Pokud sociální sítě něco přinesly, není to vytváření bublin, ale jejich narušování, tvrdí Michal Zlatkovský. Doplňuje, že díky sociálním sítím je pryč doba, kdy jsme neznali žádné voliče nám protivných stran. V tom má pravdu. Znamená to ale opravdu, že „sociální sítě nás ze zajetí sociálních bublin vysvobozují"?

Existují tři důvody, proč je sociálním sítím vyčítáno, že nás zavírají do bublin (také echo chambers), kde slyšíme jen to, co už si stejně myslíme.

Zaprvé, své kontakty si volíme sami, takže se samovýběrem dostáváme do skupin, kde mají všichni podobné zkušenosti i názory.

Zadruhé, provozovatelé sociálních sítí nám chtějí pobyt u sebe ve službě (kdo je vlastně v čí službě?) co nejvíce zpříjemnit, takže vymýšlejí algoritmy, které nám nabídnou obsah podobný tomu, který už nás zaujal dříve.

Zatřetí, pokud toto nestačí, máme ještě výzkumem mnohokrát doloženou schopnost přikládat větší význam a důvěryhodnost tomu, co je ve shodě s našimi názory, a tak trochu odfiltrovat to, co by je mohlo zpochybňovat (confirmation bias). Z příliš komplexního a nečernobílého světa totiž bolí hlava, odborně se tomu říká kognitivní disonance.

Před těmi důvody člověk párkrát souhlasně pokývne hlavou, než mu dojde, že to ale není nic až tak nového. Už před sociálními sítěmi jsme si vybírali nám podobné kamarády, četli jsme oblíbené noviny a naše psychologické dispozice byly také stejné. Michal Zlatkovský má pravdu, že sociální sítě v tomto smyslu vlastně bubliny narušují. 

Jedním z důvodů, proč lidé nechtějí platit předplatné na online zpravodajských serverech, je i to, že už si zvykli na možnost čerpat informace z mnoha zdrojů. Upsat se jednomu tak může působit trochu jako návrat do doby, kdy jsme každý den četli ty samé předplacené noviny. Algoritmy na Facebooku (a jinde) možná tu mnohost zase trochu zmenšují, ale celkově asi opravdu vidíme větší kus světa než dřív.

Samotné narušování bublin ale nemusí zabraňovat polarizaci ve společnosti. Pokud by lidé měli pouze tendenci nacházet v kontaktu jednoho s druhým shodu a vzájemné pochopení, všechny naše názory by se časem slily do obrovského celospolečenského konsensu. Pro někoho možná krásná představa, pro jiného spíš předobraz pekla. Každopádně realita tomu odporuje, všeobecný konsensus se nekoná.

Výzkumy veřejného mínění sice v minulosti ukázaly, že naše představy o dramaticky narůstající polarizaci společnosti jsou přehnané. (Média či politici např. několika málo polarizujícím tématům věnují větší pozornost, zatímco u mnoha dalších témat se mohou názory ve společnosti potichu spíše sbližovat.) Přesto platí, že pro řadu relevantních témat zůstává míra polarizace ve společnosti relativně stabilní, pro některá dokonce roste.

Vysvětlení této skutečnosti hledají sociologové v několika mechanismech.

Prvním je ono uzavírání se v bublinách. Uvnitř bublin se názory v čase přibližují, ale mezi bublinami se od sebe liší. Má to ale háček. Představa hermeneuticky uzavřených bublin v sociálním prostoru je nerealistická. Pokud by existovala libovolně malá míra kontaktu mezi skupinami a nic než tendence ke konsensu, názory jednotlivých bublin by se časem stejně slily.

Druhým uvažovaným mechanismem je proto negativní vliv. To jednoduše znamená, že velmi odlišní jednotlivci si mohou být navzájem natolik protivní, že své názory upravují tak, aby se od sebe co nejvíce vzdálili. Z relativně umírněných oponentů se tak stávají extremisté.

Třetím mechanismem je upevňování přesvědčení. To souvisí s mechanismem bublin. Bubliny však v tomto pojetí jedince pouze neizolují od názorů protistrany. Spíše mu umožňují nasávat další a další argumenty pro svoji pozici od lidí jemu podobných. Z umírněného názoru se tak snadno stává pevně zakořeněné přesvědčení.

A teď se vraťme do světa sociálních sítí. Jedinci jsou zakořeněni ve svých bublinách, čtou si argumenty na podporu svých názorů, dostávají nadílku lajků za každou veřejnou deklaraci ve prospěch své skupiny, vyhraňují se. Při tom všem vidí i aktivitu „nepřátelské" skupiny a skrze mechanismus negativního vlivu se od ní dále vzdalují. Ostatně máloco podporuje přilnutí k vlastní skupině jako existence skupiny cizí. Sociální sítě tedy možná bubliny narušují v tom smyslu, že je zprůhledňují. O to víc se ale někteří hrnou na barikády a opevňují se ve svých pozicích. Lze mluvit o vysvobození?

„Loajalita ke skupině, oběť pro ni, nenávist a opovržení vůči cizincům, bratrství uvnitř, bojovnost navenek – to vše spolu souvisí, plody stejné situace.” (William Sumner, 1906)

Autor působí na Katedře sociologie FF UK.

Jaromír Mazák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít