A z bídy povstal zázrak
Příběh hrdiny, který zachránil
oči i budoucnost tisíců dětí

Představte si, že vaše krátkozraké dítě dostane místo brýlí jednosměrný lístek do ústavu. Že ho mají za hloupé jen proto, že nevidí na tabuli. Nejde to? V Moldavsku, které se potýká s chudobou a korupcí, to tak chodilo běžně – dokud vše nezměnil norský optik Hans Bjørn Bakketeig. Jako jediný specialista v celé zemi pomohl už přes 10 000 lidí a ani zdaleka tím nekončí, líčí pro iROZHLAS.cz režisér Stian Indrevoll, který o „hrdinovi Norska“ Bakketeigovi natočil dokument Moldavský zázrak.

Tmavovlasý chlapeček mhouří oči: pokouší se zaostřit na papír, který mu kousek před obličejem přidržuje sympatická lékařka. „Co vidíš, Nico?“ ptá se žena v bílém plášti. Nico napíná zrak, jenže snaží se marně, všechno na tom papíře jako by tancovalo v mlze. Ale pak si k němu přisedne starší pán a opatrně mu na obličej nasadí brýle. Nico otevře oči doširoka – a kamera zblízka zachytí, jak se kloučkova malá tvář zčistajasna promění. Je to, jako by se celá rozsvítila. Okamžité a ryzí štěstí.

Především o něm je dokumentární film Moldavský zázrak – fascinující vyprávění o norském lékaři, kterému vlastní zdravotní problémy daly sílu, aby dokázal pomoci jiným. Je to příběh nejen o dobré vůli a velké odvaze, ale také o nešťastné zemi, jedné z nejchudších a nejzkorumpovanějších v Evropě, která se potýká s tíživými okovy minulosti.

V Moldavsku končí slabozraké děti ve zvláštních školách a ústavech, přestože jediné, co potřebují k normálnímu životu, jsou brýle. Jenže těch se tu tak nějak nedostává. A tak se Hans Bjørn Bakketeig rozhodne, že to pomůže změnit. Protože moc dobře ví, jak důležitá je šikovná ruka doktora – i jemu kdysi zachránila život.

S moldavskou kolegyní Taťánou Ghidirimschiovou, energickou lékařkou původem z Podněstří, si v Kišinevě založí praxi a jako vůbec jediný optometrista v celé zemi začíná pomáhat místním lidem, vyšetřovat je, předepisovat brýle a čtecí zařízení; léčit nejen oči, ale také poraněnou psychiku. A má plné ruce práce nejen se stovkami pacientů, ale také s korupcí prolezlým systémem, který mu urputně hází klacky pod nohy. Jen v roce, kdy kamera Bakketeiga sleduje nejvíc, padne v Moldavsku čtyřikrát vláda.

Navzdory veškerému marasmu, který zachycuje, je Moldavský zázrak veskrze pozitivním filmem, od první minuty až do té poslední. Českému publiku se poprvé představil v rámci mezinárodního dokumentárního festivalu o lidských právech Jeden svět, a není divu, že měl slušný úspěch v hlasování o diváckou cenu – o šťastných koncích se totiž v dnešní době mluví povážlivě málo. I to byl jeden z důvodů, proč jsem režiséra snímku Stiana Indrevolla požádala o rozhovor.

Jak se filmař z Norska dostane do Moldavska, jednoho z nejzapomenutějších regionů Evropy?
Vydá se ve stopách norského lékaře. Celé to začalo v roce 2014, když jsem v lokálních novinách narazil na článek o panu Hansovi, jediném optometristovi v celém Moldavsku – a shodou okolností i Norovi. Skvělá reportáž a fotky, a mně došlo: Tohle musím udělat! Později jsem Hans Bjørnovi zavolal a nakonec se s ním rozjel do Moldavska, to bylo v lednu 2015 a Moldavsko jsem navštívil poprvé v životě.

Překvapilo vás?
Norsko patří k nejbohatším státům Evropy a Moldavsko je nejchudší, takže teoreticky cestujete na opačnou stranu. Jenže... Asi nejvíc na mě zapůsobili tamní lidé. Moldavané jsou velice přátelští a milí, a také zdvořilí. Natáčeli jsme uprostřed politického chaosu, protestů a demonstrací, ale já se ani na okamžik necítil ohroženě nebo v nebezpečí, byli vůči mně hodně otevření.

A pak takové pozoruhodné detaily, třeba když procházíte centrem Kišiněva a říkáte si: Hm, možná jsou chudí, ale každý tu má mobilní telefon, a všude vidíte drahá auta, často lepší než v Norsku. Sledujete kontrasty na každém kroku, chudí a bohatí lidé, staré oprýskané budovy proti novým a upraveným. Je za tím korupce a mnoho dalších věcí.

Nevěděli, jak vyrábět brýle

Ke korupci se ještě vrátíme, ale nejdřív se bavme o něčem veselejším. Nedivím se, že jste svůj film pojmenoval Moldavský zázrak, protože ten příběh je opravdu úžasný: jediný odborník v celé zemi dokáže z naprostého mála pomoci tisícům lidí a přitom neztrácí úsměv a odhodlání, přestože mu moldavská realita pod nohy hází jeden klacek za druhým. Hans Bjørn vážně působí tak trochu jako spasitel. Ale jak ten příběh vlastně začal?
Hans Bjørn začal spolupracovat s malou humanitární organizací Help Moldova (Pomoc Moldavsku), která na přelomu tisíciletí vedla projekt v jedné z moldavských škol pro nevidomé. Jejím pracovníkům přišlo divné, proč žádné z těch dětí nemá brýle, protože zdaleka ne všechny byly slepé. A tak po návratu do Norska poprosili o pomoc právě Hanse Bjørna.

Hans s nimi tedy odjel do Moldavska, kde zjistil, že dobrá polovina těch dětí nemá ve škole pro nevidomé co dělat. Protože jediné, co jim chybí, jsou obyčejné brýle. Místo toho ale byly v téhle škole, kam se zkrátka posílal kdokoli, kdo měl přes tři dioptrie.

Čím to?
Možná ještě pozůstatky ze sovětské minulosti, kdy se odlišné děti schovávaly před zrakem veřejnosti. Ale hlavně za to může úroveň lékařství. Moldavští očaři totiž měli za to, že slabozrakým s méně než 30 % zraku nejde pomoci. Což je zajímavé, protože třeba v oblasti sluchu jsou na tom v Moldavsku poměrně dobře, mnohem blíž standardům z EU, ale jakmile šlo o zrak a brýle, úplně tápali. Nevěděli, jak pracovat s dioptriemi, jak pacienta vyšetřit, jak předepisovat nebo vyrábět brýle...

Proto bylo nutné, aby se začali vzdělávat, aby se na tomhle poli změnila celá mentalita země. Když se tam Hans Bjørn přestěhoval (Bakketeig žije část roku v Moldavsku a část v Norsku, pozn. red.), byl tam úplně sám. Jediný optik v celém Moldavsku!

Vzpomínám si, jak jsem tam s ním jel poprvé a pozoroval všechny ty lidi, kterým na obličej poprvé v jejich životě nasadil brýle. Představte si člověka, kterému funguje zrak třeba jen z pěti procent, a najednou má třeba padesát – to je jako byste zničehonic uměla desetkrát rychleji běhat! Vidíte třeba jen na dva centimetry kolem sebe, a najednou se vám otevře celá místnost... to je opravdu jako zázrak. Fantastický pocit.

Přemýšlím, kolik z těch dětí ve školách pro nevidomé nedostalo šanci na normální život, na pořádné vzdělání jen proto, že jim nikdo nepodal brýle... a jak hluboce to asi ovlivnilo moldavskou společnost... Spolehlivé studie nejspíš zatím neexistují?
Řekněme, že když máte v rodině někoho slabozrakého, dopadá to na celou rodinu, protože mu musí pomáhat. Stojí to hodně úsilí, a společnost na tom ve výsledku tratí – slabozraký je někdo, za koho musí platit, koho často vnímají jako břemeno. Ale to se mění, jakmile si slabozraký nasadí brýle. Spousta těch dětí předtím neměla žádnou budoucnost, a teď mohou studovat, jít na univerzitu. A místo přítěže se pro společnost stávají zdrojem. To je také svým způsobem revoluce, hlavně na tomhle poli v Moldavsku.

Děti bez rodičů

Ten problém se ale týká i dětí s lehčí poruchou zraku. Natočil jste třeba Hans Bjørnovu inspekci jedné školy, kde plošné vyšetření odhalilo, že brýle potřebuje celá třetina dětí...
Ono to souvisí ještě s jednou věcí. Před zhruba 20 lety mělo Moldavsko kolem 4,5 milionu obyvatel. Dneska je to 3,5 milionu, a to je oficiální číslo, ve skutečnosti jich může být ještě méně. Je to tím, že kdo má talent a prostředky, tak z Moldavska odejde za lepším. Týká se to hlavně generace rodičů těch dětí – nedaří se jim doma sehnat dobrou práci a hledají ji za hranicemi, přičemž děti běžně nechávají v Moldavsku u příbuzných, hlavně prarodičů. A dítěte si nejvíc všímají rodiče. Často se tak stává, že když se objeví nějaký problém se zrakem, prarodič nebo třeba strýček to neodhalí, nebo tomu nevěnuje takovou péči jako rodič.

Na druhou stranu těžko pomoct, i kdyby chtěli. V Norsku – a myslím, že u vás v Česku je to stejné – platí, že když má dítě podvyvinuté jedno oko, dostane brýle se speciální nálepkou na to druhé, aby se to slabé oko stimulovalo. V raném stadiu poruchy se dá provést leccos, aby se to napravilo, jenže když to zanedbáte, nebo nevíte jak na to, jako v Moldavsku... Oko je sval, a když ho necvičíte, tak zeslábne, může i odumřít.

