Obnova ekonomické státnosti bude těžká. Horší erární služby budou za vyšší daně, míní Klimeš
Jaké největší výzvy čekají na příští vládu? Nad tím se ve svém eseji zamýšlí pravidelný host pořadu Českého rozhlasu Plus Chyba systému David Klimeš. „I po takzvané konsolidaci veřejných financí státní rozpočty zůstávají ve stamiliardových schodcích,“ upozorňuje. „Pokud i další vláda bude nadále podporovat rozval financí, bude už taková třetí v řadě a staneme se předluženou zemí, která není schopna bez zápůjčky zajistit základní výdaje.“
Před 120 lety Tomáš Garrigue Masaryk vydal knížečku s názvem Problém malého národa, ve které na tehdejší stesky o malosti a nemohoucnosti českého národa odpovídá tím, že národ je malý tak, jak se malým cítí. A upozorňuje, že touha po národní velikosti se nedociluje jen vojensky, ale především kulturně, vzdělanostně, a hlavně hospodářsky.
Poslechněte si esej Davida Klimeše: Obnova ekonomické státnosti bude těžká – horší erární služby za vyšší daně
Ač Masaryk nebyl žádný ekonom, velmi dobře pochopil, že státní samostatnost je k ničemu, když se nepojí s hospodářskou samostatností a prosperitou.
„Co je platna politická nezávislost, když národ je závislý hospodářsky. Některé státy balkánské jsou nezávislé jen dle jména, ve skutečnosti rozhodují o nich velké státy sousední nebo jen nějaká velká banka. Dnes se podmaňuje nejen mečem, nýbrž i tovarem, a tovarem mnohem více.“
„Nám nepomůže, dáme-li si na cizí tovar český nápis. To tedy znamená osamostatnit se i hospodářsky. To znamená na tu hospodářskou samostatnost pamatovat. Politická samostatnost bez hospodářské je nemožná.“
Není čas si tuto Masarykovu pravdu zopakovat?
Stejně jako Masaryk svým realismem před více než stoletím reagoval na neplodné šarvátky staročechů a mladočechů, kteří se proti sobě ostře vymezovali, ale ideově byly zcela vyčerpaní, i dnes je třeba realismu proti současným „staročechům“ a „mladočechům“, kteří také ostře proti sobě bojují, ale v hospodářských otázkách jsou zcela zaměnitelně bezmocní.
Že to je přehnané tvrzení? Tak se podívejme na několik ekonomických problémů ve veřejných financích, které několik posledních vlád přenechává té, která nastoupí po podzimních volbách 2025.
Hranice prolomena
Na čem popsat současnou zadlužovací party? Určitě vás napadnou stamiliardové schodky státního rozpočtu. Nebo lze rozpočítat 3,5bilionový dluh Česka na občany a vyjde vám, že každý z nás včetně dětí dluží asi 320 tisíc.
Ale je ještě jedno lepší číslo, které člověku ukáže neudržitelný obrázek českých veřejných financí, a to je takzvaná obsluha dluhu. Co to je? Úroky, které každý rok platí český stát tuzemským bankám, zahraničním penzijním fondům a mnoha dalším držitelům dluhu, aby jen mohl dál dlužit. Nic se tedy nesplácí, jen dál může po vynaložení těchto peněz dlužit.
24:51
Horská: Poláci jsou tygr v regionu, rychle nás dohání. Investovali, i když také část dluhu projedli
Číst článek
Kolik ta částka je? V roce 2025 poprvé prolamujeme 100miliardovou hranici. Ano, tolik platíme jen za možnost dlužit. A bude hůř.
Podle výhledu ministerstva financí v roce 2027 to bude už 117 miliard, a to po údajném zkrocení veřejných financí. Pro představu: celá desátá léta – jedno, zda vládla pravice, či levice – se na těchto úrocích ročně platilo něco málo nad 40 miliardami. V roce 2023 jsme prolomili 50miliardovou hranici a za pouhé tři roky jsme dostoupali na 100 miliard.
To je neuvěřitelné tempo, které nemá v Evropě srovnání. Kolik že chybí peněz na obranu příští rok? 40 miliard. Ale nemáme je, protože je musíme dát na možnost dlužit. A kde jsou desítky miliard na školství, vysokorychlostní železnice či na demografickou krizi 30. let? Nikde, splácí se čím dál dražší dluh.
Pokud i další vláda bude nadále podporovat rozval financí, bude už taková třetí v řadě a staneme se v mnoha ohledech předluženou zemí, která kvůli splátkám není schopna bez zápůjčky ze zahraničí zajistit základní výdaje státu. Jsou jistě vyspělé státy, které mají mnohem větší dluh než my, ale jen málokomu roste tak rychle jako nám.
Ne, to Masarykovo varování o zemích, které jsou „nezávislé jen dle jména a ve skutečnosti rozhodují o nich velké státy sousední nebo jen nějaká velká banka“, není vůbec na škodu znovu připomenout a pobídnout příští vládu ke stabilizaci, když už ne zkrocení státního dluhu.
Dluh zpátky na řetězu
Češi mají obsesi – a asi za to můžeme i my novináři – každý rok urputně řešit, co znamená navržený schodek (či výjimečně přebytek) vládou schváleného rozpočtu na další rok. Tento podzim nás to čeká znovu. Navíc je vysoce pravděpodobné, že rozpočet, který připraví dosluhující vláda, ta další výrazně promění.
Ale jedna věc je jistá. I po takzvané konsolidaci veřejných financí dál státní rozpočty zůstávají každý rok ve stamiliardových schodcích. Pro příští rok ministr financí avizuje schodek 280 miliard. Nepovedlo se to, co předchozím vládám po finanční krizi na přelomu nultých a desátých let – dostat opět rozpočet do přijatelné podoby a srazit schodky o řád níže.
Inflace v červenci zvolnila na 2,7 procenta. Meziročně platili lidé více hlavně za potraviny, méně za energie
Číst článek
Státní rozpočet je navíc součástí veřejných rozpočtů, kam patří i fondy sociálního zabezpečení či regionální rozpočty, a ukazují nám tak po mocném starostenském lobbingu posledních let celkově vyosené veřejné finance: Kraje a především obce vytváří nemalé přebytky za desítky miliard, které neví, do čeho investovat, zatímco centrální rozpočet se topí ve stamiliardových schodcích.
To není udržitelné, zvláště když nás čekají obrovské výdaje na obranu, vzdělávání, stárnutí populace či konkurenceschopnost Česka v deglobalizujícím se světě.
Mementem pro další vládu je tak nepochybně marketingově skvělá, ale ekonomicky sebevražedná akce se snižováním daní bez odpovídajícího snižování výdajů před minulými sněmovními volbami. Radikální snížení daně z příjmu fyzických osob při zrušení superhrubé mzdy zaseklo do rozpočtu 100miliardovou sekyru a dosluhující vláda se přesvědčila, že nelze získat potlesk za snížení jedné daně, když prakticky všechny ostatní pak musí potichu navýšit a ještě to nakonec nestačí.
Pokud podle Masaryka politická samostatnost bez hospodářské není možná, pak lze zdárně argumentovat, že jsme fakticky nesamostatní: Klíčové státní investice financujeme z dluhu. Příjmy státu příliš závisí na dočasných speciálních daních. Dosažitelné miliardy se hromadí na běžných účtech obcí, i když by si na ně potřeboval sáhnout centrální rozpočet.
Chvilku se dá jistě takto existovat, ale příští vláda už tento luxus mít nebude. Bude muset podstoupit skutečnou konsolidaci veřejných financí, což znamená razantně snížit výdaje, razantně zvýšit daně a stejně se pravděpodobně nevyhneme nárůstu dluhu, ale ten již bude alespoň zpět přivázaný na řetěz.
Předem rozdané rozpočty
Možná si říkáte: dobře, dluh se trochu rozjel, rozpočtové schodky také, ale to není v Evropě nic neobvyklého a přirovnávat situaci k balkánským státům na počátku 20. století je trochu moc. Jak se to vezme.
Oficiálně česká Sněmovna každý podzim suverénně a svébytně rozhoduje o tom, jak se v dalším roce rozdělí zhruba 2 biliony korun. A to už je nějaká moc a zodpovědnost! Ve skutečnosti poslanci příliš o ničem nerozhodují, protože vše je předem rozdáno.
Když premiéroval Václav Klaus (tehdy ODS), jeho vláda a pak sněmovna ještě skutečně o něčem rozhodovaly. Podíl mandatorních a kvazimandatorních výdajů, tedy těch, které musíte ze zákona zaplatit, ať politicky chcete či nechcete, byl v roce 1995 67 procent všech příjmů.
Zahraniční dluh Česka vystoupal na 5,303 bilionu korun. V prvním čtvrtletí vzrostl o 31,9 miliardy
Číst článek
V posledním předkrizovém roce 2019 to bylo už 81 procent. Nyní je to 93 procenta a stoupáme. Poslanci se tak mohou s vládou hádat maximálně o přerozdělení sedmi procent příjmů. A protože víme, že český stát hospodaří výrazně na dluh, tak to ještě nejsou ani z daní stabilně vybírané příjmy, ale vypůjčené peníze na dluh.
Jaké má praktické důsledky takto neovladatelný rozpočet? To se dá snadno ilustrovat na příkladu tragických povodní v roce 2024.
Ministr financí potřeboval vyčlenit mimořádně 30 miliard. To je hodně, ale co to je proti dvoubilionovému rozpočtu? Drobné. Jenže ty peníze ministr nenašel, protože prakticky vše je každý rok už předem rozděleno.
Co se tedy stalo? Vláda musela do sněmovny, tam požat o novelizaci rozpočtu, napůjčovat si v zahraničí miliardy a pak se začalo pomáhat.
Je tohle hospodářská samostatnost politicky nezávislého státu, když není schopen ani obratem předělat dvoubilionový rozpočet, aby finančně pomohl občanům, které spláchla velká voda?
Postřižiny už nestačí
Z ekonomického pohledu se možná jednou bude dělit polistopadová éra na dobu před velkou finanční krizí na přelomu nultých a desátých let a na dobu po ní. Předtím republika byla schopná slušného růstu, zvyšování produktivity, konvergence k Západu a státní rozpočet tak měl dost prostředků na priority, které střídavě určovala levice či pravice.
Od velké finanční krize ale vidíme zastavené přibližování k Západu, neschopnost navyšovat produktivitu inovacemi a státní rozpočet, který nemá dost prostředků na všechny slibované politické priority, žije na dluh a je prakticky neovladatelný.
V předkrizové éře, když něco ve státních financích bylo pokažené, premiérovi stačilo zacitovat ministru financí z Postřižin ono známé: „Musíte se snažit, pane správče. Také bychom vás mohli vyhodit.“
Trumpova ekonomika je tu, oznámil hrdě ministr. Jak se hospodářství USA daří, je ale složitější příběh
Číst článek
A předmětný ministr financí se snažil, navrhl mírnou reformu a jelo se dál. V minulé dekádě tato poučka byla čím dál méně použitelná a nyní už není vůbec.
Poslední ministři financí ze strachu před vyhazovem už vyzkoušeli úplně všechny účetnické triky: rozpustit zbývající peníze z privatizace na běžné výdaje; schovat dluh z rozpočtu do státních fondů; vymyslet si speciální daň, aby se stát nemusel dělit o zisky s minoritními vlastníky výdělečné polostátní firmy; převádět zásadní výdaje do evropských fondů; odsouvat nutné investice.
A výsledek? Stejně mají stamiliardové každoroční schodky a rychle rostoucí dluh.
Ne, Postřižiny už nejsou v nabídce. Zbývá tak již jen jediné řešení: říci občanům pravdu. A ta zní, že po příští konsolidaci veřejných rozpočtů, tentokrát snad již skutečné, razantní a promyšlené, nedostaneme nic jiného než horší erární služby za vyšší daně. Na docela dlouho.
A je to tak bohužel správně. Musíme totiž splatit své dluhy z minulosti a obnovit svou ekonomickou státnost, jinak přestaneme být pány nad směřováním naší země.
Vyšší daně, horší služby
Co to konkrétně znamená? Že si nebudeme moci dovolit mít jeden z největších počtů policistů na milion obyvatel v Evropě. Že mnohým státním zaměstnancům snížíme výsluhy. Že nemůžeme dotovat tolik vězňů ve věznicích. Že krajská správa musí stát mnohem méně vzhledem k tomu málu, co ovlivňuje.
Že se rekordní počet obcí se musí spojit a správa být levnější. Že ve školství bude muset pracovat méně lidí. Že na vysokých školách bude nějaká forma školného. Že zdravotní pojišťovny začnou mezi sebou soutěžit, kdo nám nabídne nižší pojištění a pro kuřáky a pijáky to bude drahé.
Inflace v červenci zvolnila na 2,7 procenta. Meziročně platili lidé více hlavně za potraviny, méně za energie
Číst článek
A co za to? Snížení daní, když dostanu horší státní nabídku? Bohužel ne, protože splácíme jednu velkou dluhovou party a ještě mnohé velké výdaje jsou před námi. Zvýší se tak dříve či později daň z příjmu fyzických osob a asi bude progresivní, protože už moc jiných možností nezbývá. Zvýší se kapitálové daně. Na tiché víno se spotřební daň zavede a u jiných neřestí se zvýší. A ani to nebude asi konec.
Tak co za tuhle kalvárii dostaneme? Splatíme rychle rostoucí dluh? Asi ani to ne. Jen ho dostaneme pod kontrolu a vláda – ať už bude jakákoliv – bude zase v situaci, která je definičním znakem svrchované vlády: státní rozpočet bude nástrojem pro dosahování vládních politik, nikoliv naopak, kdy vládní politiky se přizpůsobují do velké míry neovladatelnému státnímu rozpočtu.
Před 120 lety Tomáš G. Masaryk říkal Čechům velmi nepříjemné pravdy a ještě za to chtěl být zvolen do Říšské rady. Kéž by se v příští vládě našel jeho nástupce, který bez obalu po dekádě populismu po něm zopakuje:
„Mučivá dosud malost našeho národního života je jen dočasná a přestane. Přestane poznáním a doznáním našich nedostatkův – kdo nedostatky ty poznal a pocítil, bude je odstraňovat.“
Poslechněte si celý podcast Chyba systému. Najdete ho na webu Českého rozhlasu Plus, v aplikaci mujRozhlas a v dalších podcastových aplikacích. Ve vysílání Plusu v sobotu 9. srpna po 11. hodině a v neděli 10. srpna po 15.30.
