Socha maršála Koněva v pražských Dejvicích byla odstraněna a od roku 2020 dlí v depozitáři. Před několika dny byl zničen pomník Rudoarmějce v Havlíčkových sadech v Teplicích. Kácení špatného svědomí, dalo by se říct. Obě díla totiž nevznikla v přímé souvislosti s porážkou nacismu a osvobozením části Československa sovětskou armádou. První bylo odhaleno v roce 1980, druhé o 25 let dřív.

Komentář Praha 6:30 23. května 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Byly to projevy vděku komunistické strany vládcům v Kremlu. A prezentovány jako do kamene vytesaná úcta k padlým vojákům.

Po listopadové revoluci se začaly odlupovat šupiny nevědomosti. A opakovaně se ozývaly hlasy žádající odstranění nejen bronzových Leninů, Gottwaldů či Zápotockých, ale také východních vojevůdců včetně Ivana Stěpanoviče Koněva.

Když byla jeho socha poněkolikáté polita barvou a nepomohla ani vysvětlující tabulka, zastupitelé Prahy 6 ji po demokratickém rozhodnutí nechali odvézt a udělali za touto kapitolou tečku.

Sebevědomý národ

‚Památník není válečným hrobem.‘ Česko odpovědělo Rusku na nótu kvůli soše maršála Koněva

Číst článek

Po čerstvé teplické kauze se znovu rozvířily úvahy, jestli máme strpět jakékoli sošné připomínky sovětské a normalizační éry. Odpověď není jednoznačná.

O hroby prostých vojáků se zajisté pečovat má a český stát se o ně vzorně stará. Oslavně připomínat jejich velitele, pokud mají v životopise nepěkné šrámy, jako právě Koněv, není důvod. Ale sebevědomý národ by možná měl unést svou nejednoznačnou minulost, třeba pohledem na její žulovou tvář.

Aktuálně se ovšem hovoří o člověku, který netřímal maršálskou hůl, nýbrž pero. Starosta Prahy 4 Ondřej Kubín z ODS nechce, aby se stanice metra v této čtvrti jmenovala jako ulice nad ní, tedy Olbrachtova.

Spisovatel, nebo komunista?

Ivan Olbracht je podle něj sice autor literárních skvostů, jako je Nikola Šuhaj loupežník, leč hlavně byl komunista. Za první republiky byl pro své radikální názory dokonce dvakrát vězněn.

V roce 1929 byl z KSČ vyloučen, protože nesouhlasil s Gottwaldovou linií, ovšem během války se do strany vrátil. A do svého odchodu do penze v roce 1949 byl členem jejího ústředního výboru a pracoval na ministerstvu informací.

Rusko nemá na sochu nárok, napsal o pomníku Koněva Lipavský. ‚Jste zrádce,‘ reaguje Moskva

Číst článek

Co teď s tím? Budeme Olbrachta dál obdivovat jako tvůrce příběhů z Podkarpatské Rusi, nebo ho zatratíme coby člena odsouzeníhodné partaje? Co si počneme nejenom s jeho ulicí v Praze 4, ale i těmi v Semilech, Ostravě, Liberci, Olomouci, Ústí nad Labem či na Kladně?

Doporučíme Ukrajincům, aby přejmenovali tu jejich v Užhorodě a zavřeli Olbrachtovo muzeum v Koločavě?

Starosta Kubín tvrdí, že měnit nic nechce, ale nepřeje si, aby nová stanice do budoucna nesla jméno člověka, který zemřel v roce 1952, kdy měli vládnoucí komunisté na rukou krev v politických procesech. Ivan Olbracht nebyl aktivním hybatelem, ale nevzepřel se.

Víme určitě, že kdyby byl mladší, neodsoudil by sovětskou invazi, nepodepsal Chartu 77 a neskončil zase ve vězení?

Olbracht napsal knihu o rodinou zavržené židovské dívce Hanele, a jejích smutných očích. Teď by někdo mohl psát o Ivanu Olbrachtovi, kterého jeho potomci zavrhují. Ti, kteří jsou stateční až mnoho minut po 12.

Autorka je redaktorka a komentátorka Deníku

Kateřina Perknerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít