Pomahač: Za války se medicína posouvá. Jsme chirurgové duše, naplňujeme lidi sebevědomím

Praha 15. srpna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Léčí plastická chirurgie spíš tělo, nebo duši?
Řekl bych, že jsme chirurgové duše, ale samozřejmě, že je to obojí. Výsledek je v konečném důsledku úprava funkce nebo zevnějšku toho, jak člověk vypadá. A celá škála věcí, kterou děláme, naplňuje lidi určitým sebevědomím, náhradou anebo znovuvytvořením funkce. Takže to všechno vytváří jakýsi celek, který jde od jednoho extrému, třeba transplantace obličeje, k druhému extrému, jako může být mírná plastika nosu nebo facelift.

Velmi často natáčíme o dění na Ukrajině a zvykli jsme si na pohledy do fotobank, kde nacházíme fotografie vážně poškozených tváří různých ukrajinských vojáků, kteří přežili ruské útoky. Chodí na rehabilitace i tady v ČR, sžívají se s protézami a tak dále. To všechno jim ale nevrátí třeba šrapnelem nebo střelou zničenou část tváře. Nevyhladí to popáleniny nebo výrazné jizvy. To všechno plastická chirurgie 21. století už dokáže?
Jsme schopni dokázat celou řadu věcí, ať už z hlediska funkční rekonstrukce nebo relativně i estetické. Stále ale zůstává ten problém, který jsme měli před zhruba sto lety – pokud tváři chybí třídimenzionální část, tedy nejenom povrchová kůže, ale i struktury jako nos, čelist a tak dále, tak jsou rekonstrukce velice těžké. Protézy jsou pak mnohokrát jednodušší, i když samozřejmě z hlediska kvality života jsou pro pacienty nedostačující. To je oblast, kde se za posledních sto let zas tak dramaticky nezměnilo to, co jsme pacientům schopni poskytnout, ať už jsou v Čechách nebo v USA.

Učí ruská invaze na Ukrajině plastické chirurgy něčemu novému? Zlepšují se techniky nebo i technologie, jak se potom přistupuje k plastickým operacím? Pokud se nemýlím, tak to byla právě první světová válka, která dala zrod plastické chirurgii jako takové. Neopakuje se historie? 
Ano, určitě se historie svým způsobem opakuje. Myslím, že chirurgové tím, že vidí velké množství velice unikátních poranění, jsou schopni nejenom vybudovat zkušenosti, které normálně neexistují, ale zároveň jsou mnohdy schopni inovovat a přijít na nová řešení, která třeba dříve nebyla k dispozici. Z tohoto hlediska se medicína určitě posouvá. Bohužel během válečných období, ale posouvá. Nicméně bych neřekl, že v tomto případě bude přelom tak obrovský, jako byl během první světové války. Ale třeba se bude dít něco, o čem nevím a budu překvapen. Momentálně se spíš zlepšují stávající techniky, než že by vznikaly nové.

Napadlo mě, že se naučíte brát štěpy z jiné části těla, že to bude lépe srůstat třeba právě na tvářích. Nebo jinak zašívat rány. Že se naučíte, že se lidské tělo se změnami sžívá trošku jinak, než jste třeba byli zvyklí. Ale to je asi realita posledních desítek let vývoje…?
Ano, je to tak. Co se za posledních sto let nejvíce změnilo z hlediska rekonstrukce obličeje, to byl nejprve samotný základ toho, jakým způsobem metodicky k těmto poraněním přistupovat, což bylo zhruba po první a druhé světové válce. Druhý převrat byl v osmdesátých letech, kdy se vytvořily základy mikrochirurgie. To nám umožnilo přenášet tkáně z jiné části těla a pod mikroskopem připojit cévy tak, že tyto celky tkání přežijí v obličeji.

Poslední změna byla doladění věcí, které jsme dělali normálně – používání počítačových modelací při rekonstrukcích. Teď jsme třeba při náhradě obličejových čelistí schopni segmentace. Tak jak může být kost z dolní končetiny použitá k vytvoření dolní nebo horní čelisti, tak jsme schopni počítačově navrhnout, jakým způsobem by měla být modelována, aby byl výsledek co nejlepší. 

A svým způsobem jsou převratem transplantace. Ty ale mají celou řadu svých problémů, které neumožňují, aby to bylo v současné době úplně běžné nebo časté.

Medicína vs. AI

Počítačové modelace mě zajímají. Do všeho teď prostupují moderní technologie a umělá inteligence. Ta je úplně všude. Pracují s ní, třeba u těch počítačových modelací, i plastičtí chirurgové?
S umělou inteligencí jako takovou zatím ne. Možnosti jsou z hlediska medicíny celkově dalekosáhlé, ale zatím se to spíš projevuje v rámci prognostiky, zpracovávání pacientových údajů a objemných informací. Není to až do takové míry přímo v operativě, ale myslím, že za 10 až 15 let budou různé algoritmy, které budou navádět chirurgy, jakým způsobem pracovat s větší přesností, menšími chybami, méně komplikacemi a lepšími výsledky pro pacienta.

Máte z toho strach, nebo v tom vidíte příležitost?
Já bych se popravdě řečeno bál, kdybych byl radiolog nebo patolog. Tam je umělá inteligence už teď naprosto zjevně budoucností. A vzhledem k tomu, že jde – nechci to nějak zlehčovat – o to nakrmit počítač desítkami milionů snímků, které mají jasnou diagnózu, tak si dovedu představit, že počítače tyto grafické metody nebo obory medicíny velice brzy nahradí. Ale oni se samozřejmě posunou k něčemu jinému. Lidský mozek bude lepší než umělá inteligence v něčem jiném, i v těchto oborech. Ale z hlediska chirurgie si myslím, že to bude nějakou dobu trvat, než by robot třeba autonomně operoval jenom na základě dat. Toho se pravděpodobně nedožiju.

Umělá inteligence může pomoct i jinak. Už jste říkal, že první náznaky vidíte. Třeba – a teď si jen představuju, tak mě případně usměrněte – byste mohli ukázat pacientovi, který jde podstoupit transplantaci obličeje, jak bude vypadat po transplantaci, aby se mohl se svým novým já lépe sžít…?
Něco takového asi bude možné. Ale obávám se, že umělá inteligence potřebuje velké množství dat. Zejména v těchto oborech, které jsou unikátní a kde to množství dat moc není, by to muselo být modelované na něčem jiném. To nemůžete vytvořit na základě toho, co se třeba stalo v minulosti z hlediska transplantace obličeje. Na celém světě je něco přes padesát pacientů. Většinou to tedy jsou oblasti, kde je možné počítač velké množství dat naučit. Ten je pak autonomně schopen vymýšlet systém, jakým řešit daný problém. 

Proto to funguje dobře na zpracování dat, které jsou v grafické formě nebo z hlediska ChatGPT. Kdybyste tam zadal životopis, tak to udělá vynikající výpis. Z hlediska chirurgického se pracuje na mikrochirurgických robotech, které teďka začínáme používat. V podstatě sešíváme drobné cévy a grafické záznamy těchto operací jsou pak uchovávány, takže do budoucna bude možné, že chirurg jenom ukáže, kam má robot provést steh a on to opravdu provede. Ale to jsou všechno věci ve velice raných stadiích vývoje. Takže se nebojím, že by v blízké době došlo k tomu, že by byl chirurg bez práce.

Zastavme se u těch robotů. Nedáno jste na Instagram přidal fotografii, že u vás v práci už mikrochirurgické systémy v operativě zkoušíte. Jak moc precizní jsou?
Jsme jedno z pěti pracovišť v USA, které tyto roboty má. Je to robot, který je schopen zmenšit pohyb lidské ruky na mikrochirurgický pohyb jehly. Co bych tedy normálně dělal pod mikroskopem, teď můžu dělat třeba v rohu operačního sálu. To, že provedu opravdu velký pohyb rukou, se přenese na třeba milimetrový nebo ještě menší pohyb, který udělá robot. Nefunguje tedy automaticky, jenom zlepšuje přesnost. Kdyby měl chirurg třes ruky, tak je robot schopen to odfiltrovat, nebo kdyby měl člověk problém tenhle maličký pohyb udělat – ne každý má vrozené nadání, aby to zvládl – tak je robot schopen toto udělat. Takže teoreticky je schopen posunout hranici na to, že by obecný chirurg mohl být mikrochirurg. To si dovedu představit. Není to ale ještě na úrovni toho, že by robot dělal cokoli samostatně. Je to jenom taková pomocná ruka chirurga.

Věnujete se i estetickým operacím. Nedávno jsem na Netflixu viděl film Ošklivý, je to taková dystopická vize světa. Plastické operace jsou tam standard, v 16 letech musí člověk povinně na plastickou operaci. Máte pocit, že nejmladší generace má teď k estetickým zásahům do těla trochu blíž, než tomu bylo v minulosti? Chápu, že se to asi odvíjí i od toho, jaké jsou možnosti, ale přeci jen s těmi lidmi přicházíte do styku. Jaký na to mají pohled?
Myslím si, že to asi pravda do jisté míry je. Závisí to na dvou faktorech. Jedním je forma médií, které umožňují retuše fotek a vylepšování sama sebe z hlediska prezentace na TikToku a tak dále. Už to je první věc, která pak lidi navádí k tomu, aby něco takového zkoušeli sami. A jak jste říkal, dostupnost je v západním světě poměrně všude. Jediná brzda je podle mě to, že jsou to věci, ať už zákroky nebo i minimálně invazivní metody, které jsou stále poměrně drahé. Řada pacientů, zejména mladých pacientů, si to tedy nemůže dovolit a rodiče to mnohdy nepodporují. To si myslím, že je jediná brzda. Kdyby to bylo jen na těch šestnáctiletých, tak bychom pravděpodobně viděli deseti, možná i vícenásobný vzrůst poptávky.

A není ten obraz pokřivený právě sociálními sítěmi? Nevysnívají si mladí lidé něco, co pak nejde splnit? Není to rizikové?
Určitě. V podstatě je to utopie, že by každý mohl být ideální a krásný. Zároveň by to asi bylo v konečném důsledku nudné. Takže si myslím, že právě přirozená krása a charisma jsou mnohdy daleko víc. Někdy je ale pro člověka těžké si to uvědomit, zejména pokud bojují s vlastním sebevědomím nebo mají nějaké vnitřní problémy. Tady jsme zpátky u toho, že jsme chirurgové duše. Některé problémy se dají chirurgicky zlepšit. I já mám pacientky, které se po modelaci nosu staly nesmírně úspěšnými manažerkami. Když jsem se jich po roce nebo dvou ptal, tak říkaly, že to byla základní věc, která změnila jejich kariéru. Jejich sebevědomí konečně vzrostlo natolik, že jsou schopny dokázat to, co dokázaly. Takže věřím tomu, že je spousta pozitivních věcí, které jsme schopni dokázat, i když to může vypadat jen jako povrchová záležitost, upravovat zevnějšek.

Boj s nedokonalostmi

Když zásahy do vlastního těla nevedou ke zvýšení sebevědomí a nejsou třeba decentní – máte obavy, že můžou vycházet z neadekvátní představy o tom, jak by člověk teoreticky mohl vypadat, protože mu vizi zkreslily sociální sítě?
Stoprocentně. Dokonce existuje psychiatrická diagnóza, Body dysmorphic disorder. Člověk je neustále nespokojený se svým zevnějškem a abnormálně vyhledává operace, které by jeho zevnějšek upravily. Toto jsou pacienti, kteří jednak nikdy nebudou šťastní a jednak v mnoha případech skončí s opravdu extrémními deformitami. Některé z nich jsou viděny na internetu, ten vzhled je extrémně abnormální. Díky tomu, že jsem v akademické instituci, tak mám tu výhodu, že pokud opravdu sám nevěřím tomu, že bych pacientovi mohl pomoct, tak můžu odmítnout. Nejsem tedy závislý na tom, že čím víc bych těchto operací dělal, tím víc vydělám, já nebo moje oddělení. Mám tak určitý luxus, že nemusím dělat, co nechci nebo co považuju za nesprávné. A to podle mě není vždycky, zejména v soukromých praxích, kde je to v podstatě byznys.

O kolik teď dokážete člověka omladit, pokud o to žádá a pokud vy svolíte?
Když se podíváte na studie, které byly provedené z hlediska faceliftu, tak bylo prokázáno, že nejenom, že facelift vydrží zhruba deset let, než by člověk mohl mít nový, ale zároveň omladí zhruba o deset let. Takže určitá data v této oblasti už jsou. Samozřejmě za předpokladu, že je facelift udělaný dobře. Někteří lidé vypadají mladistvě bez jakýchkoliv zákroků a je tam variabilita. Ale myslím si, že jít do extrému je pak abnormální natolik, že i když člověk může teoreticky vypadat mladší, tak může vypadat nenormálně. I kdyby všechny proporce obličeje vypadaly naprosto v pořádku, nic by nebylo příliš předělané, tak přesto musí být určitý soulad s fyziologickým stárnutím a tím, jak člověk vypadá.

Plastická chirurgie nezastaví fyziologické stárnutí ani do budoucna?
Pokud si vezmete třeba obličej, tak je to forma dvou faktorů. Jednak je to ztráta elasticity kůže, která nastává s věkem, a taky je to díky tomu, že chodíme venku na sluníčku. Nemusíme se ani nijak zvlášť opalovat. Toto samotné poškození kůže je jedna část. Druhá část je gravitace. Určité tukové struktury, které bývaly výše na obličeji z hlediska lícních kostí, začnou vlivem gravitace spadávat dolů. To samé se stane z hlediska čelistní struktury. Laloky potom spadnou pod oblast čelisti, podobně i krk. Tyhle věci asi nepůjde zastavit, pokud dramaticky nezměníme celou řadu věcí. Myslím, že proti gravitaci nikdy nic nebude, pokud by člověk nenosil celý život masku. Shodou okolností už byly takové masky vyvinuty. Člověk aplikuje velmi tenkou vrstvu polymeru, který je velice elastický a vytváří podporu, jako by měl člověk závěs na krku. Takže to už je možné dělat, ale nedovedu si představit, že by to někdo dělal každý den, po desetiletí.

Taková ortéza pro obličej.
Víceméně.

Taky se nabízí otázka, zda bude do budoucna skutečně nutné tyto části transplantovat nebo operovat, jestli třeba nenecháte jen tu lícní kost prodloužit tím, že ji necháte dorůst, kůži, která je hyperpigmentovaná, vyměníte… To není vize?
Teoreticky by se věda mohla dopracovat do tohoto bodu, kdy tyto techniky budou možné. Pak je ale problém, že kdykoliv se dostanete do kmenových buněk, kolik by tyto věci mohly stát a jestli to opravdu stojí za to, z hlediska toho, co je cílem léčby. Technologie se ale budou určitě zlepšovat a pravděpodobně se vymyslí systém, jakým vyřešit stárnutí kůže a ztrátu elasticity. Určitě se vymyslí způsob, jak jím omladit kůži, ale momentálně toho až tolik není. Samozřejmě existují povrchové léčby, lasery… Je jich celá řada, ať už jsou chemické, fyzikální a jiné, ale všechno je to založené na samotném hojení kůže, která vytvoří to, co je potom výsledek toho efektu laseru nebo chemického peelingu.

Co byste si přál, aby plastická chirurgie uměla za pár let?
Myslím, že z hlediska blízké budoucnosti jsou to dvě oblasti. Jedna taková každodenní – aby existovaly systémy navigace a takzvaného vedení ruky chirurga, aby bylo možné operace, které jsou momentálně komplexní a trvají třeba 12 hodin, zvládnout třeba za čtyři hodiny. A z hlediska extrémních léčeb, třeba poranění obličeje, které jste zmínil – tam bych si přál, abychom byli schopni složit systém léčby, který by nezpůsoboval poškozování pacienta imunosupresí. Pokud budeme schopni vymyslet systém, jakým používat lidské orgány nebo části tkání k předávání, přenášení a transplantování pro pacienta, který to potřebuje bez toho, že by byly třeba imunosupresivní léčby a léky na potlačení imunity. 

Tělo potom tkáň odmítá, musí být kompenzováno léky, to je ten velký zásah do těla. To je to, co byste si přál odbourat…?
Přesně tak. Kdybychom byli schopni toto odstranit, tak by bylo v dohledné době možné neuvěřitelným způsobem řešit celou řadu velice komplexních poranění. Dlouhodobě samozřejmě není transplantace nebo recyklace lidských orgánů řešením. V dlouhodobém horizontu budou lepší technologie, ať už je to forma tkáňového inženýrství nebo transgenických zvířat, které se už teď provádí – transplantace ledvin z geneticky modifikovaných prasat na člověka, zkoušely se ledviny a srdce – tak toto jsou podle mě věci, které v dohledné budoucnosti trochu pomůžou. Ale z hlediska desetiletí by mohly být potenciálním řešením.