Ruská menšina v Pobaltí jako tikající bomba? Vidím dva možné scénáře, nastiňuje zpravodaj

Nedávno jsi projel Pobaltí, udělal jsi tam řadu reportáží, napsal jsi o tom i na sociální sítě a sám sebe ses v těch příspěvcích, které jsem četl, ptal, zda ruská menšina, o které jsi taky točil, nemůže být tikající bomba. Mě by zajímalo, proč.
Někteří lidé mi vyčetli, že jsem označil ruskou menšinu jako tikající bombu, a já jsem tam asi měl doplnit jedno slovo, a to část. Část ruské menšiny může být nebo je tikající bombou v Pobaltí. Bod, od kterého bych začal, je léto 1939, kdy nacistické Německo a Sovětský svaz uzavřeli pakt Ribbentrop-Molotov a rozdělili si, řekněme severovýchodní Evropu. V Česku to máme spojené se záborem Polska, ale ve stejnou dobu si Sověti zabrali pro sebe i pobaltské země. Tehdejší diktátor Stalin potom nařídil získaná území rusifikovat, a to se projevilo masivními deportacemi původních obyvatel na Sibiř, takže desítky tisíc Estonců, Lotyšů, ale i Litevců skončily v ruských koncentrácích na Sibiři. Místo nich a Němců, kteří v rámci té dohody odešli, se do Pobaltí začali stěhovat sovětští dělníci, tedy převážně Rusové, ale i Bělorusové, Ukrajinci, v těch dobách obecně sovětští lidé, kteří hovořili rusky a kteří v pobaltských zemích zakořenili ruský element, který tam ve velké míře přetrvává dodnes.

Do roku 1991 panovalo víceméně status quo, a potom se pobaltské státy osamostatnily a jejich nově vzniklé úřady, vlády začaly rozdávat pasy svým obyvatelům, tedy Lotyšům, Estoncům, Litevcům. Ale etničtí Rusové, kteří byli třeba občany SSSR, ale nebyli občany jednotlivých svazových republik, pasy nedostali, nedostali občanství. Šlo o zhruba milion lidí v celém Pobaltí. Proces rusifikace se v roce 1991 zastavil a úplně otočil. Představitelé Pobaltí hovořili o historickém oknu příležitostí, kdy se mohou odpoutat od ruského vlivu. Ruská menšina ztratila své výsadní postavení, zároveň ale nikam neodešla, ti lidé zůstali. Část z nich se mezi tím asimilovala, naučili se třeba úřední jazyk a v tom lepším případě zůstali a jsou platnou součástí většinové společnosti. V horším případě jsou ti, kteří zůstali, vůči pobaltským republikám nepřátelští a sentimentální vůči době Sovětského svazu.

Soužití ruské menšiny a Lotyšů, Estonců, Litevců je tedy problematické? Ty jsi tam byl, mluvil jsi s těmi lidmi, tak jak to oni sami popisují?
Výrazným milníkem je zábor nebo anexe Krymu v roce 2014, kdy politická reprezentace poprvé přiznala problém v tom, že část ruské menšiny sympatizovala s Vladimirem Putinem a scénářem, který se mu povedl na Krymu a v Donbasu. Pro Pobaltí tento scénář je reálnou hrozbou. Bývalý ruský premiér Medveděv řekl, že pobaltské státy historicky patří Rusku, takže tyto země opravdu mají obavu z toho, že by se Rusko pokusilo na ně nějak zaútočit nebo alespoň zopakovat nějakou formu agrese vůči Pobaltí, tak jak jsme to viděli na Ukrajině před rokem 2022. A právě s velkou invazí v roce 2022 se ty postoje dramaticky vyostřily a politická reprezentace zejména v Lotyšsku a Estonsku otevřeně hovoří o tom, že Rusové, kteří podporují Vladimira Putina, jsou nepřátelsky naladění vůči těm státům a jsou považováni za svým způsobem poměrně velkou bezpečnostní hrozbu.

Rusky umí skoro každý

Tomu rozumím, spíš jsem se ale ptal na ten praktický život. Kdybych si měl představit Estonce a etnického Rusa, jak se sejdou v Tallinnu v hospodě, tak je možné, že po sobě začnou házet skleničky?
Možné to je, asi to není úplně nějakým pravidlem, spíše vůbec. V těch zemích se domluvíte Rusky i ve veřejném prostoru. Sice ruština nezaznívá, protože je zakázána nebo vykázána třeba z nádraží, divadel, úřadů a tak dále, ale obecně tam lidé rusky rozumí nebo hovoří. Nejen etničtí Rusové, je to dáno i historií, ale i nová nebo, řekněme mladá generace, která se narodila po roce 1991, tak umí nebo minimálně hovoří rusky. Není to tak, že by si vjížděli do vlasů pokaždé, co se poznají. Etnického Rusa od Estonce, Lotyše, Litevce na první pohled asi i těžko poznáte, ale napětí tam je evidentní, panuje.

Jdete ulicí třeba v části Rigy, v městské čtvrti Kengarags, a tam je historicky velký počet Rusů. 

Oni tam bydlí v panelácích, které byly postaveny v 50. letech přímo pro jejich dědy a babičky, a zůstávají tam druhou, třetí generaci. Tam slyšíte všechny mluvit rusky, ale nikde ve veřejném prostoru nevidíte žádný nápis azbukou. Zcela evidentně z toho plyne nějaké napětí, i ti lidé, které jsem oslovoval třeba na ulici, se moc nechtěli na toto téma bavit, byli spíše nepřátelsky naladění.

Bylo to stejné ve všech třech jmenovaných zemích, anebo jsi se setkal s jinými reakcemi v Estonsku, s jinými v Lotyšsku, jinými v Litvě?
Estonsko a Lotyšsko mají hodně společných jmenovatelů, co se týká přístupu ke své ruské menšině, a je to velmi podobné. V Lotyšsku je etnických Rusů v populaci 25 procent, stejně jako v Estonsku. V Litvě jich je 6 procent a nejsou největší národností menšinou, tou jsou Poláci, takže tam je to trošičku jiné. Zároveň Litva nesousedí přímo s Ruskem (mimo exklávu Kaliningrad, pozn. red.), Lotyšsko a Estonsko ano, takže i z těchto důvodů je to tam jiné. Obecně ta nálada, ostražitost vůči ruskojazyčným obyvatelům je velká a patrná všude. 

Důvod, proč v Litvě není tolik Rusů, je skutečně podle tebe jenom ten, že nesousedí přímo s Ruskem (mimo exklávu Kaliningrad, pozn. red.)? 
I historicky to vychází z toho, že v Litvě nebyla tak velká potřeba sovětských dělníků, protože už tam velkou řadu profesí zastávali třeba Poláci, kteří tam právě tvoří největší národností menšinu doteď. Mimochodem Poláci v Litvě historicky cítili jakousi náklonost k Rusku, to je zajímavý paradox. Každopádně v Litvě ten problém není takový a Litva také mnohem lépe integrovala ruskou menšinu od začátku 90. let. Co je také důležité zmínit, Litevců je nejvíce, kolem tří milionů, takže i absolutní počet Rusů se rozpustil v populaci mnohem lépe.

To jsme vlastně ještě neuvedli, jaká jsou ta čísla? Když se bavíme o ruské menšině, tak jak velká vlastně je? 
Já jsem to nakousl, v Lotyšsku je zhruba 1,8 milionů obyvatel a Rusové tvoří asi 25 procent populace, v Estonsku žije asi 1,3 milionů lidí a etnických Rusů tam je rovněž asi čtvrtina populace. Zároveň všechny pobaltské státy se potýkají s klesající demografickou křivkou, ale co se týká ruskojazyčné menšiny, tak ta se drží zhruba na svém. Zkrátka mladí Estonci, Litevci, Lotyši odjíždějí za prací do Evropy, cestují po Evropě. Týká se to také mladých etnických Rusů, ale ti spíše zůstávají, takže i ten poměr spíše stagnuje v posledních letech.

Být Rusem v Pobaltí

Je to tak, že ruská menšina je v těchto zemích jednolitá, že mohou vznikat i určité čtvrti ve městech, malé Moskvy, dalo by se nějakým způsobem říct, ruská sousedství, ruská lokální média? Protože je to menšina, ano, ale těch lidí je spoustu.
Určitě je to tak. Vychází to spíše z historie, etničtí Rusové obývají spíše místa, prostory, kam se stěhovali jejich dědové za prací, to znamená východní regiony, kde pracovali v zemědělství, zejména v Lotyšsku a v Estonsku, a potom okolí velkých měst. Riga, Vilnius i Tallinn jsou města, ve kterých se běžně mluví rusky, ve kterých to není nic, co by vás zaskočilo na ulici, že se s někým domluvíte rusky. Uvádí se, že v Rize až polovina obyvatel hovoří rusky. Jsou tam obrovské čtvrti, které jsou více ruskojazyčné, než že by se tam mluvilo lotyšsky. Je to tam znát. Hovořil jsem o čtvrti Kengarags, kde jsem procházel ulicemi, a například jsem tam hovořil s jednou paní kadeřnicí, která mi otevřeně řekla, že se cítí v zemi jako obyvatel druhé kategorie, i protože nemá občanství. To je velmi unikátní status neobčana, který má stále v Lotyšsku na 240 tisíc lidí. Ti lidé mohou například podnikat, ale nemají právo volit. A ona říkala: „Cítím se jako občanka druhé kategorie, asi se odstěhuji do Ruska, zvažuji také Španělsko.“ Je to velmi nezvyklá kombinace, ale v jejím pojetí světa říkala, že v Rusku by se jí žilo lépe, protože by tam jako ruskojazyčná měla nějaký druh ochrany a cítila by se tam více jako doma. 

Hovořil jsem tam i s mužem, jehož bratr je Lotyš a on sám je Rus. To se stane tak, že jeho bratr se narodil také jako neobčan a složil během života jazykovou zkoušku, dostal tedy lotyšské občanství a je pokládán po právu jako obyvatel Lotyšska, takže i rodiny jsou takto rozdělené. Ten muž mi říkal: „Můj bratr je Lotyš, já jsem Rus, a kdyby sem vtrhl Putin, tak já nevím, za kterou stranu nebo zemi bych vlastně bojoval.“ Jsou to takové paradoxy, kterých jsou čtvrti, města a regiony, kde sídlí ruskojazyční obyvatelé, plné.

Teď mi ještě dovol otázky týkající se ruské invaze na Ukrajinu. Já jich mám několik, vysypu je dohromady, protože podle mě spolu souvisí. Přibývá Rusů v Pobaltí od ruské invaze na Ukrajinu? Jsou ve střehu tajné služby ve všech třech zemích, o kterých se tady bavíme a potýkají se Lotyšsko, Estonsko a Litva se sílící prokremelskou propagandou?
Nepřibývá jich výrazně. Ti, kteří přišli po začátku ruské agrese proti Ukrajině 24. února 2022, jsou vesměs ti, kteří buď nesouhlasí s režimem Vladimira Putina, nebo s ním souhlasili a jen se vyhýbali případné mobilizaci. Tam šlo o tisícovky lidí, kteří využili možnost získat turistické vízum a odejít přes Finsko, ale také dvě pobaltské země, tedy Lotyšsko a Estonsko, které mají s Ruskem společnou hranici. Všechny vlády zemí, které jsem teď zmiňoval, postupně přestaly uznávat Rusům turistická víza, takže stoply přísun jak odpůrců Vladimira Putina, tak těch, kteří s ním sympatizují, ale nechtějí se zapojit do krvavé války na Ukrajině.

Obecně platí, že ti, kteří nesouhlasili s režimem Vladimira Putina, zůstali spíše v Pobaltí, protože tam se pohodlně domluví rusky, mají tam třeba i známé, protože v Pobaltí fungovala velká ruská exilová skupina novinářů, různých historiků, obecně intelektuálů, kteří se tam uchýlili v případě, že se báli Putinova režimu a jeho represí. Po začátku války přišlo do Rigy až pět set novinářů, tam teď sídlí i velká opoziční ruská média, nejen ruská redakce BBC, ale třeba i server Meduza nebo část Rádia Svobodná Evropa. Já jsem tam hovořil i s exilovými novináři, například s Maximem Kuzachmetovem, který teď poměrně dost píše o tom, že ruští sportovci by se neměli zapojovat do mezinárodních klání z toho důvodu, že právě v Rusku se směšuje politika se sportem a Rusko využívá sport ke své propagaci, propagaci svého režimu, který je v očích pana Kuzachmetova zločinným.

Estonské eso - tajná služba

Ptal ses také na tajné služby, ty jsou aktivní zejména v Estonsku. Estonsko učinilo opravdu obrovský pokrok od 90. let, kdy se jasně řeklo, že Rusové, ruská menšina, zejména ruští krtci zahrabaní hluboko v estonském společenském systému jsou největší hrozbou, které Estonsko čelí v souvislosti s Ruskem. Takže od 90. let tajné služby Estonska dělají skvělou práci, přicházejí s důkazy a odsuzují se lidé napojení na Rusko, různí špioni, kteří působili v Estonsku. Estonsko je v tomto opravdu unikátem nejen mezi východními zeměmi Evropské unie, ale obecně a jeho tajné služby jsou pokládány za špičkové. Vůbec celková odolnost estonské společnosti se budovala po dlouhá léta, souvisí nejen s digitalizací státu, ale také s některými chytrými řešeními v oblasti vzdělávání a tak dále. 

Co se týká propagandy, tak to je klíčová otázka po 24. únoru, protože do té doby řada ruskojazyčných obyvatel Pobaltí byla uvězněna v ruském informačním prostoru. Estonsku se třeba podařilo zhruba o 15,16 procent snížit podíl nebo počet Rusů, kteří sledují ruská média. Tito lidé byli různými programy, mediálním vzděláváním, ale i třeba aktivitou politiků přesvědčeni, že Rusko šíří skrze tato média propagandu, a obrátili se naopak k médiím, která jsou, řekněme západního střihu, tedy ke svobodným médiím, která přinášejí ověřené a alespoň více objektivní informace. Ve všech zemích v Pobaltí jsou zakázána ruská média, některé státy to vyhnaly až do absurdna. Třeba Lotyšsko, tam z Rigy působila i liberálně laděná televize Dožď, která 24. února po začátku války odešla z Moskvy, zavřela svou tamní pobočku a přesunula se do Rigy. Ale ve vysílání této televize se po několika měsících objevila mapa Ruska, na které byl vyznačen jako součást Ruska i okupovaný, anektovaný Krym. Televize za to dostala pokutu, a potom jeden z moderátorů ruskou armádu označil jako „naši“ armádu. To byla taková poslední kapka. I tato liberální televize, kterou velká část ruskojazyčných Rusů považovala za dobrý zdroj, byla odpojena lotyšskými regulačními úřady a nevysílá nadále. Já jsem se o tom bavil s Miroslavem Mitrofanovem, to je politický reprezentant ruské menšiny, člen strany Lotyšská ruská unie, a on mi říkal, že toto je obrovská chyba lotyšské vlády, úřadů, protože etničtí Rusové, ruskojazyční obyvatelé Lotyšska, kteří teď nemají média ve svém jazyce, se nutně budou skrze různé VPN, ale i na YouTube nebo na Telegramu uchylovat spíše k ruské propagandě. Miroslav Mitrofanov říká, že lotyšská vláda takto vytlačuje své ruskojazyčné obyvatele z nějakého prostoru, ve kterém k nim mohla promlouvat, a vytlačuje je ještě dále na okraj. 

Andreasi, rychlé a stručné shrnutí. Jaké jsou vyhlídky do budoucna? Bude sílit asimilace ruské menšiny v Pobaltí, nebo nás čeká nějaký zvrat, nějaká záminka k expanzi stran Ruské federace právě kvůli tomu, že bude v Pobaltí sílit vzdor ruské menšiny?
Já jsem o tom psal i v tom textu, že toto jsou dvě varianty, které já osobně vidím. Samozřejmě by mi poučený expert asi mohl namítnout, že jich existuje mnohem víc, ale ta východiska jsou zhruba dvě. Za prvé, s každou další generací pobaltských Rusů bude náklonost k Moskvě opadat a za pár desítek let budou asimilovat vlivem vynucené integrace, a to se bavíme o tom, že Lotyšsko chce ve školství od roku 2025 plně vyučovat pouze v úředním jazyce, tedy v lotyštině, konec bilingvního vyučování je realita také v Estonsku a Litvě. Vynucená integrace spočívá také v aktivním vytlačování ruštiny z veřejného prostoru i v tom, že velká část ruskojazyčných obyvatel nemůže volit, protože má stále statut neobčanů. Vlivem vynucené integrace, to je ta první možnost, se bude každá další generace ruských obyvatel Pobaltí dále asimilovat, bude se stávat stále platnější a jasnější součástí většinové společnosti, až ten problém, který představuje část etnických Rusů, postupně vymizí. Druhým scénářem, který jsem načrtnul, je, že Moskva ten trend nějak zvrátí, že ruskou menšinu třeba využije po vzoru Ukrajiny jako záminku ke své expanzi. Otázkou zůstává, jak by to Moskva udělala, protože Pobaltí je, na rozdíl od Ukrajiny, součástí západních struktur NATO, Evropské unie. Nutno dodat, že všechny ty země se na to chystají, posilují svou armádu, posilují přítomnost západních spojenců na svém území, jsou tam stovky amerických vojáků, mise NATO, včetně českých vojáků, kteří hlídají kritická místa poblíž běloruských a ruských hranic. Takže na scénář číslo dvě se ty země rovněž připravují a souvisí s tím mnoho věcí, které podnikají nejen v politice vůči ruské menšině, ale i v politice, řekněme mezinárodní. Toho se týká třeba i obrovská podpora Ukrajiny a různé akce, derusifikace, desovětizace veřejného prostoru a podobně. 

V podcastu byly dále využity zvuky z České televize a televize Dožď. 

EDIT 24.5.: V textu jsme přidali vysvětlení k pasáži, že "Litva nesousedí přímo s Ruskem" - Andreas Papadopulos se k tomuto vracel z pohledu 40. let, kdy Kaliningrad nebyl součástí Ruska. Bez tohoto kontextu bylo tvrzení nepřesné, omlouvám se za to.