Krom toho ideologie, pravil pan Brožek, je přece, jak víme, „falešné vědomí“, zatímco „předmětem umění není jednoduchá pravda, ale složitá krása“ (citovaný tu Oscar Wilde se možná poněkud zavrtěl v hrobě).

Je fascinující, že se do veřejného diskursu dostávají motivy hegelovské a později marxistické filozofie právě v souvislosti s problematickými vyznamenáními pro intelektuály a umělce bezprostředně navázané na určitou politickou skupinu, v tomto případě přímo na Komunistickou stranu, která má marxismus (stále ten vyčpělý, formalistický z dob VUML) dál ve své ideologické základně.

Vždyť právě lidé jako Karel Sýs vytvářeli v normalizačních desetiletích ono „falešné vědomí“ komunistické ideologie, za nímž se skrývala násilná podstata socialistické nesvobody, a v tomto „falešném vědomí“, máme-li soudit podle Sýsovy porevoluční tvorby, dnes autor směle pokračuje dál.

Těžko tu tedy oddělovat ideologii od umění, když je sám autor ideolog! U komunisty, kterého vyznamenal československý prezident Gustáv Husák ještě v roce 1989 titulem zasloužilý umělec a který neúspěšně kandidoval v nové České republice do Senátu a celou dobu byl navázán na publikační síť komunistické strany, to jednoduše nejde.

I Sýsova „nová“ porevoluční tvorba je skrz na skrz ideologická a žádná wildeovská složitá krása se v ní nezjevuje (erotickou rovinu Sýsova psaní, často poněkud nutkavou a perverzní, nechme raději zcela stranou estetiky i politiky).

Špatná otázka

Otázka po oprávněnosti vyznamenání pro Karla Sýse je panem Brožkem, ale i možným budoucím ministrem kultury Antonínem Staňkem (ČSSD), od počátku položena špatně. Nejde totiž o to ctít rozdíl mezi politikou a uměním. Státní vyznamenání nejsou kulturní ceny! Neshodují se na nich odborníci na literaturu či literární kritici.

Státní vyznamenání jsou politická ocenění, která uděluje české politické společenství, založené Ústavou v roce 1993, v níž jsou hned v preambuli jasně vymezeny hodnoty a směřování tohoto společenství. Zákon o Státních vyznamenáních z roku 1994 navíc hned v prvním paragrafu jasně říká, že „propůjčením nebo udělením státních vyznamenání České republiky jednotlivcům oceňuje stát jejich vynikající občanské zásluhy o budování svobodné demokratické společnosti, výsledky práce, úsilí o obranu vlasti, hrdinské a jiné výjimečné činy".

Po dosti intenzivní četbě textů pana Karla Sýse si troufám tvrdit, že tomuto prvnímu paragrafu jeho dílo nijak neodpovídá. Ze všeho pak nejméně lze říci, že by se tento básník nějak výrazně zasazoval o utváření svobodné demokratické společnosti, tedy o prohlubování onoho politického společenství, jež vytváří český stát – Českou republiku.

O možné či nemožné „složité kráse“ básniček Karla Sýse se můžou třeba bavit kritici v kavárnách nebo na stránkách literárních časopisů, z pohledu zákonem definovaného smyslu státních vyznamenání však platí jednoduchá pravda – ne, na vyznamenání to opravdu není.

Poslanci, kteří pro navržení Karla Sýse na státní vyznamenání hlasovali, na tuto základní souvislost smyslu vyznamenávání zjevně nebrali žádný ohled. Pokud ji nevezme v potaz ani prezident republiky, který tak několikrát v minulosti učinil, bude to jen další potvrzení toho, že se české politické společenství vnitřně velmi podstatně mění, neboť často vůbec nectí zásady vlastní společenské smlouvy, na níž se před 25 lety ustavilo.

Karel Sýs s dnešní medailí za zásluhy na hrudi by mohla být jen nevinná drobná hloupost politické reprezentace, nebyla by ale zdaleka první. I proto lze za ní vidět hlubší krizi legitimity, která dříve nebo později může vést k tlaku na sepsání nové společenské smlouvy, v níž „falešné vědomí“ zase začne psát své kýčovité sociální básně.

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít