Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Šabata: Proč je dobré míti skvělého ministra zahraničí

Zvlášť pro malou zemi, jako je Česko, v tak nejistých časech, jaké právě prožíváme.

Budiž nám příkladem Polsko těsně po pádu komunistického režimu a jeho první ministr zahraniční Krysztof Skubiszewski. V letech 1989 až 1993 nejspíš zabránil další válce podobné té balkánské. Dokládá to americký historik a znalec dějin střední Evropy Timothy Snyder v knize Obnova národů, která nedávno vyšla v češtině.

Když padla železná opona, měli za sebou Poláci, Ukrajinci a Litevci stejně složitou a krutou historii jako národy na Balkáně.

Timothy Snyder, profesor na Yaleově univerzitě, v knize popisuje, jak se za druhé světové války vyvražďovali Poláci a Ukrajinci. Jeden polský partyzán vypověděl: „Nikdy jsem neviděl, že by někdo z našich mužů nabodl nemluvně nebo malé dítě na špičku bajonetu a hodil je do ohně, ale viděl jsem spálená těla polských nemluvňat, která tak zahynula. Pokud to nikdo z našich řad nedělal, bylo to jediné zvěrstvo, jehož jsme se nedopustili.“

Křehké poměry v Evropě

Po roce 1945 historii nadlouho zmrazila tvrdá ruka Moskvy, ale když skončila studená válka, mohlo se stát cokoliv. Nedaleko na severovýchod od Československa byly v roce 1989 splněny všechny předpoklady pro ozbrojený konflikt jako v Jugoslávii: strašlivé staré křivdy, nejisté hranice a chuť nacionalistů na všech stranách.

Naštěstí pro Poláky, Ukrajince, Litevce, Bělorusy a jejich sousedy včetně Čechoslováků a také pro velmoci se ministrem zahraničí v Polsku stal profesor mezinárodního práva Krysztof Skubiszewski. Byl připravený na úkol, který ho čekal, měl výborné vzdělání a velký diplomatický talent. V Polsku se za čtyři roky, kdy byl ve funkci, vystřídali čtyři premiéři a dva prezidenti – Jaruzelski a Walesa. Na bedrech šéfa diplomacie tedy ležela obrovská zodpovědnost.

Právě on vyjednal dohodu, kterou Německo závazně uznalo polskou západní hranici na Odře a Nise. Neměnnou hranici garantovalo Polsko i svým východním sousedům. Skubiszewski přesvědčivě argumentoval, že revize hranic by vedla ke krvavé válce.

Zároveň Poláci podporovali nezávislost Ukrajiny, Litvy i Běloruska a neúnavně jednali jak s Moskvou, tak s jednotlivými evropskými sovětskými republikami před rozpadem Sovětského svazu. Někde byli rychlejší a prozíravější než Spojené státy a ostatní západní mocnosti, které se v té době zabývaly především sjednocením Německa.

Skubiszewski měl na počátku 90. let jasnou strategii: Polsku nesmějí problémy s východními sousedy překážet při integraci se Západem – při vstupu do NATO a Evropské unie.

Převzato z Plusu

Historik Snyder ve své knize popisuje jeho další přednosti: „Měl styl principiální trpělivosti, vypěstovaný před rokem 1989, který Skubiszewskému jako ministrovi zahraničí umožňoval nechávat si své konečné cíle pro sebe, zatímco se k nim blížil. To je samozřejmě zásadní přednost dobrého diplomata… Další praktickou kvalitou byla jeho schopnost tvrdé samostatné práce. Řídit ministerstvo zahraničí zděděné po komunistech představovalo logistickou výzvu a k typickému každodennímu obrazu Skubiszewského funkčního období patřilo, že si psal projevy sám během cest komerčními aerolinkami.“

A rychle vybudoval ministerstvo zahraničí jako funkční úřad, dodává Snyder. Pan profesor později působil i jako soudce Mezinárodního soudu pro zločiny v bývalé Jugoslávii v Haagu.

Dovede si někdo představit ve Skubiszewského pozici na počátku 90. let pány Hamáčka, Pocheho, Landovského, nebo Zaorálka? Autor těchto řádků nikoliv. A přitom poměry v Evropě jsou dnes skoro tak křehké a nebezpečné, jako byly po pádu železné opony.

Petr Šabata Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít