Obchodník se smrtí, díl III.: Jak Viktor But udělal osudovou chybu a stal se „atomovou bombou“

Moskva 2. ledna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Odzbrojení Viktora Buta, obchodníka se smrtí, díl III.

Článek vydaný v časopise The New Yorker. Napsal Nicholas Schmidle.

Smulian se s Viktorem Butem potkal na letišti Šeremeťjevo v Moskvě. Bylo chladné a zatažené ráno. But měl na sobě pruhovaný svetr a dlouhý hnědý kabát. Oba od posledního setkání zestárli. But měl tak dvacet kilo navíc, oteklý obličej a krátké hnědé ježaté vlasy. Z toho, jak vypadal jeho starý přítel, byl v šoku – rozcuchaný a špinavý Smulian vypadal „jako vandrák“. A ačkoli byla půlka zimy, měl na sobě jen tričko s krátkým rukávem.

Z letiště jeli v černém mercedesu. Po cestě se zastavili v obchodě. But koupil Smulianovi kabát, kalhoty, boty, kravaty a košile. Naobědvali se nedaleko Rudého náměstí a vyfotili se před Leninovým mauzoleem. Později But vysadil starého přítele na hotelu.

Další den vzal Smuliana na svou daču ve městě Golicyno na západ od Moskvy. Dům se čtyřmi ložnicemi byl překvapivě skromný, béžovou fasádu měl z plastu. Smulian později vzpomínal, že si s Butem sedli do jeho pracovny. Venku padal sníh a Butova žena Alla přinesla čaj. Pak nechala oba muže o samotě. Smulian shrnul, co se stalo na Curaçau, a popsal mu možný obchod s Kolumbijci.

But prohlásil, že s drogovými dealery nechce mít nic společného. Smulian ale zdůraznil, že i když lidé z FARC prodávají kokain, Carlos a Ricardo mu popsali boj organizace jako politický, ne zločinecký. But přemýšlel. Na trhu se zbraněmi byl přetlak a marže spadly natolik, že víc vydělával i prodej kešu. Kolumbijci ale vypadali zoufale a on trochu doufal, že je možná přesvědčí, aby koupili některá z jeho starých letadel.

Pobídl tedy Smuliana, aby v jednáních pokračoval. Měl být ale opatrný a zbavovat se použitých mobilních telefonů, SIM karet nebo účtenek z restaurací.

Nakonec oba muži probrali samotné zbraně. Kde by teď mohli sehnat ruské rakety Igla? Smulian si vzpomněl na Petara Mirčeva. But mu zavolal. Mluvili rusky. Slovo igla v ruštině znamená jehla. But se proto Mirčeva zeptal, jestli by neměl nějaké „šicí stroje“. Mirčev mu odpověděl, že ví asi o stovce šicích strojů na Ukrajině. But se otočil na Smuliana a anglicky ho informoval, že stovku kusů by mohl mít okamžitě.

Zeptal jsem se Mirčeva, co dalšího si z telefonátu pamatuje. Než But zavěsil, prohlásil prý: „Už brzy v tom zase pojedeme spolu.”

                                                           ***

Po dvou dnech od setkání v Moskvě zaletěl Smulian na schůzku s Carlosem do Kodaně. Smulian se těšil na velké peníze – dohoda zněla, že z obchodu do milionu dolarů si spolu s Mikem Snowem coby spojkou rozdělí patnáct procent, při transakci mezi jedním a dvěma miliony deset procent a z dvoumilionové platby pět procent.

„Pokud jste ten, kdo říkáte, že jste, můžeme vám hodně pomoct,” pronesl Smulian ke Carlosovi. But počítal s tím, že by FARC mohl žádat až sto tun raket. Za takový obchod žádal 15 až 20 milionů dolarů.

Carlos nabídl Smulianovi, že ho představí vedení kolumbijské organizace – pokud na to má kuráž. Smulian to s díky odmítl.

Na schůzce v Rusku prý But rozhodl, že zboží budou nad Kolumbií shazovat z letadel. Dodávka podle něj může být velmi přesná, na jedno místo. Jako by čtyřicet tun přistálo z nebe na fotbalové hřiště, chlubil se Smulian s tím, že by se to zvládlo v noci. „Takže gringos neuvidí ani prd.“

Carlos vypadal přesvědčeně. Chtěl vědět, kdy se uvidí s Butem. Dohodli se tedy na setkání o pár dní později v Rumunsku. Američtí agenti vybrali tuhle zemi proto, že tamní úřady jim umožní napíchnout telefony.

But se pokoušel sehnat vízum. Ale s vědomím toho, že ho Američané sledují, ztrácel odvahu. Řekl proto Smulianovi, že Rumunsko není nejlepší nápad a navrhl místo toho setkání v Černé hoře, Moldavsku, nebo třeba v Arménii.

Američtí agenti se ale obávali jakéhokoli místa, kde by se But cítil dobře, a proto trvali na rumunské Bukurešti. But si podle Smuliana dál stěžoval, že to místo pro něj není bezpečné. Nakonec – asi po deseti dnech – udělal tajný agent Louis Milione, který na akci dohlížel, ústupek. Zdůvodnil to tím, že pokud by se zdráhali přistoupit na jiné místo příliš dlouho, přestali by být uvěřitelní.

O dva týdny později proto Carlos zavolal Butovi. „Buenas tardes. Letíme do Thajska. Nevím, jestli by pro vás nebylo možné sejít se tam.“

S thajskými policisty měli Američané dobré vztahy, a navíc věděli, že ruští občané mohou zemi navštívit i bez víza. But už tam dokonce dřív byl – na konferenci o letecké dopravě.

But si zabookoval letenku do Bangkoku a pokoj v hotelu Sofitel. Jako všichni úspěšní podnikatelé věděl, že člověk je jenom tak dobrý, jak dobrý je jeho poslední úspěch. A protože jihoamerická politická situace pro něj byla velkou neznámou, zapnul počítač a začal si o svých obchodních partnerech hledat informace. Studováním FARC strávil další dva týdny. Přečetl si jejich manifest a zjistil si něco o vedení organizace. 5. března v noci But a jeho ochranka nastoupili na palubu letu číslo 553 společnosti Aeroflot na noční let do Thajska.

                                                           ***

Dalšího dne, krátce po desáté hodině dopoledne, But vystoupil na terminálu letiště Suvarnabhumi v Bangkoku. V kufru si s sebou vezl kolumbijského průvodce od Lonely Planet. Bylo vlhko a dusno. But měl na sobě oranžovou polokošili, khaki kalhoty a tenisky. Zavolal si taxík a odjel do hotelu Sofitel.

Američtí agenti a jejich thajští partneři dorazili do hotelu už během rána. Přijeli po jednom nebo po dvou, aby nebudili podezření. Jednu z místností ve dvacátém patře předělali na řídící centrum. Butův taxík z letiště se rozhodli nepronásledovat. Předpokládali, že v minulosti pracoval pro ruskou vojenskou rozvědku GRU, tudíž by mohl tradiční sledovací techniky odhalit.

Místo toho nasadili jednoho pozorovatele poblíž mýtné brány. Další se pak krčil u odstaveného auta na dálnici. Nezdálo se ale, že by měl But obavu, že ho někdo uvidí. Imigračním úředníkům na letišti dokonce předložil své skutečné doklady. Jednal neuváženě? Nebo měl snad v Thajsku tak silné konexe?

V Sofitelu But našel Smuliana, Carlose a Snowa v mezaninovém baru. „Mucho gusto,“ pronesl směrem ke Carlosovi, který měl na sobě štěnici a objednal si teplý čaj s citronem. „Je mi líto, co se stalo před pár dny. Přijít o přítele je vážně těžké,“ pokračoval But. Narážel na útok kolumbijské armády, při kterém zemřel vrchní velitel FARC Raúl Reyes.

But, Smulian a Carlos vyjeli výtahem do 27. patra, kde se k nim připojil ještě Ricardo. Všichni čtyři vešli do konferenční místnosti s prosklenou stěnou a posadili se k dlouhému stolu s liliemi naaranžovanými uprostřed. But sáhl po tužce a zápisníku a řekl: „Pojďme udělat seznam toho, co potřebujete.“

Ricardo, kterého ostatní představili jako jednoho z velitelů FARC, prohlásil, že kolumbijská organizace potřebuje protiletadlové střely, které by povstalci mohli použít proti americkým vrtulníkům Apache.

„Kolik?“ zeptal se But. Kombinací ruštiny, angličtiny a španělštiny si pak zapisoval zbraně a jejich žádané množství: stovku raket Igla, pět set AK-47, deset milionů nábojů, dvě stě padesát odstřelovacích pušek Dragunov, dvacet tisíc tříštivých granátů, sedm set čtyřicet minometů, dva druhy raketometů.

Carlos se zajímal také o plastickou trhavinu C-4.

„Kolik tun?“ ptal se But.

Carlos s Ricardem odpověděli, že tuna by mohla stačit.

„Máme jich pět,“ nabízel But.

Obchodníci se zbraněmi rádi přehánějí. Butův právník to později označil za způsob obchodního vyjednávání.

But navrhl FARC ještě dodávku dronů a ultralightů vybavených granátomety, které jsou prý „velmi dobré k sestřelování vrtulníků“.

Když jsem o tom mluvil s Petarem Mirčevem, rozesmál jsem ho. Vyzbrojený ultralight byl podle něj technicky vzato blbost. Tak co dron? To už by šlo. Ale kde by But sehnal dron? „No ode mě,“ řekl mi Mirčev.

But na setkání v Sofitelu v jednu chvíli vytáhl z kufříku mapu a rozložil ji na stůl. Carlose a Ricarda pověřil úkolem. Měli najít nějakého úředníka – možná někoho z Nikaragui – který by podepsal certifikáty nutné pro převod zbraní. Současně by za zboží zaplatil a převzal ho.

„Je to trochu politika, trochu obchod a trochu práce hlavou, chápete?“ shrnul But s tím, že pokud nebudou lidé z FARC postupovat opatrně, můžou způsobit skandál.

Pokud nikaragujský úředník vytvoří certifikát, letadlo poletí nejprve tam. But přejel po mapě prstem z Nikaragui přes Kolumbii k městu Manaus na severu Brazílie. Po shození zbraní nad džunglí, kterou kontroluje FARC, přistane letadlo v Manausu a jako krytí naloží mouku a ovoce.

Ricardo byl z plánu nadšený. „Gringos jsou bastardi! Už nás nebudou vraždit ve spánku.“ But souhlasil: „Gringos jsou skutečně nepřátelé. Pro mě tohle není obchod – je to můj boj.“ But přítomným sdělil, že proti Spojeným státům bojuje už „deset nebo patnáct let“. Nazval to „odporem jednoho muže“. Všechny tím rozesmál.

But a Carlos se zvedli, aby si potřásli rukama a uzavřeli dohodu. Chvíli na to vtrhli do konferenční místnosti thajští policisté a ozbrojení američtí agenti.

„Ruce vzhůru!“ zaveleli Thajci. „Jste zatčen!“ But zvedl ruce nad hlavu. Policisté ho přitlačili s nohama od sebe ke zdi.

                                                           ***

Po pár minutách vstoupil do místnosti Tom Pasquarello, šéf pobočky amerického protidrogového úřadu v Bangkoku. But seděl v klidu u stolu. Pasquarello se představil a zeptal se ho, jestli ví, o co tady jde.

„Hra je u konce,“ zareagoval But. Pasquarello se odmlčel, protože si nebyl jistý, jestli mluví o své kariéře, o té šarádě s FARC, nebo ještě o něčem jiném.

O tomhle momentu mi Pasquarello vyprávěl. Viděl prý lidi v takové situaci už mnohokrát. Někdy jsou rozzlobení, někdy bojovní, někdy emocionální. „Viktor byl ale uvolněný. Je to vzpomínka, která se mi pořád přehrává v hlavě. Všechno to, co se právě stalo – byli tu američtí agenti, jeho život byl v troskách –  a on se ani nezpotil. Jako by si prostě jen sedl, aby si přečetl noviny.”

To Smulian byl o poznání neklidnější. Odvedli ho do hotelového pokoje, kde sledoval, jak thajští vyšetřovatelé prohledávají jeho věci. Mezitím ho další z agentů Robert Zachariasiewicz vyslýchal a vysvětloval mu, jakým čelí obviněním. Jen za spiknutí s cílem získat protiletadlové střely mu hrozilo 25 let vězení.

Smulian, který mohl skončit ve sdílené thajské cele spolu s Butem, otočil a souhlasil, že proti němu bude svědčit výměnou za mírnější trest. Krátce po půlnoci nastoupil na let do New Yorku. Hned po příletu na letiště JFK ho oficiálně zatkli. Někteří z Butových přátel podezírali Smuliana, že pro Američany pracoval celou dobu. V rámci dohody o přiznání viny teď ale nesmí mluvit s novináři.

Krátce po páté odpoledne Zachariasiewicz a dva další agenti vyslechli Buta na bangkocké policejní stanici. But seděl na židli s nataženýma nohama, sevřenými rty a rukama v poutech, které měl položené v klíně. Zachariasiewicz mu prozradil, že Carlos a Ricardo byli tajní agenti a nahráli celý jejich rozhovor.

But k tomu řekl: „Pokud je to nahrané, pak máte všechno. Držíte v ruce všecky trumfy.”

                                                           ***

Zatímco žalobci z úřadu státního zástupce Spojených států vyslýchali v kanceláři na Manhattanu Andrewa Smuliana, Viktor But trávil čas v přeplněné cele věznice v Bangkoku. Rozhodl se, že se nebude učit thajsky, protože se obával, že by pak na něj už nemusel soud pohlížet jako na cizince. Místo toho využil čas ke studiu sanskrtu, hindštiny nebo perštiny. A bojoval proti svému vydání do USA.

But měl mocné přátele – ruská vláda kritizovala obvinění, která proti němu byla vznesena, a protestovala u thajského velvyslance v Moskvě. Američtí představitelé se přitom dozvěděli i o dalších, podvodných snahách, jak zajistit Butovi svobodu. V dokumentu zveřejněném serverem WikiLeaks psal americký velvyslanec v Thajsku Eric John o „znepokojivých náznacích“, že Butovi „ruští příznivci využívají peněz a vlivu k tomu, aby jeho vydání [do USA] zablokovali”.

V prosinci roku 2008 thajský námořní kapitán u soudu v Bangkoku svědčil ve prospěch Buta. Prý přijel do Thajska proto, aby posoudil provozuschopnost místní základny pro ponorky. Později ale vyšlo najevo, že kapitána k tomu navedl údajný agent ruské vojenské rozvědky GRU – syn thajského admirála ve výslužbě. Na nátlak amerického velvyslanectví nicméně thajské námořnictvo muselo uvést na pravou míru, že But na žádnou oficiální obchodní pozvánku do země nepřijel.

Dne 22. prosince roku 2008, tedy devět měsíců potom, co Buta Thajci zadrželi, svědčil poprvé u soudu. Na ulici kolem posedávali pouliční prodavači a nabízeli pirátská DVD s Obchodníkem se smrtí. Na přebalu byla vedle Nicolase Cage fotografie Viktora Buta ve vězeňském mundúru.

But pod přísahou thajskému soudci řekl, že Andrew Smulian rezervoval jednací místnost v hotelu Sofitel, aby se mohl setkat se čtyřmi cizinci, kteří mají zájem odkoupit dva z jeho starých letounů. Asi po patnácti minutách byl prý zatčen. But, Smulian, Carlos a Ricardo spolu přitom mluvili déle než hodinu a půl. Podle Buta navíc Carlos ani Ricardo nikdy jasně neřekli, že by byli členové kolumbijské povstalecké organizace FARC. A neproběhla podle něj ani žádná debata o prodeji zbraní.

                                                           ***

Po více než dvou letech tahanic thajský soud schválil Butovo vydání do Spojených států. 15. listopadu roku 2010 tým agentů americké DEA, Úřadu pro potírání drog, dorazil do Bangkoku. Bezpečnostní opatření byla přísná. Tom Pasquarello, agent, který Buta zatýkal, mi řekl, že Rusové samozřejmě věděli, že Američané mají Viktorův notebook a vědí všechno o jeho byznysu se zbraněmi. Už také vyvinuli značné úsilí a prostředky na to, aby ho dostali z vězení. „Zkusí ho osvobodit cestou na letiště? Nebo se na něj pokusí spáchat atentát?” přemýšlel Pasquarello.

Američtí agenti se raději rozhodli odvést pozornost. 16. listopadu ráno policejní kolona opustila věznici Bang Kwang, kde Buta drželi, a zamířila na letiště Suvarnabhumi. Novináři auta následovali.

O pár minut později vyrazila další kolona, tentokrát bez majáků a sirén, na vojenské letiště Don Mueang. But měl na rukách pouta a na hlavně balistickou přilbu. Seděl na zadním sedadle SUV se zatmavenými skly. Když kolona dorazila na letištní terminál, Američané mu přilbu sundali. But měl vlasy jako vrabčí hnízdo a knír hustý jako štětiny na kartáči.

Když ho agenti vedli k letadlu, najednou se otočil: „Kde je Derek?“ zeptal se. Hledal muže jménem Derek Odney. Byl to tajný agent DEA původem z Bangkoku, kterého But už znal. Poprvé od chvíle, kdy ho Američané zatknuli, vypadal But zranitelně.

Pak But agenta zahlédl. „Letíte se mnou?“ zajímalo Buta.

„Letím – nemějte obavy,“ odpověděl mu Odney.

Na cestě do New Yorku si But od stevarda půjčil iPod a poslouchal klasickou hudbu: Čajkovského, Beethovena, Bacha. Letadlo přistálo v noci na letišti Westchester County, severně od centra New Yorku. Když But v doprovodu dvou agentů DEA vyšel z letadla, bylo to vůbec poprvé, co vstoupil na americkou půdu. Objevily se záblesky fotoaparátů. Buta vmáčkli do obrněného auta a pokračovali s ním na Manhattan. But na to později vzpomínal: „Přivezli mě do New Yorku, jako bych byl atomová bomba.“

Titulky na webu a v podcastových aplikacích nejsou součástí originálního textu.