o tom, jestli se ideologicky shodnou na tom, kde je potřeba škrtat?
To teprve uvidíme, protože když jsme si mohli pročítat například právě předvolební sliby nebo program, s čím chtěly ty koalice uspět a dali bychom to do konfrontace s realitou, tak to početně nevycházelo, protože oni hovořili o tom, co všechno chtějí podporovat.

Na druhou stranu hovořili o tom, že nechtějí zvyšovat daně a už tak, dá se říci, deficitní státní rozpočet velmi výrazně, tak by musel být ještě deficitnější. A když nyní tedy vláda hovoří o tom, že naopak chce ten deficit snižovat, tak to skutečně nejde úplně dohromady. Takže uvidíme, kde tedy bude chtít škrtat, protože škrty jen ve státní správě nebo škrty týkající se některých dotací nebudou stačit.

A tam se mohou ty představy o tom konkrétním skutečně velmi lišit. To je právě úskalí když máte například pěti koalici, musí se dohodnout těch pět stran a tam se názory na konkrétní věci mohou lišit. To, že například někdo řekne, že chce šetřit, tak na tom se asi shodnou všichni, ale pak je otázka jak.

Vy už jste zmiňoval nadcházející předsednictví Česka v EU, které přijde ve druhé polovině tohoto roku. Premiér Fiala to zmiňoval ve svém projevu jako možnost, kdy bude mít Česko šanci prosazovat své zájmy na půdě EU. Je jeho vláda v pozici, že by něco takového mohla dokázat, že by mohla skutečně přijít s nějakým průrazným hlasem a řekněme prosadit momenty, které z jejího pohledu, z pohledu fungování českého kabinetu, mohou být klíčové pro české národní zájmy?
Když chcete něco prosadit, tak nejprve musíte mít jasno o tom, co přesně chcete prosadit. Musíte mít pro to podporu na domácí politické scéně. A pokud to máte, tak musíte vést různá zákulisní diplomatická a politická jednání a předpřipravit si podporu pro něco, co chcete prosadit. A nemyslím si, že je Česká republika v současné době v situaci, kdy toto činí. Nemyslím si, že během následujících měsíců dokáže něco takového udělat. To znamená prosadit něco a dopředu si to předpřipravit, aby s tím pak v průběhu předsednictví mohla přijít a mohla říci ano, my jsme to dokázali. Takže to si myslím, že úplně nehrozí. Tam spíš bude důležité to, aby se Česká republika v době předsednictví vyvarovala nějakých silných gest, která nebudou opřena o tu podporu, aby to předsednictví nakonec nenadělalo pro Česko více škody než užitku. Snad to předsednictví bude lepší, než bylo to poslední, kdy v jeho průběhu padla vláda. Tak doufejme, že k ničemu takovému nedojde a že Česká republika bude schopna potom i v průběhu předsednictví také reagovat na věci, které nyní nevíme, že přijdou. V minulosti jsme byli svědky toho, že uprostřed předsednictví některé země se musela akutně řešit například krize s migrací. Někdy se musel akutně řešit problém koronaviru. A když se podíváme právě na to, jakým způsobem se dosud předsednictví České republiky připravovalo, tak to bylo v tom stylu, který razil Andrej Babiš. Ten hovořil o tom, že předsednictví je žvanírna a chlebíčky. Takže pokud bychom k tomu přistoupili v tomto stylu, tak si myslím, že Česká republika toho mnoho neprosadí a nastupující vláda si je toho vědoma. Tak uvidíme, zda to v tom krátkém čase dokáže. A pak je tam ještě jeden zajímavý pohled, protože Petr Fiala, je předseda ODS a to je strana, uvnitř které zaznívají různé názory na to, jakým způsobem a co prosazovat v EU.

Je tam zajímavý moment. Jeho poradkyní právě pro EU je osoba, která je blízká Janu Zahradilovi.

Jan Zahradil má velmi vyhraněné názory na to, jakým způsobem by měla EU fungovat, jakým způsobem by se měla například stavět k Rusku, k Číně a podobně. Tam jsou možné různé názorové střety a uvidíme, jakým způsobem se to Petrovi Fialovi podaří ukočírovat tak, aby skutečně Česká republika zvládla to předsednictví tak, jak se očekává.

To se vlastně částečně vracíme i do domácích vod. A já jsem se vás na to chtěla ptát. V jaké politické konstelaci se vláda do boje, jak říká, s těmi tíživými problémy, vlastně pouští? Pro některá z těch nepopulárních opatření, se má obecně zato, že by byl lepší jakýsi obšírnější politický konsenzus. Bude schopna tato vláda takový politický konsenzus získat právě třeba i mezi opozičními stranami? Bude chtít prosazovat některé věci?
Tak dá se říci, pohodlnou většinu sto osmi hlasů. Pokud se tedy koalice nějak nerozhádá, neoslabí nebo neodejdou někteří poslanci pryč z jednotlivých stran a hnutí. V Senátu má také většinu, takže má předpoklad k tomu, aby ty věci, na kterých se dohodne, prosadila. Ale pak jsou věci důležité typu důchodové reformy a v minulosti jsme se přesvědčili o tom, že pokud něco prosadíte, prosadíte to na sílu, prosadíte to těsnou podporou, tak máte téměř zaručeno, že ta změna nebude dlouhodobě fungovat. To byla ta slavná důchodová reforma, která byla velmi rychle zrušena, a která nezískala ani podporu veřejnosti, protože veřejnost už vnímala to, že se nebude pouštět do druhého pilíře důchodové reformy, protože ten bude stejně za chvíli zrušen, takže to nemá žádný smysl. To bylo dopředu odsouzeno k zániku.

No a pokud tedy politici nechtějí pouze slibovat, že budou dělat zásadní změny, tak by je měli dělat a měli by je prosazovat i s podporou opozice. Ale není to věc jednoduchá. Můžeme se o tom přesvědčit už hned na konkrétních výrocích, protože například co ještě nedávno prosazovala ministryně financí za ANO, tak to nyní kritizuje. A hovoří o tom, že vláda vede permanentní předvolební kampaň a že dělá věci, které by ona nedělala. Je to zkrátka přirozený koloběh politiky, kdy ti, co jsou u moci, tak se přesvědčují o tom, že řešit konkrétní problémy není úplně jednoduché, že jednodušší je kritizovat z opozice a navrhovat některá řešení, která by pak mohla být sice prosazená, ale není to úplně jednoduché, není to někdy populární u voličů. Vláda má potom trošku složitější situaci, než když se na to dívá z opozice, o tom se velmi rychle přesvědčí i Fialova vláda. Ale pokud skutečně chce některé věci prosadit a chce prosadit některé velmi nepopulární věci, tak by to měla dělat co nejdříve. To je takový ten cyklus politický, o kterém hovoří politologové, že právě na začátku funkčního období se mají prosazovat nepopulární věci a na konci funkčního období se pak už má sklízet ovoce toho, co zaseli v té době a tím si také budovat tu přízeň voličů těsně před volbami.

Když mluvíme o tom politickém prostředí, a já teď rozumím tomu, že se leccos odhaduje velice špatně, když mluvíme o nějakých prognózách, ale vy jste zrovna zmiňoval ten, řekněme, vnější tlak toho, že vláda zcela jistě bude čelit tlaku opozice. To je v demokracii naprosto přirozené, na druhou stranu ale je to vláda, která je složená z pěti stran, takže tam jistě bude nějaké vnitřní napětí. Dá se, Petře, odhadovat nebo z nějakých náznaků soudit, který z těchto dvou tlaků může být nakonec pro vládu náročnější?
Podle mého názoru je daleko náročnější tlak uvnitř. Ten tlak nemusí být jen v tom, že některá z těch koaličních stran bude mít diametrálně odlišný pohled na řešení toho konkrétního problému, ale je tam zaděláno na takový latentní konflikt mezi částí ODS a například Piráty, protože ti mají na spoustu věcí diametrálně odlišné názory. A tam bude pokušení některých představitelů ODS vytěsnit Piráty z vlády nebo některých Pirátů z vlády odejít. Kvůli tomu, jak dopadlo kroužkování ve volbách, je klub Pirátů početně slabý a i bez Pirátů by se dala dohromady vládní většina bez spolupráce s hnutím ANO, takže to si myslím, bude docela problematická věc.

A pak z minulosti jsme poučení o tom, že vždy nejvíce ohrožuje stabilitu vlády a její funkčnost to, když u té nejsilnější strany dojde k vnitřním rozporům. A na ně je rovněž zaděláno. Protože když například nastupující koalice hovoří o tom, že chce v zahraniční politice navázat na politiku Václava Havla, tak si myslím, že v řadách ODS existuje celá plejáda vlivných občanských demokratů, kteří na tuto politiku mají diametrálně odlišný názor. Už jsem zmiňoval i odlišný postoj na to, jakým způsobem by měla fungovat EU. Takže se dá říci, že uvnitř ODS může docházet k různým názorovým střetům a pak bude záležet skutečně na umu Petra Fialy, jak to dokáže ukočírovat, jak těmto různým tlakům dokáže čelit, jak dokáže udržet ODS jednotnou natolik, aby to nenarušovalo fungování vlády. A bude to mít těžké také z toho důvodu, že jako premiér bude enormně vytížený a nebude mít už tolik času věnovat se například ODS a dění uvnitř této strany. A bude záležet na tom, zda například to někdo z vedení strany bude dělat za něj a bude mu s ním ve shodě pomáhat.