Thurston Moore: zbořená očekávání
Vůdčí postava newyorských legend Sonic Youth, experimentátor a kompulzivní kolaborátor, jehož boční projekty a hostovačky byste asi těžko přesně spočítali. To je dvaapadesátiletý Thurston Moore, muž, který pomohl definovat alternativně kytarovou hudební krajinu osmdesátých a devadesátých let. Navíc už přes třicet let neúnavně vydává desky a koncertuje. U labelu Matador vychází jeho další sólové album Demolished Thoughts.
Zmíněná bohatá diskografie Thurstona Moora je tak nepřehledná, že se dokonce i těžko určuje, jaké pořadové číslo mezi jeho sólovkami patří aktuálnímu albu Demolished Thoughts - záleží na tom, které počiny chápete jako čistě sólové a které jako kolaborace či experimentální úlety mimo regulérní tabulky. Pro pořádek to tedy může být třetí, čtvrtá nebo pátá samojízda; sám label Matador se kloní k číslu čtyři. Zároveň jde o jeho první album, jehož produkce se ujal nikdo menší než Beck.
Oproti čtyři roky starému předchůdci Trees Outside The Academy, kde se střídaly akustické a elektrifikované polohy, je tentokrát celá deska stoprocentně poskládaná z vrstev akustických kytar, doplňovaných violoncellem a harfou plus sem tam špetkou basy a perkusí. Moore se nijak neomezuje ve své zálibě v nezvyklých laděních, z nichž vyplývají i jeho typické „plovoucí" harmonické postupy, neznalému uchu možná někdy znějící až nelibě. Nad tím vším zasněně povlává klackovitě ospalý vokál.
Musím přiznat, že když jsem četl o spolupráci Moora s Beckem v křesle producenta, docela se mi sbíhaly sliny. Ale výsledek v podstatě ničím výjimečný není a upřímně řečeno, kdybych to nevěděl předem, rozhodně bych za tímhle celkem konzervativně znějícím albem nehledal osobnost Beckova formátu. Stejně tak bych neřekl, že písničkářské nápady na Demolished Thoughts patří mezi to nejlepší, co Moore za léta napsal. Silná píseň či dvě se určitě najdou (Illuminine nebo jediná temperamentnější Circulation), ne že ne. Ale hodně kousků, které se stopáží pohybují mezi čtyřmi a sedmi minutami, prostě dlouhou dobu postává na místě, aniž by kam spěly. Za extrémně únavnou považuju třeba skladbu Orchard Street, která ve svých posledních třech minutách nesmyslně a onanisticky „graduje" do nikam.
Možná že by Moorovi víc slušelo aranžmá osekané striktně na samotnou španělku a zpěv. Už po několika posleších mi například violoncellové fráze na Demolished Thoughts leckdy připadaly až kýčovité a protivné. Navíc jde o případ alba, kde se většina zajímavého odehraje hned v první půlce a na tu druhou zbývají spíš dlouhatánské vybrnkávané plochy nesměle namáčené v troše nevýrazné čalamády. Od Thurstona Moora i od Becka jsem čekal víc.
