Stála na televizním pódiu, jediná žena mezi samými muži - a zpoza nikábu střílela verši po islámských extremistech, kteří jí upírají práva a pošlapali její víru. Vysloužila si úctu a obdiv, ale také výhrůžky smrtí. Hissa Hilal, finalistka soutěže Million's Poet a básnířka-superstar. "Má poezie se dotýká věcí, o kterých všichni vědí, ale bojí se o nich promluvit," říká známá literátka ze Saúdské Arábie v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Praha 6:00 11. března 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Uprostřed pódia stojí červené křeslo, do kterého usedá žena zahalená v černé. Zhluboka se nadechne; dobře ví, že se na ni neupírají jen oči tříčlenné poroty a diváků v sále, ale také televizní kamery, které každý její pohyb živě přenášejí na obrazovky po celém arabském světě.

A také každé její slovo. Žena v černém je totiž jednou z nejlepších, úspěšnou bojovnicí v soutěži Million's Poet (Básník milionů). Oblíbená talentová show má masivní sledovanost, zhruba 70 milionů diváků, a připomíná nám dobře známou Superstar. Jenomže v ní nerozhoduje umění zpívat písně jiných, ale umění recitovat poezii. Svoji vlastní.

‚Bože, zbav nás mužů!‘ Feministická popová hymna bere útokem Saúdskou Arábii

Číst článek

O prapor nejlepšího básníka, poetické superstar, usilují tisíce básníků, před kamerami však dostane šanci jen necelá padesátka. Hissa Hilal, známá básnířka ze Saúdské Arábie, je jednou z nich. Brzy je jedinou ženou mezi samými muži. Porotci ji uznale chválí, hlasy diváků jí dláždí cestu do finále. Načež přijde třetí kolo, a spolu s ním ta osudná báseň.

Z úzkého průzoru v nikábu problesknou tmavé oči: "Má dnešní báseň se věnuje tématu, které vyžaduje velkou odvahu. Mnoho lidí se bojí. A mlčí, přestože vidí nebezpečí, které obklopuje naši zemi. Hodně básníků mluví o sobě nebo o věcech, které nejsou důležité. Ale když vyjdete na pódium, musíte promluvit o zásadních problémech." 

A tak Hissa promluví:

"Spatřila jsem zlo v očích podvratné fatwy
V časech, kdy zákon pokládají za zločin
Když odhalím pravdu
Zběsilý netvor vylézá ze svých skrýší
Barbarský v myšlenkách a činech
Zuřivý a slepý
Oděn je v roucho smrti, napříč pás
Když odhalím pravdu
Zběsilý netvor vylézá ze svých skrýší
Oděn je v roucho smrti, napříč pás
A káže s mocí, silnou a vládnoucí
děsí a trýzní ty, kdo chtějí mír."
(volný překlad, pozn. red.)

Po chvilce ticha následují ovace publika. Hissa míří do finále soutěže, jenže v patách má nejen obdiv milovníků poezie, ale také zlobu. A zatímco jedni jí posílají hlasy, druzí se pídí po její adrese a hrozí násilím.

Proto nepřekvapí, že když paní Hissa na pozvání festivalu Jeden svět přiletěla do Prahy, nedoprovázela mě na rozhovor s ní kolegyně fotografka. Nikáb totiž zůstal v Saúdské Arábii.

Vzpomínáte si na svoji vůbec první báseň?
(Usmívá se.) Úplně první báseň, kterou jsem napsala, si nepamatuji. Pamatuji si tak pátou nebo šestou, a ta se jmenovala Kmen soudí svoji básnířku. Bylo mi asi tak šestnáct, když jsem ji napsala, a tehdy nebylo přípustné, aby ženy svou poezii vydávaly. Stalo se to tradicí, přitom to tak dřív nebývalo. Ženy mohly svobodně tvořit, ale pak už to neplatilo, pak už to byl problém, a můj první sešit s básněmi spálili.

Když jsem tuhle kasídu napsala, ještě jsem chodila do školy. Neměla jsem nad sebou žádnou moc, a ani mě nenapadlo, že bych ty básně někam posílala, aby je publikovali. (Kasída: tradiční forma staroarabské poezie, složená z rozličného počtu rýmy propojených dvojverší. Pochází ještě z předislámských dob a později se jako oblíbená forma rozšířila také na západ do Evropy, pozn. red.)

Básnířka (The Poetess), trailer:

Nicméně později jste své věci vydávat začala: básně i články, dokonce knihy. Další teď prý máte rozepsanou, prozradíte, o čem pojednává?
No, neměla bych to říkat, abych to nezakřikla (usměje se). Ale je to o boji žen na poli poezie a také o jejich protestu vůči společenským a politickým poměrům.

Máte už vydavatele?
Ano, mám, kniha vyjde.

Básník, nebo bojovník?

Řekla jste, že jste poezii milovala od dětství, že vás k té lásce přivedli rodiče. Když jste ji sama začínala psát, co pro vás znamenala?
Začala jsem psát proto, abych dala prostor svému nitru, vyjádřila své pocity. Byla jsem známá svými romantickými básněmi. Jenže vyvíjela jsem se, stárla a nabírala zkušenosti. A setkávala jsem se v životě s čím dál víc věcmi, které mě zarážely. Takže jsem v poezii začala vidět potenciál vyjádření protestu. Poezie není zbraní, na to je příliš slabá. Ale může být nástrojem, jak zaznamenat protest.

Dlužno říct, že vy jste se o to zaznamenání postarala opravdu ve velkém – před televizními kamerami, které sledují desítky milionů lidí. Pořad Million‘s Poet může diváka ze Západu trochu zmást: stejné popkulturní kulisy, co zná z talentových soutěžích typu Superstar, jenže místo popových hvězd tu spolu soupeří poezie, a ta má u nás do mainstreamu hodně daleko. Je básník superstar arabského světa?
Tohle hluboce vychází z arabské kultury a kdo ji zná, toho to nepřekvapí. Básníci měli velice důležité postavení už v období přes islámem. Byli jako proroci. Existoval slavný súk čili trh, jmenoval se Ukáz, a tam se spolu básníci utkávali úplně stejně jako dnes v této soutěži. (Ukáz ležel jihovýchodně od Mekky, v oblasti města Táif, na Kadidlové stezce. V předislámské Arábii šlo o nejvýznamnější tržiště a místo setkávání a jednání, pozn. red.)

A na svatyni Kába původně byly, nebo se to aspoň vypráví, zavěšeny takzvané mu‘allaki („visící básně“, pozn. red.): kasídy sedmi a později deseti básníků, a tyto mu‘allaki jsou pokládány za nejslavnější a nejlepší předislámské básně, tradovaly se zpaměti.

Básník rozjasňoval společnost a kultivoval ji, byl to nositel myšlenek své společnosti. A role básníka dodnes zůstává nesmírně důležitá v arabské společnosti, hlavně v té kmenové.

O strachu a zlobě

Proto jste se do té soutěže přihlásila? Aby se váš hlas rozlehl napříč společností?
Víte, básnířky, které se té soutěže zúčastnily přede mnou, nebyly moc dobré – nebo tedy aspoň nebyly moc dobré v poezii, která se v této soutěži přednáší. Což je poezie kmenová a orální, která je specifická také svým jazykem, říká se jí nabati. A já patřím k básníkům, kteří se touto formou poezie proslavili; řekněme, že patřím k těm prvotřídním.

Proto jsem skutečně chtěla, aby se moje poezie rozšířila mezi miliony lidí, přesně jak se ta soutěž jmenuje. Abych potvrdila svoji přítomnost na básnické scéně a prokázala sílu své poezie – která není jenom poezie jako taková, ale také poezie ženy. Chtěla jsem ukázat, že i žena je schopná psát básně, které jsou stejně dobré jako od mužských básníků. A možná i lepší.

V soutěži jste procházela kolo za kolem, a kolo za kolem vás porotci chválili a diváci posílali dál. Až jste nakonec stála ve finále – vy a váš soupeř, a rozhodovalo se mezi vámi o vítězi. Cítila jste zadostiučinění?
Ano, myslím si, že jsem dosáhla toho, co jsem si předsevzala. Vlastně jsem se cítila, jako bych zvítězila. Na začátku, když se další básníci dozvěděli, že se soutěže chci zúčastnit, velice je to rozrušilo. Věděli, že jsem dobrá, že jsem schopná je porazit. A to je dost štvalo.

Protože já dobře věděla, že moje poezie je tak silná, že s ní mohu vyhrát. To je předpoklad. Jenže skutečnost je taková, že vítězství ženy v mužské společnosti, ve výlučně mužské společnosti, to, aby žena z rukou muže přebírala prapor (cena pro vítězného básníka, pozn. red.), to je něco naprosto nepředstavitelného.

Aby žena porazila muže, to je v naší kultuře něco, čemu se muži sami brání. A proto také více hlasovali pro muže. Nicméně naštěstí bylo dost takových, ať už žen nebo mužů, kteří hlasovali i pro mne. Takže jsem nakonec skončila třetí a mnohé básníky přece jen porazila.

Právě ta samotná žena na pódiu mezi muži, navíc v nikábu, fascinovala světová média. Psala nejen o vaší účasti v soutěži, ale i o tom, že vám kvůli vaší poezii vyhrožují extremisté. Nicméně zároveň platí, že vás spousta lidí obdivovala a podporovala a porota vás dokonce prohlásila za vítězku – být to jen na ní, tak ten prapor držíte v rukách vy…
Publikum pro mě hlasovalo hodně, máte pravdu. Nejen ve finále, ale i v předchozích kolech. Moje poezie se jim líbila, protože se dotýkala věcí, o kterých všichni vědí, ale neodvažují se o nich promluvit.

Zároveň však tato poezie určité skupiny rozzlobila. Přesněji řečeno nejen má poezie, ale už moje samotná existence, přítomnost mě jakožto ženy na poli, které je obecně považováno za mužské – tedy na veřejnosti. To je věc, kterou tyto skupiny odmítají, která v nich vyvolává velkou averzi. To je důvod pro ty výhrůžky.

Bouři rozpoutala vaše báseň, jíž jste kritizovala náboženské výnosy fatwy a hrůzovládu, ke které jsou zneužívány. Nemusím se vás ptát, jestli chtělo odvahu říct ji v televizi – kamery zřetelně zachytily, když jste dorecitovala, že jste rozrušená. Ale co pak, když přišly všechny ty hrozby?
Sama o sebe se nebojím. Ale mám děti, dcery. Neklid, který pociťuji, se pojí s nimi. Protože jsem jejich matka a jsem pro ně důležitá.

Finále budoucnosti

V Básnířce říkáte, že 70. léta v Saúdské Arábii byla časem tvůrčí svobody, časem umělců, hudebníků, básníků. Obsazení Velké mešity v roce 1979 to změnilo, začala tuhá kontrola. A dnes nám končí 10. léta 21. století. Čí čas je teď?
Zmínila jste, že jsem se v té soutěži dostala až do finále. A my jsme teď také v takové soutěži nebo v boji. Společnost je rozpolcená: na ty umírněné, kteří jsou otevřeni změnám, a pak na ty, kteří podléhají ideologii, žijí a rozhodují se podle ní. Jenže ještě nejsme ve finále. Spíš v takovém limbu, kdy ani jeden z těchto dvou táborů zatím nemá navrch. A tak teď čekáme, jak se situace vyvine a kdo v té pomyslné soutěži vyhraje.

Nemohou být jistým ukazatelem aktuální reformy spojené s korunním princem Mohamedem bin Salmánem? Hodně je rozebírají analytici, experti na blízkovýchodní politiku, ale co si o nich myslíte vy, které se ty reformy přímo dotýkají – nejen jako Saúdské Arabky, ale také jako ženy?
Já to z toho odborného hlediska nemohu úplně posoudit. Nicméně vidím v korunním princi naději.

Podporuji to, co se teď v Saúdské Arábii děje, a z toho, co jsem zachytila z veřejného prostoru a z analýz, jsem vyrozuměla, že ta zlepšení, ke kterým dochází, jsou vážně jeho zásluhou. Mravnostní policie stále existuje, ale on omezil její pravomoci, a je to díky němu, že ženy teď mohou řídit a také více participovat na trhu práce a ve veřejném prostoru. Bez něj by se nic z toho nedělo, takže já mu opravdu přeji úspěch. A doufám, že bude schopný čelit té silné opozici – jak na straně vládních kruhů, které rozhodují, tak na straně veřejnosti a především těch, kteří kážou ideologii a drží společnost uzavřenou.

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít