Sedmikrásky režisérky Věry Chytilové v červnu po více než padesáti letech od premiéry znovu vejdou do kin. Digitálně restaurovaná verze se představí divákům po promítání na filmovém festivalu v Cannes. V roce 1966 vzbudil snímek československé nové vlny kritiku ze strany socialistické byrokracie a jeho promítání bylo v podstatě zakázáno. Sedmikrásky, provokativní formou i obsahem, zůstávají dodnes mozaikou o destrukci, hravosti i svobodě.

Praha 7:00 4. června 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Hlavní hrdinky surrealistických Sedmikrásek Marie I a Marie II (s tvářemi neherecké dvojice Jitky Cerhové a Ivany Karbanové) se hned v prvních záběrech snímku dohodnou, že v reakci na zkaženost okolního světa zkazí samy sebe. V kolážovitém vyprávění je sledujeme, jak za neutichajícího smíchu bez ohledu na etiketu stolují, využívají důvěřivosti mužů, leží mezi květinami, koupou se ve vaně a vedou prázdné dialogy.

Protagonistky záměrně nepřipomínají ženy z masa a kostí, ale figurky pohlížející na svět očima dětské naivity, loutky oblečené do pouzdrových šatů. Na dívky, o kterých nikdy pořádně nezjistíme, kým vlastně jsou, pohlíží divák jen z perspektivy přítomného okamžiku. Minulost ani budoucnost nehraje v nelineárním vyprávění Věry Chytilové žádnou roli.

Podobně jako další díla československé nové vlny, i Sedmikrásky ohýbají hranice filmu a zažitých představ o tom, jak má kinematografie vypadat a nebojí se uvažovat nad společenskou problematikou. Přesto se z typických experimentálních filmů tohoto období vymykají.

Krása destrukce

Časově neukotvené Sedmikrásky neposkytují psychologické rozbory či podrobné sociologické analýzy, ale groteskní útok na morálku. Umělecké duo Věry Chytilové a spoluscenáristky, kostýmní výtvarnice a autorky výpravy snímku Ester Krumbachové vytváří v Sedmikráskách malebný obraz destrukce, oslavy chaosu a rebelie.

Realitě nevěrný barevný základ rámuje kompaktní filmovou koláž zaostřenou na pečlivou symboliku. Záběry tehdejšího manžela Chytilové, kameramana Jaroslava Kučery, často laděné do jediné barvy, podtrhují nejednotnou krásu neznámého světa, který sledujeme.

Protagonistky sedí na obrovské šachovnici a v momentě, kdy symbolicky rozehrají svou hru, se jediným střihem přesunují doprostřed rozkvetlé louky. Jindy jsou v restauraci, na plovárně, v opuštěném sále čekajícím na příchod hostů, v tanečním klubu nebo v rozestlané posteli.

Sedmikrásky opět vykvetou. Zrestaurovaný film Věry Chytilové uvede festival v Cannes

Číst článek

V rychle ubíhajících rapid montážích rozličných materiálů, které narušují již tak roztříštěnou kontinuitu filmu, divákovi nezbývá než najít vlastní rytmus a zorientovat se v nepravidelném ději bez pomoci autorských zásahů.

Paradox interpretace

„Jde mi o to dostat diváka do situace, kdy sám přemýšlí, jakou roli hraje ve vlastním životě, když se kouká na moje filmy. Chci, aby srovnával svůj život s tím, co vidí na plátně. Jestli si uvědomuje, o čem daný film je a o čem je jeho život. Všechno je komické, když se na to tak dovedete podívat. Současně je to vlastně tragické,“ říká Chytilová o svých filmech. Právě groteskní stylizací osobitého vzdoru se Sedmikrásky bouří zažitým konvencím filmové tvorby a společenským normám.

„U Sedmikrásek je zajímavé, jak jinak byly chápány. My jsme s Krumbachovou chtěly analyzovat otázku destrukce, mimo jiné i ve vztazích. Chtěly jsme zkoumat jaké si dvě osoby dovedou dělat zlomyslnosti. Do tohoto rámce bylo zakomponováno, jak holky vykořisťují chlapy, aby měly vše zadarmo a bavily se jejich mučením,“ popisuje interpretační paradox Sedmikrásek Věra Chytilová. „Jinde byl film pochopen jako osvobození, film proti konvencím. Teprve se změnou režimu jsem pochopila, proč se tak dá chápat,“ dodává.

Záměr autorky upozornit na povrchnost mezilidských vztahů, zdánlivě zásadních momentů a nekonečné přetvařování zarámoval socialistický režim jako útok na svou podstatu. Konzervativní poslanec Pružinec rok po vzniku snímku na plénu Národního shromáždění prohlásil, že snímek Věry Chytilové „nemá s naší republikou, socialismem a ideály komunismu nic společného.“

Sedmikrásky označil za zmetek a apeloval na režisérku, aby odhalila pracovní, zábavný či politický přínos snímku pro pracující lid. Přestože vláda stížnost neakceptovala, projekce Sedmikrásek byla téměř zakázána a tvorba Věry Chytilové zásadně omezena.

Proč jsme?

Navzdory tomu, že primární myšlenkou Sedmikrásek nebyla kritika socialistického režimu, nelze si nevšimnout jisté formy vzdoru, kterou groteskní příběh odkrývá.  Protagonistky jednají na základě snahy, aby byly vždy co nejlépe vidět a slyšet, posmívají se a využívají ostatní. Každý den berou jako nové kolo hry a jde jim o jediné – nenudit se.

Jejich nehorší představa se zhmotní právě v okamžiku, kdy si dívek nikdo nevšímá.V momentě, kdy Marie beze studu okradou zahradníka a ten jim nevěnuje nejmenší pozornost, vystupuje do popředí Sedmikrásek i existenciální rozměr.

Dívky naplno dávají průchod pochybám, zdali na jejich jednání vůbec záleží, jestli je ostatní lidé vůbec vidí, proč svět vypadá tak jak vypadá a kvůli čemu na něm vlastně jsou. Nakonec se shodují, že na tom nezáleží, protože jsou mladé a mají život před sebou.

V posledním záběru filmu, ve kterém se na obrazovce objeví nápis „Tento film je věnován těm, kteří se rozhořčují pouze nad pošlapaným salátem“ Chytilová pomrkává i směrem k takovým z řad diváků, které v jádru každodenní banalita dokáže tolik pohoršit.

Přestože režisérka Sedmikrásky neoznačuje za feministický film, najdeme v něm bezesporu i emancipační konotace. Hrdinky plně využívají svého mládí i pohlaví k vykořisťování patriarchálního systému.

Muži v Sedmikráskách jsou spíše než cokoliv zdrojem posměchu, což nejvíce vyniká ve scéně, kdy dívky v posteli porcují pokrmy falického tvaru, mezitímco jedné z nich pateticky vyznává náklonnost zamilovaný nápadník, jehož jméno je zapomenuto ještě před tím, než zazvonil telefon.

Vzpoura dnešního dne

Sedmikrásky se vymykají ze škatulek půvabných manekýn a se svým časem nakládají bez omezení jen na základě toho, co chtějí. Místa, na která přichází ožívají jejich přítomností a ony samy si nárokují bezvýhradnou pozornost všech zúčastněných.

Chytilová: Na dokument o sobě jsem se dívala s hrůzou

Číst článek

V úvodu snímku Chytilová parafrázuje první hřích jako symbol ženské rebelie, který podrobněji rozvíjí ve svém pozdějším podobenství Ovoce stromů rajských jíme.

I režisérčin debut, inscenovaný dokument Pytel blech, se zabývá prostředím ženského kolektivu, tentokrát v textilním závodu. Také zde ovšem vidíme s jak osobitým důrazem autorka pracuje s ženskou živelností a touhou dělat věci, i když je člověk nemá zapotřebí.

Nejednotná forma Sedmikrásek ztělesňuje jedinečný filmový moment právě tím, že dává prostor mnoha interpretacím. Sleduje divák na plátně nekonvenční portrét destrukce, feministický chvalozpěv nebo uvědomělou kritiku povrchních společenských hodnot?

Ať už dílo jedné z nejvýraznějších českých autorek sledujeme jakkoliv, nelze mu upřít jediné. Věra Chytilová v Sedmikráskách zachycuje osvobozující povahu chaosu a přitažlivost svobody, která nehledí na očekávání ani morálku. A není v tom ani dnes, po 56 letech od uvedení, o nic méně aktuální. 

Digitálně restaurované verze snímku Sedmikrásky měla v českých kinech premiéru 2. června.

Julie Šafová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít