The Skull Defekts vypustili zubatou a hladovou bestii
Švédská úderka The Skull Defekts patří od svého vzniku v roce 2005 k pilířům tamní undergroundové scény. Vydávají nejmíň jednu desku ročně, vytrvale strkají prsty do nejrůznějších kolaborací a splitů, provozují vlastní label. Na aktuálním počinu Peer Amid, který vyšel před týdnem u Thrill Jockey, rozšířil jejich řady pátý člen, vokalista Daniel Higgs.
Spojení experimentálních The Skull Defekts neštítících se syrového rocku ani elektroniky a hypnotického vokalisty někdejších Lungfish a pozdějšího šamana s banjem Daniela Higgse je velmi šťastné. Higgsův zaříkávačský projev se k minimalistickým skladbám hodí naprosto organicky a pomáhá celku dosáhnout výraznosti, o níž se třeba dva roky starému albu The Temple mohlo jen zdát.
Od titulního otvíráku je jasné, oč tu skoro padesát minut půjde. Rozdrbané simplistické riffy, cyklická struktura skladeb rozvíjejících jen minimální počet motivů, postpunková syrovost, ritualistické rytmy a drobná, většinou perkusivní elektronika. Jednoduchými prostředky dosahovaný intenzivní pocit skoro hmatatelného napětí. Aby na sebe Higgsův vokál nestrhoval víc pozornosti, než je v rámci celé kapely záhodno, po třech písních se na nějakých deset minut odmlčí - album tu půlí dvě skladby doprovázené pouze výkřiky a abstraktními zvuky. Podobný trik se opakuje i v předposlední What Knives, What Birds.
Při poslechu nových The Skull Defekts se na jazyk vtírá hned několik jmen. Repetitivní riffy připomenou holandské The Ex, agresivní psychedelie zase americké Sonic Youth, šamanštější pasáže klidně Master Musicians of Bukkake. Ale to je celkem nedůležité. Co se počítá, je to, že celek Peer Amid od začátku do konce šlape a drží pohromadě, ať už v nervyšponujících nářezových polohách či v pasážích, které zavánějí spíš účinky kořenů záhadných bylinek při kolektivní konzumaci.
The Skull Defekts vypustili s albem Peer Amid do světa pořádně zubatou a hladovou bestii. Držte se na udržovaných chodnících a pod fungujícím pouličním osvětlením, doporučujeme pohyb ve skupinách. Ať si kdo chce co chce říká, vsadím se, že v rozladěném refrénu skladby No More Always se bez hlesu směje ten s kopytem místo nohy.