Je pravda, že oční vady jsou v Moldavsku dost rozšířené. Teorií je hodně, od neléčených zánětů v těhotenství po chemický průmysl. Ale jsou to všechno jen dohady. Žádné studie zatím nemáme, protože to ještě nikoho nezajímalo natolik, aby ten problém začal zkoumat a zjistil proč.

Součástí kliniky Low Vision Center, kterou si Hans Bjørn s kolegyní Taťánou vysnili a pro kterou během celého filmu zoufale shánějí prostory, má být i místnost pro psychologa. Proč?
Protože pomoci lidem k lepšímu zraku je jen jedna část problému. Vzpomínáte na tu ženu na začátku filmu, která mluví o tom, že ji mlátí manžel a že špatně vidí od té doby, co ji udeřil do hlavy? Taťána a Hans Bjørn se každý den setkávají s pacienty, kteří nejenže mají špatné oči, ale jejich situace je úplně jiná, než na co jsme zvyklí my. Postavení žen a dětí v Moldavsku, způsob, jak se s nimi zachází, to je tak sto let zpátky do minulosti. Hodně násilí, hodně temnoty pod povrchem. Takže pomoc psychologa mnohdy přijde vhod.

Korupce jako životní styl

Váš film končí v podstatě happyendem: klinika překoná všechny překážky a konečně podepíše nájemní smlouvu. Jak se jí daří teď? Moldavsko je pořád dost turbulentní země, nikdy netušíte, co na vás čeká za rohem...
To je pravda, navíc se blíží další volby (parlamentní, podle plánu letos v listopadu, pozn. red.). I když poslední rok to v Moldavsku bylo relativně stabilní, stejný premiér a víceméně stejná vláda.

Klinika funguje, ale od konce natáčení se hlavně stala jedna strašně důležitá věc: Hans Bjørnovi a jeho kolegům se loni na podzim podařilo spustit školu pro optometristy. Což znamená, že za čtyři roky už nebude v Moldavsku jen jeden, ale rovnou 17 optometristů! Patří to k Hans Bjørnově vizi, on chce, aby jeho práce byla trvale udržitelná – ne jako u některých humanitárních organizací, které někde působí, pak se stáhnou a tamní situace se pozvolna vrátí do předchozího stavu. Moldavsko se musí naučit vzdělávat své vlastní odborníky.

A jak se klinice daří navigovat mezi korupcí, kterou je Moldavsko prosycené? Užila si s ní svoje – viz třeba, když se Hans Bjørn a Taťána jeden den dohodli s ředitelem velké nemocnice na pronájmu prostor pro kliniku a hned den nato ve zprávách sledovali, jak je tento ředitel – a shodou okolností také exministr zdravotnictví v jedné osobě – zatýkán spolu s dalšími 15 lidmi ve velkém korupčním skandálu, kde šlo skoro o čtvrt miliardy. Ostatně i během jednání s Hans Bjørnem se z něj ředitel snaží mámit peníze bokem, láká na „perspektivní investice“...
Na to si živě vzpomínám, protože jsme to jednání chtěli natáčet, ale nepustili nás na něj. Takže jsme stáli před zavřenými dveřmi a točili aspoň zvuk. A o den později na tom samém místě zasahovala policie a tohoto ředitele a exministra (Andrei Usatîi, pozn. red.) zatýkala. Ve stejnou dobu ovšem Moldavskem hýbal ještě mnohem monstróznější skandál, kdy z tamních bank ukradli miliardu dolarů. (Tento obří bankovní podvod se odehrál v roce 2014 a přesahoval nejen do nejvyšších pater moldavské politiky, ale také ven do Evropy, Británií počínaje a Lotyšskem konče. Podrobněji např. BBC, pozn. red.)

Takže korupce je v Moldavsku neskutečně velký problém – v době, kdy jsme natáčeli, vyhlásili Moldavsko tou nejzkorumpovanější zemí v Evropě (podrobná zpráva např. zde , pozn. red.) Korupce je vážně všude; jdete k doktorovi na vyšetření, a pokud mu nedáte něco navíc, příště vás bude vyšetřovat sestřička. Žádáte si třeba o pas, tak řeknou: Přijďte si za 6 týdnů. Ale když zaplatíte, za hodinu odcházíte s pasem v kapse. Takhle ten systém funguje.

Umím si představit, jak moc to někoho jako Hans Bjørn muselo frustrovat. Přesto to nevzdal, což je obdivuhodné bezmála stejně jako jeho práce.
Je skvělé, že Hans Bjørn a Taťána pomohli už více než 10 000 lidí – a to jsou malá organizace! Jejich roční rozpočet se pohybuje jen kolem 200 000 eur, ale dokážou za to dělat zázraky. Obrátit k lepšímu životy nejen svých pacientů, ale také jejich rodin. Takže to nejsou vždycky jen peníze, které mohou měnit svět. Dokážou to také sny a silná vůle. A já bych řekl, že Hans Bjørn sní o tom, že změní Moldavsko. A že ke splnění toho snu má hodně blízko.

Magdalena Slezáková