Posiluji každý den. Abych mohla zpívat i nějak vypadala, říká zpěvačka Marika Gombitová
Narodila se na východním Slovensku, ve třinácti začala zpívat se svými bratry ve skupině Matador, brzy začala vypomáhat otci v kostele při hře na varhany. Právě tam sahají její hudební začátky. I přes neštěstí, které ji v mládí postihlo, se jí podařilo udržet na slovenské hudební špičce. Zkraje příštího roku si zazpívá v pražské O2 Aréně. S Marikou Gombitovou si na Radiožurnálu povídala Lucie Výborná nejen o vášni k hudbě.
Kariéru jste začínala se svými bratry v kapele Matador. Jakou hudbu jste tehdy hráli?
Hrávali jsme převzaté písničky. Tehdy jsem s oblibou zpívala třeba Mendocíno, u nás na Slovensku to zpívala paní Szabová. Texty jsme se učili foneticky ještě z magnetofonů. A zvali nás na různé večírky, čaje, tancovačky nebo svatby.
Hudba přichází spontánně, z nápadu, který se zrodí pravidelným a systematickým zkoušením, popisuje Marika Gombitová
Žila jste na východním Slovensku – vyrůstala jste na folkloru?
Ano, na folkloru, ale především na církevní hudbě, protože jsem od malička chodila do kostela. Otec byl organista a velmi pěkně zpíval a hrál i na housle. Zpívat jsem vlastně začala tam. A později, když jsem už za sebou měla první roky hry na klavír na LŠU ve Stropkově, také na východě, zastupovala jsem někdy otce v kostele, když nemohl hrát.
Prý jste si zazpívala se Stevie Wonderem, je to pravda?
Ano. Zpívala jsem pro něj na jednom večírku po jeho koncertě v Bratislavě. Když mě uslyšel, začal zpívat, jen tak improvizovat, to bylo velmi zajímavé a pěkné. Stevie Wonder na koncerty zval lidé slabších vrstev nebo nějak postižené, tak jsem se dostala do výběru.
„Po nehodě jsem zjistila, že bez bránice není zpěv. Takže většinu času pracuji na fyzické kondici.“
Na koncertě bylo asi 20 tisíc lidí. Po koncertě jsme seděli v jedné restauraci – ještě s tlumočníkem – a povídali jsme si o všem možném, o životě, o tom, jak se jemu žije s handicapem. Pověděl mi, že ještě neviděl, aby zpíval člověk na vozíku, protože je to velmi těžké na bránici. A že mi drží palce.
Bránice je skutečně zpěvácká alfa a omega. Když se vám stala ta nehoda, řekli vám, jestli budete moci zpívat?
Po nehodě mi lékaři řekli, že určitě nebudu moct zpívat, ale já jsem se nevzdávala. Začala jsem trénovat zpěv, cvičení, hlasivky, ale přišla jsem na to, že bez bránice není zpěv. Takže většinu času pracuji spíš na té fyzické kondici. To znamená břišní svaly, přitahování, činky, posilovna. Snažím se tak hodinu a půl každý den.
Po krátké nemoci zemřel Vašo Patejdl, člen skupiny Elán. Bylo mu 68 let
Číst článek
Takže dáma přes 60 denně posiluje.
Ano, to musím. Pokud chci zpívat a cítit se dobře, a také i nějak vypadat, musím procvičovat tělíčko.
Během své kariéry jste nazpívala přes 250 písní, k víc než 60 skladbám, včetně známého hitu Koloseum, jste si sama napsala hudbu. Ta hudba přichází sama na objednávku, nebo se to musí vydřít?
Ta hudba přichází spontánně tak, že si sednu za klavír, tón nabádá další tón, hlas začíná fungovat, nejprve si jen vymýšlím jen anglická slova, takže je to spíš taková hatmatilka. Ale musí tam být nápad, a ten se zrodí, když člověk pravidelně a systematicky zkouší.
Když se smějete, čemu? Co vás rozveselí?
Čemu se směju? Vlastní hlouposti. Když něco hloupého udělám nebo řeknu, s chutí se zasměju a ještě povím společnosti – slyšeli jste, to jsem byla já.
Celý rozhovor Lucie Výborné s Marikou Gombitovou si můžete poslechnout v audiu v úvodu článku.
