Džungle, kde 80 lidí čeká na jednu sprchu
Reportáž z přeplněných táborů před branami EU

Přesně tři roky platí migrační dohoda Evropské unie s Tureckem. Měla zastavit příchod běženců do Evropy, obzvláště na řecké ostrovy v Egejském moři. Oproti roku 2015, kdy dorazil skoro milion lidí, se počet migrantů snížil. Přesto jich v každém roce přibývají desítky tisíc a počet se zvyšuje. Žijí v přeplněných uprchlických táborech, ve které se proměnily „hotspoty“, původně určené pro krátkodobý pobyt. Například na Samu je kapacita tábora překročená šestkrát, na Lesbu skoro dvakrát. Na místě natáčel v uplynulých dnech spolupracovník Českého rozhlasu Thomas Kulidakis.

Ostrov Samos

Po příletu se ocitám na druhé straně ostrova, kde se nachází většina turistických letovisek. Vidím krásné pláže, hotely očekávající zahraniční návštěvníky a neřeckým dojmem působí jen část osazenstva letadla z Atén. Po cestě na druhou stranu ostrova mi ale místní taxikář nezapomene zdůraznit obavy místních, že turisté kvůli strachu ze setkání s běženci nepřijedou. Byť migranti a uprchlíci jsou soustředění v hlavním městě ostrova Vathy.

Právě v něm se nachází přijímací a registrační středisko známé také jako hotspot zbudovaný pro 685 lidí. Teď se do něj má vejít přes čtyři tisíce lidí. První, čeho si všímám a je zároveň na všem i to nejsmutnější: velké množství dětí, od těch nejmladší až po dorostence.

Starosta ostrova Michalis Angelopoulos mi vysvětluje: „Situace na našem ostrově je velmi kritická, obzvláště v hlavním městě. Má sedm tisíc obyvatel, skoro dvě třetiny už tvoří běženci. 74 procent našeho příjmu představuje turismus, proto jsme v hlavních městech Evropy uspořádali informační kampaň, aby se k nám návštěvníci neobávali jezdit. Naštěstí jezdí i nadále.“

Rozhovor vedeme na radnici, kde chvíli předtím proběhl krátký koncert, který běženci a nevládní organizace Samos Volunteers zorganizovali k příležitosti Mezinárodního dne žen.

Neoficiální tábor

Samotný tábor se nachází jen několik minut chůze od hlavního náměstí. Už z dálky jsou dobře viditelné kontejnery běžné spíš jako ubytovny pro dělníky na stavbách. V nich žijí ti šťastnější z běženců, kteří se nejen vešli do oficiálního přijímacího střediska, ale zbylo na ně i místo jinde než ve stanech. Zbytek musí žít v neoficiálním táboře, který je na soukromém pozemku ve stráni přilepený na vnější část plotu hotspotu Vathy.

Koordinátorka Lékařů bez hranic na ostrově Anna Panteliová mi ukazuje kliniku, která doplňuje lékařskou péči poskytovanou jinými neziskovými organizacemi a řeckou vládou. „Řada běženců je velmi traumatizovaná. Stali se oběťmi sexuálního násilí, mučení v zemi původu, prošli si vězením, útrapami cesty a situace na přeplněném ostrově jejich život dále komplikuje. Původně na ostrově neměli být dlouho, ale jsou tady i lidé, kteří jsou v táboře třeba dva roky,“ doplňuje ji psycholožka Corin, původem Francouzka.

Bažina v Džungli

Neoficiálnímu táboru se přezdívá Džungle. Žije v něm přibližně přes tisíc lidí. Ve stanech, pod celtami, v různých provizorních přístřešcích. Panují zde naprosto příšerné podmínky, každá minuta se zdá jako hodina. Žijí tu vedle sebe rodiny s dětmi, nezletilí bez doprovodu, muži i ženy. Je kolem poledne a teploměr ukazuje přes dvacet stupňů. Ve vzduchu jsou cítit lidské výkaly a pot. Vysušené bahno se v době dešťů mění v bažinu.

Koordinátorka Lékařů bez hranic mi vysvětluje, proč se na Samos musel nedávno jejich tým vrátit. „Před třemi měsíci jsme zahájili pohotovostní operaci, protože se situace prudce zhoršila. Z řeckých ostrovů je zde nyní situace nejhorší, protože kapacita je překročena šestkrát. Působí zde tým z ostrova Chios, protože naši původní kliniku jsme zrušili v době, kdy bylo běženců méně, a naopak byla situace horší na jiném ostrově.“

První, co se po příchodu dozvídám od obyvatel Džungle, je zpráva o úmrtí tří běženců. K ránu se převrhla jejich loď. Zahynul otec společně s dvěma dvojčaty, chlapci ve věku čtyři a půl roku. Informace se táborem šíří jako požár.

Po překonání několika struh s tekutinou, která rozhodně není čirá voda, za rozvěšeným prádlem potkáváme hrající si skupinku čtyřech malých dětí. Jejich matka, 28letá Farah, nám říká:

„Jsem zde deset dní, utekla jsem před válkou, především před Tálibánem s manželem a celou naší rodinou. Tálibán zabil manželovu sestru i celou její rodinu. To byla poslední kapka a konečný důvod, proč odejít. Život tady je velmi obtížný, necítíme se bezpečně. Není zde ani záchod, ani sprcha, ani lékař. Pro to vše musíme chodit do města nebo do oficiálního tábora. Obzvláště v noci chodíme všude jen s manželem, sama bych nešla.“

Lékaři bez hranic v táboře během naší návštěvy nabízejí lékařskou péči a vysvětlují, že případní zájemci si přes organizaci Samos Volunteers mohou sjednat schůzku na klinice. O něco níž potkávám skupinku mladíků z Afriky, kteří se seznámili až na místě. Ukazují jizvy, berle, zranění, které podle svých slov utrpěli v zemích původu a po cestě do Evropy.

Po chvíli narážím také na tři chlapce, na první pohled nezletilé. Dva bratři z Afghánistánu přišli jako poslední členové kdysi rozvětvené rodiny. Starší, patnáctiletý Suneer vysvětluje, že rodina zemřela v Afghánistánu, na Samu jsou měsíc a půl. „Z Afghánistánu do Řecka jsme se dostali za patnáct dní přes Írán.“ V tu chvíli přichází další běženec, Afghánec Musurín: „Podmínky v táboře jsou hrozné, jsem nemocný, je zde málo lékařů. Přesto je to ale tady lepší než v Afghánistánu nebo Turecku.“

Cesta do oficálního tábora

Přísně střežené zařízení je přístupné jen s povolením řecké vlády, která přijímací středisko provozuje. V čele stojí Maria Dimitrová od února 2017. „Největší problém máme s místem a ubytováním běženců. V táboře je jich na místě pro sedm set lidí přes tři tisíce. Na jednu sprchu připadá dvanáct lidí, správně by to mělo být sedm. Bydlí především v kontejnerech, které mají sociální zařízení. V těch největších bydlí i několik rodin pohromadě. Na veřejných prostranstvích máme také další sanitární zařízení, ale ani jejich počet nedostačuje,“ říká.

Podle ředitelky tábora je situace obzvláště závažná od loňského září, kdy každý měsíc přišlo přibližně tisíc lidí. V táboře vyřizují také žádosti o azyl. Každou chvíli se ozvou tlampače, které vyvolávají jména lidí, kteří se mají dostavit na pohovor s úředníky řecké vlády i Evropského azylového úřadu EASO.

„V táboře mají všichni problém, protože je přeplněný. Na sprchu nebo záchod je nás pětadvacet, obzvláště ráno jste pořád ve frontě. Jídlo je dobré, ale je nás tady moc. Já jsem ale musel uprchnout, protože v Afghánistánu by mě Tálibán zabil. Pracoval jsem pro americkou ambasádu, ale nedali mi vízum,“ popisuje podmínky a svůj osud 29letý Afghánec Mohamed Azríl, který je v táboře se svou ženou. V oficiálním táboře se nachází také škola, kam docházejí děti, pořádají se kurzy, vyučuje se řečtina i angličtina. Podmínky jsou o mnoho lepší než v Džungli. Přesto ale ti, kteří přišli později a jsou navíc, musí žít ve stanech.

Vedení řeckého tábora otevřeně přiznává problémy s vyřizováním azylových žádostí, které plynou z velkého počtu žadatelů. Řecké ministerstvo pro migraci uvádí, že země má kapacitu na vyřízení dvaceti tisíc žádostí ročně. Jen vloni jich ale obdržela 67 000.

Ostrov Lesbos

MORIA. Přesouvám se na Lesbos, kde se nachází uprchlické zařízení Moria. Situace v táboře je podle vedení momentálně mnohem lepší, než tomu bylo vloni v létě. Tehdy bylo v oficiálním táboře a mimo něj přes 8500 lidí. Řecká vláda se proto rozhodla část běženců přesunout na pevninu.

V oficiálním táboře připadá na jednu sprchu 30 lidí, 80 v táboře neoficiálním. O jednu toaletu se musí podělit dvacet lidských bytostí. Mimo oficiální tábor se nachází 40 chemických toalet.

Lékařskou péči poskytuje řecký stát, vojenští lékaři a mnoho neziskových organizací. Běženci mají přístup také ke specialistům, včetně psychologů a sociálních pracovníků. Každému běženci náleží třikrát denně strava zabezpečující celkem přísun 3000 kalorií.

Mezi největší problémy v táboře patří rozpory mezi jednotlivými národnostmi a každodenní potřeba údržby a oprav. Výhodou ostrova Lesbos a tábora Moria je, že od roku 2015 je v centru celosvětové pozornosti. To se odrazilo v dobře fungujícím systému zahrnujícím i nevládní organizace. Přímo vedle vedení tábora je ordinace nevládní organizace poskytující lékařskou péči, fungující sedm dní v týdnu.

„V současné chvíli se potýkáme s běžnými nemocemi, jako jsou nachlazení, infekce a podobně. Denně přichází přibližně sto pacientů. Někteří mají ale zranění i z dřívějška, z domovských zemí nebo z cesty sem,“ popisuje mi švédský lékař Andreas Franson.

Běženci si stěžují na dlouhou azylovou proceduru, přelidnění, ale celkově je podle nich situace lepší než minulý rok. Před táborem jsem potkal tři děti, které se zaujetím sledovaly ceduli popisující pomocí obrázků, jak přežít zimu v Evropě.

Kara Tepe

Moria je od hlavního města Mitilene vzdálená přibližně pět kilometrů. S hlavním městem ji spojuje autobusová linka, která jezdí od šesti ráno do půl jedenácté večer. Přibližně kilometr od Mitilene je tábor pro rodiny Kara Tepe, který provozuje radnice hlavního města Lesbu.

Před ním potkávám pětičlennou afghánskou rodinu. Nejstaršímu dítěti je 13 let, nejmladšímu v kočárku tři. Učitelka Zohra a její manžel, původním povoláním architekt, utekli před válkou z afghánského Kábulu. Žili v Morii jeden a půl měsíce, teď jsou druhý měsíc v Kara Tepe.

„Kara Tepe je mnohem lepší než Moria. V Morii jsme žili ve stanu dvě rodiny, vystaveni veškeré nepřízni počasí. Teď děti chodí do školy a žijeme v pevné buňce. Děti chodí do školy, učí se anglicky, řecky, matematiku i na piano. Chybí nám domov, ale v Afghánistánu není bezpečno. Jako každá matka si přeji, aby mé děti prospívaly, a chceme jen žít v míru,“ říká Zohra a dodává, že za cestu z Afghánistánu se svou rodinou zaplatila přibližně 7000 dolarů. Zohra s manželem a čtyřmi dětmi dostávají měsíčně 310 eur. Měsíční kapesné náleží každému běženci. Dospělým náleží částka začínající od 90 eur, která se zvyšuje podle počtu členů rodiny, typu ubytování, přístupu k potravinám a podobně. Celkově ale vyjde tak akorát na základní věci. V Řecku je přibližně o třetinu dráž než v České republice.

Patová situace

Zkouším stopovat nedaleko tábora Moria. Zastavují mi tři mladíci, kterých se ptám na jejich vztah k uprchlíkům: „Situace na ostrově je špatná, protože běženců je moc. Je to ale vina naší vlády a Evropské unie. Nechtějí, aby se migranti z ostrova přesunuli.“ Podobně mluví i lidé, které jsem oslovil v hlavním městě.

Hlavním důvodem je dohoda uzavřená mezi Evropskou unií a Tureckem v roce 2016, podle které musí běženci zůstat na řeckých ostrovech. Pokud jsou z nich přesunuti, dohoda se už na ně nevztahuje, a odmítnutí azylanti nemohou být vraceni do Turecka. Vláda v Aténách ale i tak jednou až dvakrát za rok rozhodne o převozu běženců na pevninu ve chvíli, kdy je už jejich množství neúnosné.

Řecká vláda se v souladu s usnesením unijních států snaží také předejít takzvanému push and pull efektu. Tedy že vyprázdnění táborů naláká pašeráky lidí k přepravě dalších běženců v ještě větším množství než doposud.

„Situace je teď lepší než vloni v létě, ale očekáváme, že letos bude tábor Moria na Lesbu zase přeplněný,“ říká Carolin, koordinátorka Lékařů bez hranic. „Většina zdravotních problémů, kterých jsme svědky, plyne z faktu, že jsou tábory přeplněné. Obzvlášť negativní je dopad na děti, což vidíme v naší pediatrické klinice. Na začátku přicházelo mnoho lidí, ale pokračovali dále. Teď musí zůstat na ostrově,“ dodává.

„Za dobu platnosti dohody s Tureckem se na řecké ostrovy dostalo skoro 250 000 lidí, vrátit se podařilo každý rok necelých tisíc. Jedná se tedy o velmi malé procento,“ vysvětluje Ewa Moncureová z agentury Frontex.

Situaci v Řecku veřejně kritizuje za nakládání s unijními prostředky například Jaroslav Bžoch z hnutí ANO, který v České televizi například uvedl, že Řecko s penězi neumí hospodařit a peníze „rozmělňuje někde, kde nejsou užitečné.“

Na podobnou kritiku reaguje mluvčí řeckého ministerstva pro migrační politiku Alexis Bouzis: „Problém není v penězích, ale v solidaritě. Není možné, aby Řecko bylo nuceno čelit migrační výzvě samotné. Řecku nejvíce pomůže, když partneři v EU přijmou v rámci relokací alespoň nějaké běžence. Základní stavební kámen by měla být solidarita. Vážíme si finanční i technické pomoci, ale není to jediné řešení. Na pomoci v rámci relokací se podílí mnoho zemí s výjimkou několika států východní Evropy, které jsou všem známé. Co se týká finanční podpory, ani jeden z řady auditů neprokázal jakékoliv pochybení Řecka. Peníze navíc směřují přímo na řešení situace týkající se běženců, ne pro potřeby řecké vlády.“

V době mé návštěvy ostrovů Řecko uzavřelo smlouvu s vládou Portugalska, která se zavázala přijmout tisíc běženců. Podobná spolupráce funguje v rámci spojování rodin i s jinými zeměmi, včetně Německa. Po pěti dnech jsem odjížděl s pocitem vděku, že jsem se narodil v zemi žijící v míru a v kapse mě hřeje pas České republiky, státu Evropské unie. Běženci jsou lidské bytosti jako my, které si zaslouží naši pomoc stejně jako partnerská vláda země Evropské unie Řecko. Žijí v hrozných podmínkách v místě, kde se každá hodina zdá nekonečná. Na rozdíl ode mě tam ale musí zůstat měsíce i roky.

Thomas Kulidakis