Vlastně jsem psal deník. Neskládal jsem jen hezké texty s muzikou, říká o posledním albu Jamie Cullum
Přezdívá se mu Sinatra v teniskách. Do Prahy měl britský zpěvák a multiinstrumentalista Jamie Cullum zavítat vůbec poprvé letos v květnu, nakonec byl ale kvůli koronaviru zrušen i listopadový termín jeho vystoupení. Čekání teď fanouškům aspoň částečně vynahradilo vydání prvního ryze vánočního alba. Nejen o skládání svátečních písní se Cullum rozpovídal v exkluzivním rozhovoru, který s ním natočil Radiožurnál už loni v prosinci.
Své nové album jste vydal 20 let od vydání vaší vůbec první desky. Byla to náhoda?
To byla rozhodně náhoda. Je to moje deváté album, takže jsem se držel na zhruba jednom albu každé dva roky. Některá jsem vydal dřív, některá později. Ale tohle album si užívám snad nejvíc ze všech.
Zdá se mi, že tyhle písničky jsou mi nějak blíž. Že se i lidé, kterým se líbí, víc ztotožňují s tím, co svou hudbou říkám a s čím se i sám na té desce nejvíc ztotožňuji. A tahle zpětná vazba, kterou mi lidé na desku dávají, je pro mě největší odměnou ze všeho, co jsem kdy udělal.
Album vznikalo jinak než ta předchozí. Začal jste s texty, a teprve pak na nich stavěl hudbu. Co se změnilo?
Jako muzikant jsem se dlouho soustředil na to, jak hraju. Abych hrál krásné akordové výměny, zajímavá tempa a podobně. A často, když se zamícháte do nějaké jazzové muziky, nadchnete se pro tu muzikantskou část věci. Vždycky jsem hodně četl – ostatně mám i titul z anglické literatury. A dostal jsem se do fáze, kdy jsem cítil, že nechci vydat nic, co doopravdy něco neznamená, co nepopisuje, jaký jsem.
Už mi najednou nestačilo, že něco krásně zní a že slova dobře fungují s hudbou. Chtěl jsem, aby každá skladba na desce zněla, jako že má nějaký záměr – i když třeba na zcela zjevný. A tak jsem hodně času strávil nad texty.
V průběhu tvorby téhle desky jsem si uvědomil, že si vlastně píšu deník. Neskládal jsem jen hezký text s hezkou muzikou dohromady. Věděl jsem, o čem chci psát, věděl jsem, jaké obrazy tím chci vyvolat, a věděl jsem, jakým způsobem se vypořádat s daným tématem. A teprve když jsem měl napsané texty, začal jsem uvažovat o tom, jak by ty písničky mohly znít.
Proč se deska jmenuje Taller (Vyšší)? V titulní skladbě zpíváte, že byste chtěl být vyšší. Zní to hodně osobně. Přál bych si být vyšší, abych mohl stát po tvém boku. Máte pořád pocit, že se musíte obhajovat, prokázat, že za něco stojíte?
Tohle jsem napsal v kontextu svého manželství. Se ženou jsme spolu už 13 let a já si musel vybudovat poměrně velkou emocionální inteligenci, řekl bych. A v posledních letech, jak mi táhlo na čtyřicet, jsem podobně jako spousta lidí cítil, že se blíží jakási střední část mého života a že mi něco chybí.
Cítil jsem, že mám emocionálně stále co dohánět. Takže jsem použil obraz toho, že rostu do výšky, což je samozřejmě celkem zajímavé, až humorné – zjevně nejsem moc vysoký. Jsem celkem… No, jsem prcek.
Legendární Paul McCartney natočil během karantény nové album. V textech reflektuje i pandemii
Číst článek
Kolem tohoto tématu jsem se snažil našlapovat velmi, velmi opatrně.
(směje se) Ale to je na tom to krásné, ne? Že pracuju v rádiu, kde to nevadí.
Nejsem moc vysoký a zároveň jsem si vzal vysokou ženu. Když jsme se dali dohromady, tak o nás napsali spoustu článků a úvah, jestli je vůbec v pořádku, aby si žena vzala menšího muže. Takže mi přišlo jako dobrý nápad, jak lidi k téhle písničce přilákat. Představa Jamieho Culluma, jak zpívá, že by chtěl vyrůst – no, není to k popukání?
Ale ve skutečnosti je to o tom, jak se společně vyvíjíme jako pár. A v mém případě jako ženatý muž, který se snaží vyrovnat svojí ženě.
Celý rozhovor s Jamiem Callumem si můžete poslechnout také v podcastu kulturní redakce Českého rozhlasu s názvem Kulturní vývar. Jeho epizody najdete v aplikaci mujRozhlas.
Trochu mě ale překvapilo, když jsem se dočetl, že vaší nejoblíbenější skladbou z téhle desky je Drink. Proč právě ona?
Tahle otázka je vždycky hodně složitá a v podstatě pokaždé na ni odpovídám jinak. Jeden z důvodů, proč je mi ta skladba tak blízká, je, že je to jakési jádro celé desky. Než jsem ji začal psát, tak jsem trochu tápal. Napsal jsem pár dalších věcí, ale žádná z nich mě na první pokus nepřesvědčila. Teprve až když jsem se k nim později vrátil. Žádná z nich mě nenadchla natolik, abych si na ni vsadil a řekl, že takhle bude vypadat moje nové album.
Když jsem ale dopsal Drink, líbila se mi harmonicky. Líbil se mi text, cítil jsem z ní určitou bezprostřednost, ale i excentričnost. Bylo to něco natolik komplexního, že mě to okamžitě dostalo a mám pocit, že bez téhle věci by nevznikl ani zbytek alba. Je mi hodně blízká. Ale těžko říct, jestli je moje nejoblíbenější, to se vždycky špatně hodnotí.
To chápu. Trochu mě to překvapilo, protože když ji poslouchám, slyším jako váš fanda v podstatě klasickou písničku Jamieho Culluma. I její melodie je typicky vaše, zvuk není tak moderní jako třeba v Taller.
Víte, jedna z věcí, která se mi na ní hodně líbí, je, že každá její část, každý kousek, je velmi pečlivě poskládaný dohromady. Když ji pak poslouchám, přesně slyším, jak jsem ji vystavěl. Je to jako dívat se na nějakou pěknou stavbu.
Tenhle pocit u svých písniček často nemám. Že tam není žádná díra, žádné hluché nebo naopak přeumělkované místo. Všechno to do sebe velmi pěkně zapadá. A přitom se mi často stává, že si poslechnu svoje skladby a tohle v nich neslyším. Ale v tomto případně rozhodně ano.
‚Za vším je lidský příběh‘
Existuje něco, co musí mít dobrá písnička, abyste si ji hned oblíbil? Já mám třeba moc rád vaši When I Get Famous. Vždycky si ji začnu podvědomě zpívat s vámi. A pro mě to je právě takový ten moment, kdy tu skladbu slyším, nevím, co to je, ale hned si to musím vyhledat, když si ji začnu hned po prvním poslechu pobrukovat. Podle čeho řeknete, že je nějaká písnička vážně dobrá?
To je svým způsobem skoro nezodpověditelná otázka. Protože je to v podstatě pocit, nemyslíte? A problém s některými skladbami, které přišly před Drink, byl, že sice všechno bylo na svém místě, ale něco mi bránilo se do té písničky vžít.
Myslím, že skvělé písničky jsou právě ty, ve kterých vidíte nejen umělcův záměr, ale i sami sebe. Vypráví příběh, ale je to i součást vašeho vlastního příběhu. A When I Get Famous odráží – nebo aspoň doufám, že odráží – takový ten moment, který jsme jednou zažili snad všichni. Kdy jsme si řekli: Teď to všem ukážu. Nikdo netuší, kdo doopravdy jsem, teď jim předvedu, kým můžu být, co všechno dokážu.
Do skladby Drink jsem se snažil zachytit, co jsem pochopil, jak jsem postupně stárnul – že život je tvořen velmi bolestivými zážitky, stejně jako překrásnými okamžiky. A pokud nepřijmete obě tyhle jeho součásti, pak budete věčně s něčím bojovat. V tom, že pijete plnými doušky, jsem chtěl zachytit právě tuhle dichotomii, určitou dvojakost našeho života. Myslím, že když se lidi ztotožní s touhle skladbou, tak je to právě kvůli téhle myšlence štěstí a smutku, bolesti a radosti.
Šestileté čekání skončilo. AC/DC vydali nový singl Shot In The Dark k připravovanému albu
Číst článek
Takže tyhle skladby jsou vaše zážitky? Říkal jste, že vyprávíte příběh, který je částečně i váš. To znamená, že v každé skladbě je i kousek Jamieho Culluma?
Myslím, že ano. Myslím, že to tak je, i když autor popisuje třeba nějakou historickou nebo zcela smyšlenou postavu z nějakého fantaskního světa. I když je to třeba Hobit – najít prsten, zabít draka. To všechno jsou staré příběhy, které tu jsou odnepaměti, nemyslíte? Vždycky vyprávíte svůj příběh, ale tyhle příběhy jsou svým způsobe univerzální, známe je už po století a po generace.
To asi ano.
Nedává vám to smysl? Nesouhlasíte s tím?
Ne, souhlasím, jen mě nikdy nenapadlo, že bych v Hobitovi a zabíjení draka hledal něčí osobní příběh.
Když se ale nad tím zamyslíte, tak Hobit není o lidech jako takových, ale najdete tam lidské příběhy – o překonání svých démonů, o snaze žít s temnotou, kterou v sobě máte a podobně. Objevují se v jakémkoliv příběhu, který vyprávíte. A myslím, že v umění ani nejde popírat své zkušenosti a zážitky. To odporuje jeho základním principům.
Album Taller jste vydal v létě a hned v listopadu jste vypustil jeho rozšířenou verzi s osmi skladbami navíc. To je skoro celé jedno album navíc. To jste byl tak kreativní a měl v záloze osm dalších nápadů?
To je tak trochu způsob, jakým pracují vydavatelství. Album bylo úspěšné a label mu chtěl ještě trochu pomoct před Vánoci. Je to takový snad až žoldácký pohled na věc. Měl jsem opravdu pár skladeb, u kterých jsem byl rád, že jsem jim mohl tímhle způsobem dát domov, obrazně řečeno. Asi by se nedostaly na moje další album a vydával bych je zvlášť nebo jako EP.
Říkal jsem si, že je to dobrý způsob, jak touhle rozšířenou verzí upozornit na album i lidi, kteří ho třeba předtím minuli. Jsou tam čtyři zcela nové skladby a pak další z projektu Song Society, které jsem dělal dřív, ale i zcela nové verze pro tuhle desku.
Chápu tu myšlenku se žoldnéřem nebo řekněme nájemným umělcem. Smlouvy s vydavatelstvími můžou být někdy velmi zavazující a svým způsobem přísné na umělce. Spousta i velkých kapel kvůli tomu jde od jednoho alba k druhému. Tady to bylo extrémní v tom, že v podstatě po čtvrt roce jste vydal nové písničky. Je to tak vždycky, že máte „přetlak“ a nějaké další skladby v záloze?
Ano, skoro pořád se mi v hlavě honí nějaké nápady. Není to proto, že bych byl workoholik nebo že bych byl přehlcen nápady. Takhle to prostě mám. A dvě skladby jsou navíc vánoční.
Je samozřejmě velmi jednoduché si vytvořit ne úplně lichotivý názor na to, proč umělci skládají vánoční skladby, zvlášť teď v době Spotify, streamování hudby a různých playlistů. Považuju skládání vánočních písniček za naprosto fascinující, protože se v nich pohybujete v určitém vesmíru, který je jasně a specificky vymezený, co se textů týče.
Zároveň můžete skládat žánr, který po zbytek roku stojí naprosto stranou. Přes rok ho nikdo nechce poslouchat, protože je staromódní, ale zdá se, že když přijdou Vánoce, všichni najednou chtějí slyšet bigband, trochu swingu, velkolepé aranže a chytré výměny akordů. Skládat vánoční skladby je obrovská příležitost, vždycky mám jednu nebo dvě schované v rukávu.
Kromě těch vydaných na rozšířené verzi Taller jste si střihnul i vánoční duet s Robbiem Williamsem. Zdá se, že si oba hodně užíváte swing a swingové verze různých skladeb a našli hudební průsečík, kde se vám dobře spolupracuje.
Myslím, že ano. Zároveň si uvědomuju, že jsou tu zpěváci, kterým tenhle styl vyloženě sedí, jsou v něm hodně dobří a proslavili se díky němu. Třeba Michael Bublé je skvělý příklad. A pak tu jsou zpěváci, kteří jsou víc jazzoví – Kurt Elling nebo Diana Krall. I když zrovna Diana tíhne k více středoproudým stylům. Nebo třeba Harry Connick Jr, který to taky pojímá svým velmi inovativním způsobem.
Ale je zajímavé, že Robbie byl v roce 2001 jedním z prvních lidí, které jsem viděl dělat swing v komerčním prostředí, se svým albem Swing When You‘re Winning. Pamatuju si, jak jsem si říkal: Bože, on se do toho pustil, to jsem chtěl dělat taky!
Čekal jsem, že se mi to vůbec nebude líbit. I když jsem měl rád jeho popovou hudbu, čekal jsem, že to bude hrozné. Ale on nejenom, že to zpíval naprosto božsky, ale přistupoval k té hudbě s opravdovým respektem. Bylo vidět, že té hudbě rozumí. Pak jsem samozřejmě zjistil, že na téhle muzice vyrůstal. Jeho otec miloval swingové zpěváky a tenhle styl muziky. Takže to všechno zapadlo do sebe a svým způsobem tím Robbie uzavřel kruh.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Kulturní vývar. Pražský koncert Jamieho Culluma je zatím odložen na 2. června 2021.
