Nejtěžší na filmování je udržení vnitřní samoty, popisuje herečka Eliška Křenková
„Natáčelo se venku i vevnitř, v exteriéru jsme měli dokonce dva zvukaře – v realitě taková superprodukce je ale jen osm lidí,“ popisuje herečka Eliška Křenková natáčení audioknihy Dům, které probíhalo v prostředí statku v pražském Slivenci. Jde o horor s prvky thrilleru.
Pracovat s desítkami lidí ve filmovém štábu už je podle Křenkové ale „jiné kafe“.
„Ve velké skupině lidí, v tom šrumci, kdy ve stejném okamžiku dělají svou práci vedle herců další desítky lidí, je udržet si svou bublinu, resp. vnitřní samotu hodně těžké. To proto, abych se mohla soustředit na svou roli, na výkon. Hrozně moc věcí vás v tu chvíli rozptyluje – spousta lidí na vás sahá, mluví, a do toho se herec musí soustředit na své řemeslo,“ popisuje s tím, že i to se ale dá naučit.
„Asi je to o nějakých hranicích, které musí člověk najít a jasně je okolí sdělit. Třeba: ,Prosím, teď na mne nemluvte, potřebuji se soustředit.‘ To když mám před důležitou a těžkou scénou. Jsou to většinou zkušení maskéři, kostyméři a další kolegové, všichni jsou empatičtí, takže dobře vědí a chápou. Je pak mnoho scén, kdy se až tak soustředit nemusím, takže je to celé odlehčenější,“ vysvětluje herečka Křenková.
Humor přes tíhu příběhů
Audiokniha Dům se natáčela s malým štábem. „Byl tam určitě i nějaký tlak, myslím, že nás tlačil čas, ale zároveň jsme neztráceli humor. Bylo to takové letní uvolnění. Každopádně natáčení Domu mně moc bavilo, a to i přes tíhu samotného příběhu.“
Nahota začíná být opět nepřípustná, otáčíme se k puritánskému přístupu, myslí si fotografka Jungrová
Číst článek
Co se dá v divadle nebo ve filmu zamaskovat, ale před mikrofonem neprojde? „Je mnoho herců ,profispíkrů‘, kteří jsou zvyklí na mikrofon a mluvu mají vycizelovanou. Já jsem spíš ,šumlista‘, audiokniha je pro mne novinkou, takže se musím opravdu soustředit,“ odpovídá.
Když se Elišce Křenkové v divadle stalo, že něco nevyslovila, jak měla, nebo jí vypadal text, naučila se to přejít.
„Dřív mne to rozhodilo a zasekla jsem se. Postupně jsem si osvojila, že musím dál a v té hmotě textu to ani nikdo nepozná. Možná ano, ale pak to převalím množstvím dalších informací, takže se to rychle ztratí,“ uzavírá.
Jak vzpomíná na audiodramatizaci známé Války Roseových ve studiích Českého rozhlasu? Proč se vydala na cestu do Himálají, nebo proč by se ráda vrátila k tanci? Více v audiu v úvodu článku.
