Druhá vlna epidemie je tu. Co je opravdu podstatné pro její zvládnutí, vysvětluje epidemiolog Smejkal

Druhá vlna je tu podle českých úřadů oficiálně, proč přišla v takové formě? Vy jste o tom hodně mluvil v předcházejících dnech, je to skutečně jen důsledek toho, že Česko trochu zaspalo, že nepřijalo včas znovu opatření typu roušky?
Tak to má víc příčin. Za prvé ta čísla stoupají celkem všude v Evropě. Za druhé u nás ovšem stoupají tedy daleko rychleji než kdekoliv jinde v těch okolních státech. Takže když se podíváme do Německa, když se podíváme na Slovensko, to jsou země, která ta opatření neuvolnila přes léto jako my. My jsme je uvolnili. Teď už asi nebudeme pořád hledat proč a budeme se soustředit na to, co bude. Nicméně vezměte si, že my jsme asi opravdu – nevím, co by tomu řekli psychologové – trošku usnuli na vavřínech. Češi prostě neviděli to, co viděly jiné země, neměli strach. I teď se neustále objevuje spousta konspiračních teorií, že vlastně na jaře nic nebylo, že to vlastně celé asi byla jen nějaká hra. To znamená – my jsme to trochu podcenili. A podepsal se na tom bohužel i jaksi postoj, musím říct, některých lékařských autorit, které prostě to trošku zlehčují a ta preventivní opatření zpochybňují. Podepsala se na tom samozřejmě i snaha vlády občas, bych řekl, vyjít vstříc každému, a rozdělovat všechna opatření do sebemenších detailů. To je dobrá snaha, ale asi možná jsme prostě měli plošně zůstat u některých opatření. Ale jak říkám, my jsme – tak jako i já – to viděli hodně optimisticky v květnu, v červnu, takže soustřeďme se na to, co teď bude, a vyhnout se tomu špatnému scénáři.

Pojďme to tedy vzít bod po bodu. Zmiňoval jste reakci veřejnosti, teď podle aktuálního průzkumu pro ČRo mají obavy z možného onemocnění covidem-19 tři pětiny Čechů. Je to víc, než to bylo třeba v létě. Když se na to podíváme očima veřejnosti, na co všechno bychom se měli, obyčejní laici, soustředit? Na co si dávat pozor, jaké údaje sledovat: denní přírůstky, nebo naplněnost nemocnic, co máme mít na zřeteli?
Tak zejména tu naplněnost nemocnic a kapacitu jednotek intenzivní péče. Ta stále je dobrá, my máme dost kapacit, tím hrdlem lahve, jak se říká, je personál, toho je také dost. Ale to je ten aktuální stav. My samozřejmě při tom setrvalém růstu, který je, se můžeme také dostat do situace, která bude i pro to zdravotnictví, nechci říct, kritická, ale vážná. Takže my musíme začít teď už s nějakými těmi preventivními opatřeními, každý sám od sebe. A my nic jiného nemáme. Vezměte si, že jsme opravdu, co se týče té léčby, zase nějak zvlášť nepokročili. Vakcínu stále nemáme, já si myslím, že bude někdy na jaře u nás. Máme remdesivir, ano, ten jsme už vlastně měli. Víme tedy, jak ho lépe používat, kratší dobu atd., ale to jsme měli na jaře také. Máme dexametazon, což je lék u těch kriticky nemocných, to je steroid, který jsme používali vždycky u takhle vážných stavů. A to je tak všechno. Jiné léky opravdu nemáme, takové ty zásadní. Čili zase se musíme pořád jenom soustředit na tu prevenci a ta musí začít u každého z nás, a to už opakujeme pořád – ta 3R.

Takže se dá říct, že aby se druhá vlna zvládla dobře, tak na čele té pyramidy různých opatření je zodpovědnost každého jednoho člověka.
Přesně tak. A už musíme začít opravdu teď. Stále, když jdete po Praze – víte, že Praha jako město je samozřejmě to nejkritičtější, protože je tady spousta lidí – tak stále lidé i ve frontách si nedrží ty rozestupy, stále nemají roušky, ani v těch vnitřních prostorách. A asi přesně – i ty průzkumy ukazují, že lidi to sice začínají brát vážně, ale pořád to neberou tak vážně, jako to brali vážně na jaře. Takže tam když začneme, uvedu příklad: byl jsem ve frontě na poštu a dal jsem si rozestup dvoumetrový, správný, a byl jsem předběhnut nějakým pánem, takže takhle opravdu k tomu přistupovat nemůžeme. A pak můžeme vinit kohokoliv jako vládu atd. Pořád někoho viníme, pořád hledáme někoho, kdo za to může, ale pokud my to sami nepochopíme a sami nezačneme sami od sebe, tak se opravdu nic nezlepší.

Zmiňovali jsme, že máte dlouholetou zkušenost ze Spojených států, tak když to porovnáte, proč je to tady jiné z hlediska vztahu člověka k vlastnímu zdraví a z hlediska zodpovědného přístupu ke zdraví ostatních?
Ano, já jsem tam byl v srpnu. Já jezdím do Nové Anglie, což nebyl ten nejpostiženější stát, to bych si ani netroufl. Já jsem byl v Maine, což je stát, kde je hodně lesů a málo těch pozitivních, řekněme situace srovnatelná s ČR. Všichni tam nosí roušky, i venku. Pokud ta rouška vám spadne a nemáte ji na nose, tak vás někdo upozorní: dejte si tu roušku na nos. Pokud se k někomu přiblížíte na méně než dva metry, tak vás ten člověk v té frontě upozorní: nezlob se, ale stoupni si trochu dál ode mě. A všichni to chápou, nikdo se nenaštve. Všichni naopak vědí, že pomáháme jeden druhému a jinak to nezvládneme. A my jsme tam také byli, my jsme si taky šili roušky sami v těch kritických březnových nebo dubnových dnech. Takže takhle k tomu Američané přistupují pořád. Samozřejmě mají za sebou trpkou zkušenost té těžké první vlny, ale i tam byly druhé vlny v těch jižních státech, takže asi nějak samozřejmě ta jejich zkušenost nebo každý má nějakého známého, kdo byl ve státě, který byl hodně zasažen, takže je to možná proto. Druhá věc, samozřejmě Američané obecně více dbají na individuální zodpovědnost. Tam když si chcete udělat zdravotní pojištění, které nemá každý, v tom máme my výhodu, tak to je na den přemýšlení, které pojištění chcete a které nechcete, protože je to váš život. Čili jsou jaksi dlouhodobě vychováváni, že prostě se nebudou obracet na vládu, protože vládu oni skutečně považují jako něco nezbytně málo nutného, ale musejí začít sami u sebe, v tom jim to možná pomůže.

No, druhá část té rovnice je také důvěra v to, co slyšíte, jako občan, v to, co zaznívá. Vy už jste to nakousl, zmiňoval jste částečné selhání asi i lékařských elit, já nevím, jestli se dá říct i vědeckých elit. Jakým způsobem se v tom tedy lidé mají zorientovat, když vlastně selhává jeden nějaký klíčový kus té řekněme vědecko-politické společnosti, která by měla udávat nějaký srozumitelný tón?
No, máte úplně pravdu. A oni se ti politici také těch lékařů ptají, že. Takže přesně tak. Pokud vám každý odborník a každý lékař říká něco jiného, tak kdo se v tom má pak vyznat? To úplně chápu občany. A chápu asi i některé ty politiky, kteří prostě tohle považují za zdroj informací. Tady obecně v Čechách – a já s tím mám dlouhodobý problém – se nějak neusadil ještě ten koncept, že v 21. století děláme to, čemu se říká v medicíně ‚medicína založená na důkazech‘. To znamená máme nějaká fakta, máme výsledky klinických studií, které jsou některé více, některé méně validní. My už víme, když uděláte studii na velkém vzorku lidí, jak ta studie je. Ty jsou publikovány v kvalitních lékařských časopisech, které by každý lékař měl číst. A z toho jasně vypadává, co je faktum a co je pouze domněnka. Všimněte si, že mnoho i těch odborníků tady do médií vždycky říká: „Já si myslím, že... já si myslím, no, já bych asi…“

Nemám k tomu data, ale myslím si…
Přesně, Nemám k tomu data, ale myslím si… Tak tohle už je asi stejné, jako kdybyste si prostě do studia – a možná teď trošku promiňte, Lenko, dloubnu do médií – když si prostě pozve ten novinář odborníka na opravování automobilů a nechá ho mluvit s odborníkem na prodej pil nebo něco takového. To, že si každý něco myslí, je samozřejmě známá věc. Každý si něco myslí, i já si něco myslím. Ale to, že o tom také něco víme – a my o tom viru pořád toho víme málo, to je pravda, ale některé věci opravdu víme – a ty už si nemusíme myslet, ty prostě víme. A to zpochybňování těch věcí, které víme, už není medicína založená na důkazech. To už jsou prostě jen domněnky. A pokud ty domněnky zaznívají z úst respektovaných lékařských autorit, a musím opět říct často tedy z oborů ne infekčních – já jsem infektolog-epidemiolog, ale tady jsou i onkologové, kteří si něco myslí – a ty ti lidé považují samozřejmě za ‚respektábl‘ osobnosti. Mají tituly lékařské, mají titul MUDr., takže jim věří. Tohle mi asi vadí pomalu nejvíc. Takže to bych se obul do vlastní řad a řekl: Prosím vás, bavme se už jenom o faktech, a ne o těch domněnkách. A pokud máte lékařský titul, máte velkou zodpovědnost, protože lidé vám věří a i politici vám věří.

Když jsme u toho srovnání, tak ve Spojených státech se nesetkáváte s tím, že by lékaři zmiňovali tu větu „Nemám na to data, ale myslím si, že…“? Skutečně se tam všichni řídí opravdu jen ‚fact-based medicine“?
Taky ne, že jo, všichni jsme lidi, ale snaží se říct: podívejte se, toto si myslím nebo toto je moje zkušenost, to znamená na souboru případů, které jsem za svůj život viděl nebo za ten poslední rok, mohu mít nějakou domněnku. To je naprosto fér. I ti staří praktici víte, že toho tolik viděli, že skutečně ten vzorek pacientů, který oni viděli za celý život, je už statisticky signifikantní. To znamená, na tom se dělá nějaký závěr, když 40 let léčí. To už kolikrát může být lepší než nějaká velká studie, ale to jsou výjimky. To, co jsme viděli, to, co vidíme na 2-3 pacientech nebo za těchto 6 měsíců – i já jsem řekl pár věcí, za kterými si nestojím, který si „myslím“, protože jsem viděl pár pacientů nebo deset pacientů a udělal jsem si z toho nějaký závěr. Ale ten nemusí být významný. To je pořád malý statistický vzorek k tomu, abych řekl: Toto vím. Tohle si můžu myslet na tom, co jsem právě viděl, a na tom, co dělám, si mohu něco myslet, to je fér. Ale je také fér říct, toto jsem viděl, toto si myslím, ale studii na to nemám, fakta nějaká budou, až nás bude víc. Až si těch pacientů podobných dáme víc dohromady, můžeme říct, toto víme. Prostě to je ta medicína založená na důkazech. Možná to zní složitě, ale takhle by se to mělo dělat.

Tak to je jeden nějaký úhel, skrze který se můžeme dívat na to, co potřebujeme k tomu, abychom tu druhou vlnu zvládli. Ale co dalšího potřebujeme, co se týče nějakých hrubých faktů? Potřebujeme – rychlé testování. Máme ho? To by byla moje otázka. Potřebujeme dobré trasování. Máme ho? Chytrá karanténa funguje?
Tak já začnu u toho: sami od sebe. Roušky: jsou na to fakta, prostě, jsou na to fakta. Roušky potřebujeme, zejména ve vnitřních prostorech a vždy tam, kde ten člověk je nám na kratší vzdálenost než ty dva metry. Pokud jsme sami v lese, jasně, tam roušku nepotřebujeme. Opakujeme to pořád. Mytí rukou? Rozhodně. Potřebujeme. Je to až na třetím místě, my zase víme už, že ten přenos kontaktní, to znamená, že někde je kapénka, já ji setřu a tou rukou se nakazím, je až na 3. místě, ale stále je to možný přenos. Ale hlavní je ten kapénkový. To znamená rouška a vzdálenosti, tzn. ty dva metry, toto prostě pořád platí. Sorry že to zopakuju ještě jednou, ale asi opakování je matka moudrosti. A teď k tomu státnímu přístupu – jasně že potřebujeme stále dělat tyto věci pořád dál, trasování a testování.

Trasování: víte, že i v těch zemích, které se snažily zavést nějakou chytrou karanténu, vždy vlastně i přes tu chytrou karanténu je to také o lidech, tzn. musíte mít dostatek lidí k tomu trasování. A víme už dobře, že na to potřebuje ten člověk mít nějaký výcvik, není to úplně jednoduché, ale nepotřebuje k tomu mít zase nějaké tituly, dá se to zvládnout. Testování – jasně, potřebujeme. Teď se často mluví, je potřeba testovat jen ty symptomatické jedince. To je úplně pravda. Není fakt fér, když se lidé nechávají testovat jenom tak. Také proto za to rozhodně musí platit a ve chvíli, kdy nemají příznaky, tak je dobré jim prostě říci: jestliže váš test je dnes negativní, tak za dva dny může být pozitivní a skutečně výpovědní hodnota je nulová nebo limitně blížící se nule. Ale my se musíme připravit na to, že těch příznakových bude přibývat, protože jdeme do podzimu. To znamená, ano, chceme stále testovat jen ty příznakové a plus, musím říct, chceme ale testovat i některé rizikové skupiny bezpříznakové. A těch příznakových bude přibývat a ty rizikové skupiny tady pořád jsou. Čili testovat budeme muset čím dál tím víc a já myslím, že těch 20-30 000 testů za den by se mělo zvládnout. Jsou testy méně zatěžující, mluvilo se tady o lamp testech, to jsou ty testy také založené na identifikaci genetiky toho viru, ale jsou ze slin, takže jsou trošku lepší, ale zase mají určitou svoji senzitivitu a specificitu. To je jedno, musí to být validní test a myslím si, že ano, tam jsou také rezervy, obecně.

Kde dále jsou rezervy?
Tak já pořád říkám, já tu rezervu vidím pořád v našem přístupu jaksi, laxním…

Dobře, ale pak jsme mluvili také o naplněnosti nemocnic, vlastně o tom, jak celý ten systém funguje. Tak kde vy jako lékař vidíte rezervu?
Neznám úplně, nejsem statistik lékařství, ale já vidím rezervu v personálu. Ono jako říkat, že nám to prostě zvládnou ty JIPky a prostě ty nemocnice je fajn, ale oni ti lékaři a sestry mají už tak dost práce. A zejména sestřičky na JIPech, to je asi limitní faktor. Takže už říkat, že se to všechno zvládne – no dobře, ono se to zvládne, ale když ti lékaři a sestry se budou muset starat o jiné pacienty a ještě na covid, tak proč pořád spíš nezdůrazňovat tu prevenci? Tady to je dlouhodobý problém českého zdravotnictví – nedostatek sestřiček, nedostatek personálu. To vybavení těch JIP, to je dobrý, jsme na tom dobře v tomto ohledu, ale my se na nějakou kritickou hodnotu stejně můžeme dostat i při tom pomalém vzestupu. Vezměte si, že to je procentuální počet z nějakého rychle stoupajícího počtu pozitivních, tak bude stoupat taky.

Když se tedy podíváme na to, kdo je v tuto chvíli v nemocnicích, tak jsou to stejní pacienti, jako byli na jaře, nebo se situace v tomto ohledu změnila?
Tak obecně, protože o té nemoci něco víme a na jaře jsme byli trošku vystrašeni, tak ti hospitalizovaní, kteří teď leží v nemocnicích, jsou opravdu ti, kteří nutně potřebují hospitalizaci. To znamená, potřebují kyslíkovou terapii, mají tolik komorbidit, že ten covid, kterým byli infikováni, to všechno zhorší tak, že potřebují hospitalizaci. To je trošku posun také od jara, protože na jaře skutečně – báli jsme se všichni, i zdravotníci – to znamená, že se hospitalizovali i lidi, i pacienti, kteří třeba teď jsou normálně v domácí péči, nepotřebují kyslík, potřebují antipyretika atd.

Může to být jistý signál o tom, že ta situace je tedy teď vážnější…?
No je třeba na to myslet a opět nepodceňovat ta čísla. Nenechat se uchlácholit tím, že prostě teď máme málo hospitalizovaných nebo máme je na JIP. Myslet na to, že když toto číslo roste, že to jsou opravdu jen ti, kteří jsou opravdu nutní. Stále stejná cifra je těch vážných, je to 25 % těch všech hospitalizovaných, čtvrtina opravdu potřebuje JIP, oxygenoterapii, buď neinvazivní, nebo invazivní ventilaci. To také zůstává stejné, že vám roste počet hospitalizovaných – a ten roste hodně – tak stále stejný poměr z toho jsou ty vážně nemocní, kteří vám zaplní ty JIPy. Čili to je také jako číslo, které je nutné brát. Prostě virus se nezměnil, v tom musím říct, že zase si posypu popel na hlavu, že mně se jako klinikovi zdálo, že opravdu jaksi zeslábl – možná jo, to my nevíme, ale spíš se bavme o tom, že spíš ty podmínky byly takové, že se třeba nešířil s takovou virovou náloží.

Tady je důležité se koukat na procento pozitivních ze všech testovaných. Já vždycky říkám, úroveň, na které bychom měli být, je 5 %. My jsme setrvale v posledních dnech na 8-9 %, to je číslo ze všech lidí, které otestujete, kolik procent vám z toho vyjde těch pozitivních. Čili na tom vidíte za prvé velký nárůst těch pozitivních, to, že se ten virus šíří a je velmi infekční, to už víme. Ale i to, že bychom vlastně měli tím testováním odhalovat ještě víc hlavně těch přenašečů a to číslo nějak asi srazit tak nějak zase zpátky k těm 5-6 %.

Mimochodem, když mluvíme o číslech, tak se minulý týden hodně mluvilo o tom, že z údajů ministerstva zdravotnictví zmizelo to tzv. číslo R, a sice ten faktor, jak rychle se virus šíří. Co to znamená? A víme vůbec, jaké to číslo teď je? A máme na něj brát ohled?
Tak to neznamená zase tolik, to musím říct. To číslo R totiž se mění a mění se v krajích a mění se tak výrazně – třeba i ze dne na den – je velmi těžké ho zprůměrovat a vytvořit z toho nějaký klouzavý trend. To bych zrovna já zase tolik nesledoval, je to jeden z mnoha indikátorů, ale ne zdaleka ten nejdůležitější.

A víme, jaký teď je?
Já myslím, že je asi 1,6, jsem dneska viděl. Ale to je zase aktuální stav, na toto číslo – opravdu souhlasím s tím, to už bylo na jaře také – nevyberte si jedno číslo a podle toho neměňme svoji náladu a vyhlídky atd. Skutečně nejdůležitější je počet hospitalizovaných a ten počet kriticky nemocných a počet testů, které děláme na počet těch pozitivních.

Tak pojďte vysvětlit, na co se vlastně vy teď soustřeďujete v tuto chvíli. Protože mně z toho vyplývá, že vy – tak jak mluvíte teď – už ale vlastně vidíte třeba situaci, která bude za měsíc nebo za dva. Na co se tedy máme připravit?
Tak já vám řeknu, co my připravujeme v IKEM třeba, jo? My jsme to dělali už na jaře, my jsme prostě testovali každý příjem a překlad pacienta. Teď testujeme přímé překlady pacientů z těch žlutých zón, my jedeme také podle toho semaforu. Ale určitě se dostaneme k tomu, že musíme každého pacienta, kterého přijímáme, otestovat. A to jsou i krátkodobé hospitalizace. To je prostě výkon, kdy ten pacient zůstává přes noc v nemocnici – musí být otestován. Pak se asi zřejmě – protože samozřejmě těch zdravotníků nakažených přibývá, protože ta epidemiologická situace v Praze se horší – takže asi se možná i dostaneme v nějaké fázi k tomu, že budeme plošně třeba testovat ty zdravotníky.

To je prostě další riziková skupina, když jsou to ti nemocní, ale jsou to lidé, které potřebujete, kteří vám prostě nesmí odpadnout. Takže k tomu se také dostaneme. Pak ta standardní opatření, která se provádí na státní úrovni, zavádíme v nemocnici též – omezíme vstupy, omezíme kongresy, nebudou vizity. A to už je těžké. Ono samozřejmě telemedicínou se dá zvládnout spousta věcí, ale ten lidský kontakt nenahradíte, zvlášť v medicíně. Takže už toto jsou věci, které vlastně nechcete, ale směřujeme do nich. Já myslím, že se rozhodně do toho dostaneme. My jsme v tomto módu samozřejmě na jaře jeli. A já už teď můžu říct, že myslím, že opravdu v tom samém módu pojedeme na podzim. A plus nám přibudou pacienti, o které se budeme muset postarat. A ti pacienti IKEM, to jsou ty hodně nemocní, že jo. A to nemluvím o těch transplantovaných, ti na tom jsou docela ještě lépe, ale hlavně ti pacienti s diabetem a hypertenzí, to jsou vlastně ty dva základní rizikové faktory.

No a na co se vy připravujete, co se týče možných celkových dopadů té krize?
V nemocnicích?

No obecně.
Tak zase začnu u nás. My se připravujeme na to, že se samozřejmě budeme muset postarat i o nějaké takové vážně nemocné pacienty. Protože my sice máme tu rizikovou populaci, ale budeme se muset postarat. Budeme muset zase rozdělit ty lékaře na týmy, aby náhodou – když nám vypadne prostě půlka nějaké kliniky, aby ta klinika jela dál – abychom nemuseli omezovat i jiné výkony. Protože to nám vlastně vadilo strašně, že se omezovaly i ty jiné věci. To jsou věci, které si pamatujeme z té první vlny a asi pravděpodobně nastanou opět. Čili to je na úrovni nemocnic. Na úrovni státu – nemůže vám nikdo ale vyloučit, že se ty věci, které byly na jaře, zase zavedou. My, jak jsem říkal, nemáme nic, takže ta standardní opatření a ten lockdown, to celkové zavření, s tím že vezměte si Izrael – teď samozřejmě ekonomicky se všichni snažíme, aby ta ekonomika jela – tam se asi nedostaneme, ale už to, že opět se budou rušit divadelní představení, že prostě kultura se omezí, to jsou pro stát a pro ducha národa dost závažné věci, to také nechceme. Jakékoliv shromažďování, cestování – už teď nám zase omezujou země, jak cestovat – takže my si už ten takový ten vnější lockdown, který si ani neuděláme sami, ony nás tak jako zamknou ty okolní země také. Neříkám, že se to stane, ale může se to stát. Tak o to musíme být jaksi opatrnější.

No, z toho, co říkáte, ale vyplývá, že aby společnost mohla dobře fungovat, aby se dařilo podchycovat případné nové případy, tak bude opravdu potřeba masivní testování. Jsme na to připravení?
Doufám. Na jaře univerzity sehrály výbornou roli, my jsme testovali v Ústavu molekulární genetiky, čili ani nechceme, ale asi bychom se vrátili zase k tomu, že nám prostě vědecké instituce budou testovat. Já myslím, že se to pořád dá. Také testy se dají, ony jsou drahé, ale prostě dají se koupit. Doufejme. Nerozhoduju o tom, takže doufejme. Ale nesmí se to podcenit, my jsme to trošku podcenili, ale doufejme, že prostě ty testovací kapacity budou, no. Co na to mám říct? /smích/ Trasování – já musím říct, že si lidé tím posledním opatřením zvyknou, že je dobré mít respirátor – to, že budou mít respirátor, je ochrání před tím okolím, které je mohlo nakazit, a nepůjdou na dlouhou dobu do karantény, je fajn opatření, protože alespoň já to vnímám tak, že to zvýší ochotu lidí si tu roušku nebo ten respirátor nasadit, protože nepůjdou potom do karantény. Lidé k tomu opravdu přistupují, jako kdyby se nic nedělo, a to prostě musím říct, že by to asi chtělo trošku si uvědomit, že to není úplně jednoduchá situace teď.

To se vracíme obloukem k průzkumu pro Český rozhlas, který také kromě toho, že zjistil, že víc lidí se koronaviru bojí, tak zjistil, že ale víc lidí má nechuť k tomu se těmi opatřeními řídit. My jsme se tady o tom bavili už v červenci, když jste byl ve Vinohradské 12, o tom, jestli vláda neprohospodařila ten moment, kdy mohla pracovat s ochotou lidí a s tím, že i lidé mají obrovskou sílu v tom něco změnit. Tak kde tedy teď jsme? Teď jsme v září, jakým způsobem to vypadá, je to vůbec vratný proces?

Tohle my musíme vzít do úvahy. Přesně tak, tento postoj lidí musíme vzít do úvahy. Protože se blížíme k situaci, ve které jsme byli na jaře, ale přesně lidé to vnímají jinak. Na jaře byli ochotni k velkým obětem a byli jsme všichni jednotní. Teď jsme v podstatě rozděleni. A to bych připočítal, kdybych z toho měl udělat nějakou rovnici, k těm nevýhodám. Proto musíme se do všeho opřít víc, protože lidé už to vnímají tak, jako že je zase bude něco otravovat a že vlastně to nic není. K tomu přispívají ti lidé, co pořád říkají, že to je chřipčička. Takže ano, o to víc musíme zabrat na všech úrovních, které jsme tady zmiňovali, protože pohled občanů je trochu jiný, ano. A s tou důvěrou se to trošku prohospodařilo, to je pravda.

Nepřispěla si ale k tomu sama vláda? Tím, jaká opatření přijímala, že byla chaotická, že se měnila velmi často a že možná i sama vláda vysílala signál lidem, že všechno je v pořádku?
Určitě, určitě. Ale ta vláda také vychází z těch odborníků, o kterých jsme mluvili, tam bych já vždycky začal. A jasně, ono když se snažíte všechno rozdělit do menších a menších políček a jaksi vyjít všem vstříc, tak se to nakonec obrátí proti vám. A já si vzpomínám, v rozhlase, když jsem jel domů, tak jsem slyšel, jak nějaká paní říká: no, já jsem ráda, že tedy už teď vím, že tu roušku si mám nasadit ve všech vnitřních prostorech a nemusím pořád přemýšlet, kde a kdy, a vlastně je to jednodušší. Čili chce to opravdu jednoduchý vzkaz lidem a dlouhodobě si za tím stát. Já myslím, že už teď můžeme říct – a vlastně už jsme to říkali, ale lidé mají krátkou paměť, to je pravda – že toto bude opravdu do jara. A já myslím, že i ta vakcína bude někdy na jaře u nás. V tomto musíme jet, v těchto bazálních opatřeních, až do jara. A neslibovat lidem, já vím, že to je hrozně nepopulární toto říkat, ale bude to horší. Ne lidi strašit, ale říci, může to být vážná situace, připravte se na to a budeme v těchto základních opatřeních až do jara. To znamená i ta zodpovědnost v tom, prostě ne nějaké velké oslavy. Nějaké velké barové nevětrané prostory a opíjení se asi nebude úplně to, co byste teď měli dělat. A zase teď je ještě hezky, tak si užijme toho léta. Teď jsou dny, kdy to ještě můžeme trošku zploštit tu křivku a kdy se na tom zploštění můžeme sami podílet. Tak buďme venku a neshlukujme se, když to řeknu hloupě. Ale tohle nebude na pár týdnů.

Lenka Kabrhelová, Pavel Vondra a Tomáš Roček

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Petr Smejkal, druhá vlna koronaviru, koronavirus v Česku, IKEM