'Vezmu těhotnou přítelkyni, dceru a koupíme si stan.'
Jak bolí byznys s chudobou
V době, kdy se Ústí nad Labem rozhodlo vyhlásit stopku na vyplácení příspěvků na bydlení, skončily ve městě dvě ubytovny. Ústí tak chce omezit přísun dalších takzvaně nepřizpůsobivých i obchod s chudobou. Za touhle na první poslech uchu lahodící větou se ale skrývají konkrétní příběhy. Server iROZHLAS.cz přináší velkou fotoreportáž z domovů těch, kteří se za zhruba dva týdny budou muset vystěhovat - někteří i po patnácti letech bydlení. Dveře do svých jednopokojových bytů, za které zpravidla platí dvanáct tisíc korun, otevřeli všichni ochotně.
„Jsem rád, že už to končí. Ale furt nevím, kam jít,“ říká jednadvacetiletý Martin André. Sedí v jednopokojovém bytě v ubytovně v Ústí nad Labem, v náručí drží tříletou dceru. „Řeknu to na rovinu, nevolal jsem ani na jeden byt, protože na něj nemám. Všude chtějí kauci patnáct tisíc. Já jsem patnáct tisíc pohromadě ještě neviděl,“ vysvětluje.
Dům v Klíšské ulici, za níž následuje průmyslová zóna města, hlásá název „Pension“. André je jedním z několika nájemníků, kteří se k poslednímu červnu musí z domu vystěhovat.
Provozovatelka Lea Anderlová dvě ústecké ubytovny zavírá a končí. Pro ČTK uvedla, že je to kvůli zdravotním důvodům, nikoli takzvanému opatření obecné povahy, kvůli kterému město od března nově příchozím neplatí doplatky na bydlení. Jenže jak shodně tvrdí místní, o tom, že se musí vystěhovat, se dozvěděli zhruba před třemi týdny. A to z internetu.
André nás do bytu pouští se slovy, že se nemá za co stydět. V pokoji je jen nezbytný nábytek, pečlivě ustlaná postel tříčlenné rodiny stojí na koberci uprostřed místnosti. Prostoru však dominují hračky pro dceru Žanetku. Ty jsou vidět všude.
Přitom mladík a jeho přítelkyně, se kterou na přelomu října a listopadu čekají druhé dítě, patří v místní ubytovně mezi nováčky. Zhruba před třemi měsíci se tu uvolnil byt a oni se nastěhovali, protože o pár pater níž bydlí jejich příbuzní.
S partnerkou má k dispozici garsonku, tedy jednu místnost, balkon, předsíň, koupelnu a kuchyň, kde nejsou kamna. Někdo má vařič, ale na celý dům jsou pouze dva jističe – na každou stranu jeden. V zimě podle Andrého vypadávají třeba pětkrát nebo šestkrát denně.
A cena? Jedenáct a půl tisíce korun měsíčně. Zhruba devět tisíc korun jim posílá stát, zbytek si rodina doplácí ze svého. Na živobytí jim zbývá – oproti sousedům – poměrně dost. Zhruba pět tisíc korun.
„Čekám do třicátého (června), co se stane, a když se nic nestane, tak si koupím stan. Nedělám si srandu. Co mám dělat? Já mám těhotnou přítelkyni a tady tříletou dceru. Kam mám jít? Já nemám kam jít. Pod most nemůžu,“ říká a nejistě máchá rukama.
Ubytovny, na které dostal kontakty, byly zpravidla mimo Ústí. André se tu ale narodil a pryč nechce. „Jsem Ústečák, znám každou uličku, tady není díra, kde bych nespadl,“ uzavírá.
„Ponižují nás,“ říká sousedka z přízemí Nikola K. Ta už má domluvené nové bydlení.
Mladá žena v modrém tílku a dlouhými tmavými vlasy vychází ze dveří a kouří. Mimo jiné i za ní byly terénní pracovnice z ústeckého magistrátu, které před chvilkou odešly. Byly zkontrolovat, kolik osob z ubytovny už má nové bydlení zajištěno a kolik jich bude potřebovat pomoc.
Nikola K. tady bydlí třetím rokem. „Úplně o ničem je to. Nedalo se tady ani spát. Záchod rozbitej, štěnice, majitelka nedělala žádný opravy. Vůbec žádná snaha nebyla,“ vypráví. Prý tu projíždí auta a lidé na ně křičí, že jsou „černé huby“. „Ponižují nás,“ říká na chodbě.
I ona nám byt ochotně otevírá a ukazuje svůj domov. Velká místnost, malá kuchyňka, koupelna, záchod. Cena opět zhruba dvanáct tisíc korun měsíčně. I jí část přispívá stát, část doplácí sama.
Celkem má mladá žena čtyři děti – tři kluky a jednu dívku, která je nejstarší. Bydlí pouze s nejmladším synem, kterému jsou shodou okolností právě dnes čtyři roky. Přála by si, aby v novém bytě mohli bydlet všichni pohromadě.
Narozeniny syna ale bude slavit skromně. „Co z toho, když si člověk nemůže dovolit nic, protože co dostává, to musí schovávat. Na to právě nemůžu ani sáhnout,“ popisuje v malé kuchyňce, kde jí před nějakou dobou v noci spadla horní část linky. V průběhu našeho rozhovoru se po ní prohání štěnice. Horší je ale podle Nikoly K. plíseň, která je všude.
Střih. Jiná část města, jiná ubytovna, stejná provozovatelka, zato podstatně horší podmínky pro život. Ty už jsou vidět na první pohled. Cestu k domu, která od ústecké továrny Setuza vede ulicí Purkyňova, lemují nasprejované nápisy jako „černý mor“ nebo „vyžeň černý“.
Čtyřpatrová budova v ústecké čtvrti Střekov, vzdálené zhruba čtyři kilometry od domu v Klíšské, v devět hodin ráno ještě spí. Jen před chvilkou přivezla policie mladíka, kterého odvedla dovnitř. Živěji je ale u krámu naproti, kde lidé z ubytovny čekají na pošťačku. Je čtrnáctého v měsíci a má přinést peníze. Vlastimil Hadrava jako jeden z mála už ví, kam po třicátém červnu půjde bydlet – zamíří do bytu v ústeckých Předlicích.
„Ať si paní Anderlová nemyslí, že jí zaplatím nájem," říká Vlastimil Hadrava odhodlaně.
„Půjdu sám, já nikoho nechci. Od roku 98 jsem rozvedenej a to mi stačí. Já se s ním (majitelem nového bytu) dneska spojím. Čekám na pošťačku, až donese peníze. Koupím si kredit a budu mu volat,“ říká Hadrava, který ve střekovské ubytovně bydlí patnáct let. Jedna z jeho kamarádek už má nové ubytování zajištěné, odešla bydlet k dceři do Předlic.
I on se o tom, že se musí stěhovat, dozvěděl nedávno. V tu chvíli se do řeči zapojí Jiří Česal, jeden z místních, který se lidem z ubytoven snaží pomáhat. Říká, že majitelka nájemníkům o nutnosti vystěhovat se neřekla schválně. „Protože by jí přestali platit nájmy. Něco jim platí stát, zbytek si doplácí oni. Kdyby jim to řekla předem, tak by to okamžitě přestali platit,“ popisuje Česal.
A Hadrava mu dává za pravdu. „Ať si paní Anderlová nemyslí, že jí zaplatím nájem. Sociálka to sice na konto poslala, ale to, co mám doplácet, to jí nezaplatím. Na co? Já taky potřebuju z něčeho žít,“ říká odhodlaně. Na malou místnost se skvrnami od štěnic na stěnách mu stát přispívá 5400 měsíčně. Ze svého doplácí dalších 1200 korun.
Žije ale v něčem jiném než lidé v ubytovně v Klíšské. Tady je na každém patře na chodbě společná kuchyň včetně sociálního zařízení, ne vše ale funguje. „Uvařit se dá, ale stejnak tam nefungují všechny plotýnky,“ říká Hadrava. Teplá voda teče jen dvakrát denně v pevně stanovených hodinách. A když si na bydlení doplatí potřebných dvanáct set korun, na živobytí mu měsíčně zůstane tisícovka.
„Dá i nedá se s tím vyžít. Kdybych neměl melouchy, tak ne. Já dělám všechno, vyučil jsem se na zedníka, takže mi to nevadí. Když něco přijde, tak cokoli. Mně to nevadí. Jsem jako brouk pytlík, práce všeho druhu,“ popisuje. „Všude jsem nebyl, všechno neznám. Ale to, co potřebuju, tak to umím.“
Server iROZHLAS.cz se snažil provozovatelku ubytoven Leu Anderlovou zastihnout, ale neúspěšně. Žena s novináři nekomunikuje. „Kdo volá?“ ptal se ženský hlas na jejím telefonním čísle. Když se redaktor představil a vysvětlil, že shání paní Anderlovou, žena mu odpověděla: „Ta tady není.“ A zavěsila. Pak již telefon nezvedala a neodepisovala ani na SMS.
O podrazu a podvodu ze strany provozovatelky mluví Jana Svobodová, která na ubytovně bydlí pět let. Na chvíli se zastaví u krámu, přijela z města, kde byla synovi, který je dnes se školou na výletě, pro oběd. „Já vařit nemusím, Davídkovi jsem koupila grilované kuře,“ říká s úsměvem. Na zídku vedle sebe položí nákup – rohlíky, meloun a lahvové pivo.
Její plán už je jasný: ke konci měsíce zamíří do jednoho z ústeckých azylových domů. Spolu s osmiletým synem museli absolvovat například i zdravotní prohlídku, jestli nemají svrab.
„Já už jsem to hledala hned ze začátku, přece s klukem nebudu na ulici, nebudu čekat. Jdu do azylového domu. Už to tam mám předplacené, takže v pondělí sbalím pár věcí, bibli, papíry, Davídka, jeho batůžek do školy a pryč,“ popisuje budoucí dny. Když nás později odpoledne pozve do svého pokoje na ubytovně, v mezičase našeho rozhovoru si syn David vezme knížku a předčítáním Pohádek z Větrné lhoty baví menší skupinku na chodbě.
Jako matka s dítětem má k dispozici takzvaný rohák, tedy rohový byt, respektive pokoj, jehož součástí je i malý sprchový kout. A stěžuje si na to, že neovlivní, kdo je její soused. Třeba její syn a několik dalších dětí z ostatních rodin je v posteli už v osm hodin večer. Na to prý Svobodová dává pozor, protože ráno zvoní budíček do školy. Ne ve všech rodinách to tak ale platí a Svobodovou štve, že je pak lidé hází do jednoho pytle.
Ve čtvrtém patře, kde bydlí, má na starosti i úklid společných prostor. Jakmile udeří osmá hodina večer, vytře a zamkne. Za to dostává zaplaceno tisíc korun měsíčně. Teď už ale peníze podle svých slov neuvidí. A ani ona nechce zaplatit svůj doplatek za bydlení na poslední měsíc na ubytovně. „Už jen za ten podvod. Kdyby aspoň řekla, že se stěhujeme. Dozvěděli jsme se to z internetu,“ zlobí se Svobodová.
Vystěhovat se musí celkem 230 lidí, z nichž je 80 dětí. Kvůli rušeným ubytovnám demonstrovala ve čtvrtek podle odhadu policie zhruba stovka lidí. Šlo zčásti o aktivisty a zčásti o lidi ze dvou ubytoven. Podle nich zavření ubytoven na konci června vede k vyhánění Romů a chudých lidí z města.
Hledání nového domova jim komplikuje i to, že v Ústí jsou lokality, kde novým nájemníkům není vyplácen doplatek na bydlení. Romové závislí na doplatcích na bydlení nemají podle Miroslava Brože ze sdružení Konexe možnost sehnat běžný nájemní byt. Naopak podle místostarosty centrálního obvodu Karla Kariky (PRO! Ústí) či předsedkyně sociální komise a úřednice Lenky Jaremové se magistrátu postupně daří lidem nacházet nová útočiště.
