Moriarty jsou neustále na cestě
Volnost uprostřed přírody. Tak na mě působí folkpopové písničky francouzsko-americké skupiny, která svůj název odvodila od postavy Deana Moriartyho, hrdiny generačního románu Na cestě beatnika Jacka Kerouaca.
Je jich pět - jedna diva a její čtyři bratři. Nevíme, odkud pocházejí, MySpace píše, že jde o směsku muzikantů z Francie a Spojených států. Objevili se někdy koncem minulého století, zpívají anglicky a prozatím vydali jediné album.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELÝ PŘÍSPĚVEK!
Moriarty míchají americký a irský folk, venkovské blues z jihu Spojených států a elegantní country. Prosté písničky s rafinovanými, akustickými aranžemi a jemnou dynamikou prozatím naplnily jedinou dlouhohrající desku Gee Whiz But This Is A Lonesome Town, přesto si je na koncerty zvou do Austrálie i Indie. Punc snažení pětici dodává Rosemary, zpěvačka původem z Ohia, která jako dcera folkového hudebníka nasála od svého otce stovky amerických písní, které doplnila o inspirace, jdoucí od Kings of Conveniece, přes ztišení trip hopem (například Lamb), až k soulu a rhythm ´n´ blues.
Na balkánský Beirut jsou moc uhlazení a nosový hlas zpěvačky mi neustále připomíná výraz Saši Langošové z November 2nd. Nehrají si na lidové zpěváky, což jim musíme přičíst k dobru, přesto je to právě hlína venkova, která hudbě Moriarty ve studiové podobě vysloveně chybí.
Jak zní jejich koncerty, zda lépe, to zatím nedokážu posoudit. Snad budeme chytřejší po jejich premiérovém koncertu, který skupina předvede 3. prosince v pražském Paláci Akropolis, v rámci průběžného Move festivalu.
